Navrat na hlavni stranu

Smrt geniem k hrobu smykne, ale dilo nezanikne
Po zprave o umrti mistra, vylovil jsem z knihovny Jeden den Ivana Denisovice, abych cetbou zesnuleho uctil. Mam tuto skvostnou novelu ve trech vydanich a dvou jazycich: prvni je cesky z edice Maj a vzpominam nasi profesorku rustiny Skrivankovou, kdyz sve studenty na ostravskem gymnaziu upozornila, ze sovetska literatura se obrozuje; cetli jsme knizku, neopereni studenti, s uzasem, ze v tom nebeskem Sovetskem svazu gulagy existovaly a lidi tyrali lidi s gustem stejnym jako nacisti.
Jeden den Ivana Denisovice popisuje den od budicku do vecerky v gulagu bez politickych uvah a filosofickeho mudrovani, ale stylem oprostenym od emoci ukazuje vezensky den, ve kterem je stastny ten, kdo se naji slichty a nezmrzne. Myslim, ze od cetby knihy moje vira v uspech komunismu se nikdy neobnovila...
O patnact let pozdeji, po prvnim cteni knizky jsem pracoval na rekonstrukci podkrovi v uprchlickem lagru v Pichlmühle; cistili jsme rozlehlou pudu a tam v koute byla papndeklova krabice knizek k vyhozeni do odpadu. Mezi nemeckymi romany jsem nasel britske vydani Ivana Denisovice a v prestavkach se zacetl: s casovym odstupem a ze vzdalenosti par set kilometru od Ostravy, ktera tehdy vypadala jako vzdalenost mezikontinentalni ci dokonce meziplanetarni, jsem vnimal osud Ivana v komunistickem gulagu daleko intenzivneji a tak trochu jako na vlastni kuzi.
Ubehlo dalsich 15 let, kdyz jsem byl coby knihomol prizvan k likvidaci knihovny zesnuleho otce meho kanadskeho pritele Steva Berniera; Steve mi dal volnou ruku, abych probral otcovu knihovnu nez bude odvezena do odpadu. Tam jsem nasel americke vydani Ivana Denisovice z nakladatelstvi Chivers (1963).
Kdyz Steve videl jak obracim zezloutle stranky knizky, optal se, co je to, ale moje velebeni Solzenicyna nebylo dost, aby Jeden den Ivana Denisovice precetl. Ach jo, pomyslil jsem si, ze bida blahobytu spociva v tom, ze se na bidu zapomeneme.
Behem tretiho cteni, s odstupem 30 let od prvniho a 15 od druheho, jsem furt mudroval nad tim jak rozmazlene a nevdecne potomky blahobyt vychovava - jsme jako male deti, kterym neni nic dost a chteji vice, vzdycky vice nez co uz maji.
Posledni odstavec knizky mne rozslzel: Ivan Denisovic usinal uplne spokojen. Tolik veci se mu dnes postestilo: nezavreli ho do korekce, partu nevyhnali na Socmestecko, partak dobre sfoukl vykaz prace, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlidky nenasli, navecer si privydelal a koupil tabak. A nerozstonal se, zahnal praci nemoc.
Minul dalsi den, nicim nezakaleny, skoro stastny.
Takovych dni bylo v jeho trestu od budicku do vecerky 3650.
Citovany odstavec jsem prepsal do tvaru plakatu, udelal pet vytisku plakatove velikosti a nalepil to na zed v kazde kancelari v nasi male firme.
Jestli si toho nekdo vsimnul nevim, nikdo se po knizce neshanel, ale mel jsem dobry pocit z toho upozorneni, ze clovek ma hlidat dobre veci v kazdem dni.
A kdyz zapomene blahorecit dobrym vecem ve svem zivote - stava se uknourany moula a jeho duse zahniva uvzdychanym pesimismem.
Solzenicyn umrel, ale jeho posledni odstavec na plakatu mam porad na zdi.
Preji hezky den a vsecko dobre na kazdem kroku.
Ross Firla - Sudbury

Navrat na hlavni stranu