Navrat na hlavni stranu

Warnemünde
Jako cloveka krteneho Vltavou by me v mladi prozivanem v socialistickem Ceskoslovensku sotva napadlo, ze nekdy budu zit u more ba oceanu. Ale stalo se tak, nebot jak rikala moje babicka ... Vsechno je mozne pod sluncem anebo Nevime dne ani hodiny.
Ano, cas oponou trhnul a zmenen svet, jak pravil basnik a tak uz 27 let zijeme u Pacifiku. Pro suchozemce je more, natoz ocean, zazitkem. Nebylo tomu jinak ani u mne. Ale ten prvni zazitek uz se vytraci v uplynulem case a zvyku na soucasnost.
Dnes jsem si opet lebedil na nasi ponekud drsne, ale pekne osamele plazi u Pacifiku a cetl si moudrou knizku V. Mertla Premitani o vecech vezdejsich. Bylo prijemne pocasi, hladina oceanu vetrikem narasena do drobnych vlnek.
A tu, jak uz se nekdy stane, staci slovo, veta, zminka a stane-li se tak v prihodnem okamziku, jeden se muze ocitnout v jinem case, na jinem miste. Tedy v mysli a pameti sve.
Presne to se mi stalo pri cetbe kratickeho textu Pahorek v Mertlove knizce. Warnemünde, cetl jsem na jedne strance. A ocitl jsem se o dekady let nazpet, v dobe budovani Berlinske zdi (cca 1961-62), jejiz zbourani znamenalo o tricet let pozdeji tecku za rozpadem sovetskeho imperia.
Tehdy jsme jeli na studijni zajezd do Rostocku (NDR) a cesta se o mnoho hodin protahla prave kvuli objizdce Berlina a v nem se toporici ohavne zdi. Technicka exkurze se konala v meste Rostock, ale dilem kohosi sikovneho na fakulte stravili jsme dva tydny v nedalekem primorskem mestecku Warnemünde. Z Rostocku jelo se tam vlakem na nepodobnym lokalce projizdejici posazavskym udolim.
A to je vlastni duvod k sepsani tohoto textiku.
Nebot, at uz davno pro me more nebo ocean neni novinkou, dosud nikde jsem nepocitil tak silnou a podmanivou jeho vuni jako prave tam, ve Warnemünde; vuni Baltickeho more. Silnou, prijemnou, exotickou. V tak opojne mire jsem pak more ani ocean nevdechoval ani u Jadranu, ani u Pacifiku.
Ac tehdy jsem si z cest neporizoval zapisky, v pameti mi zustala nejen ta vune more, ale i opekanych sprotu k dostani na promenade celkem stedre na vlidna bistra a bary. Na pisku plaze bylo mozno pokochat se pohledem na nejednu slecnu nebo pani (Fraulein oder Frau) hovicich si v proutenych kukanich chranicich proti obcasnemu poryvu vetru. Voda cira a tepla. Krasne pocasi. A take ... byl jsem mlady ... a mozna i proto vse zdalo se mi tak nadherne a nezapomenutelne.
Ale to vim s jistotou... uz nikdy a nikde jsem tak podmanivou vuni more (oceanu) nevdechoval. Snad to bylo umocneno i tim, ze tehdy jsem se u more, coby suchozemec, ocitnul prvne.
Nicmene, panu V.Mertlovi dik za pripomenuti toho mista!
Vladimir Cicha-Vancouver

Navrat na hlavni stranu