Josef Lnenicka: Romanticky
zlodej
V osmactyricatym jsem dostal k narozeninam od jedne divky necekany
darek - stribrnou propisovaci tuzku, ktera tehdy byla novinkou.
Darek jsem si hlidal. Tuzku jsem nosil v male kapsicce saka, vpredu
- stale na ocich. Asi za tri mesice se konala v Praze velka udalost
- vsesokolsky slet. Pri jizde tramvaji na Strahovsky stadion jsem
ucitil, ze se o mne trochu oprel jeden muz. Pricital jsem to kolibani
tramvaje plne lidi. Az na stadionu jsem prisel na to, ze se mi
z kapsicky saka ztratila ma stribrna tuzka. Byl jsem z toho nekolik
dnu smutny nez jsem ji ozelel. Mel jsem take jine starosti. Dostal
jsem se do vezeni. Otevrene jsem se postavil proti komunistickemu
rezimu. Takovych bylo ovsem na tisice.
Jednoho dne k nam pridali muze, na prvni pohled skutecneho frajera.
Byl to vysoky stihly muz tmavych vlasu, velmi pohledny. Za kratko
jsme se od neho dozvedeli, ze byl zatcen se svou snoubenkou proto,
ze nikde nepracovali, chodili volne po Ceskoslovensku a nocovali
na ruznych mistech. Penize pry nejake meli, i kdyz neuvadel kolik.
Za dva dny jsme poznali jeho snoubenku na dvore veznice. Byla
to velmi krasna divka. K Frantovi se hodila jako ulita. Desitky
muzu po ni na dvore "silhalo". Mezi jinymi zenami byla
velmi napadna postavou a puvabnym velkym poprsim.
Obema nebylo nic prokazano, zadny trestny cin. Zadrzeni byli pro
podezreni z prizivnictvi, protoze nepracovali. A Frantisek ze
je romanticky zlodej. Pripis o zadrzeni mi dal Franta precist.
Po nekolika dnech vzali Frantu na dvur skladat uhli, potom uklizet
- zametat dvur a pod. Jednoho dne, kdyz prace pro Frantu nebyla,
prisel za mnou, ze by mne chtel neco rici. Souhlasil jsem. Sedli
jsme si stranou a Franta zacal: "Narodil jsem se v Pribrami.
Byli jsme bezna rodina. Mam mladsi sestru. Dnes je ji 17. Jmenuje
se Alzbeta a narodila se slepa. Lekari to hned nezjistili, asi
po sesti tydnech na to prisli rodice. Alzbeta vyrostla a je velice
chytra. Mame ji vsichni moc radi. Rodice ji odmitali dat do slepeckeho
ustavu. Byli zde babicky, dedove, nikdo nechtel ani slyset, ze
by meli Alzbetu dat nekam z domova, nebot doma mela vsemoznou
peci. Znala kazdeho podle hlasu, v domacim prostredi chodila vsude
sama, braval jsem ji casto ven. Velmi jsem si sestricku oblibil
a ona mne. V pozdejsich letech pri rentgenu v nemocnici zjistili,
ze ma u mozku velky nador, ktery je pricinou jeji slepoty. Operace
v jeji situaci byla naprosto nemozna. O jejim stavu vedli lekari,
a nejen oni, velke polemiky. Uvahy byly ruzne, vznikaly pochybnosti,
nevedlo to k zadnemu reseni.
Jednoho dne rano Alzbeta vstala a najednou zacala tleskat, smat
se a hned zase plakat: "Franto, ja te vidim!" Vrhl jsem
se k jejimu luzku. Polstare mela zmacene jakousi tekutinou. Ten
jeji nador praskl. Tekutina vychazela usima i usty. Ale Alzbete
se vratil zrak. Videla jasne sve okoli, videla domov, prirodu,
slunce. To si neumis predstavit, co jsme doma vsichni prozivali
za chvile radosti a stesti. To si nedovedes predstavit. Cele okoli
se k nam na Alzbetu chodilo divat. Prijeli i lekari povidat si
s ni. Zpocatku musela nosit tmave bryle, zejmena za slunecnych
dnu."
Kdyz Franta dopovidal pribeh sve sestry Alzbety, dodal: "Je
nas zde na svetnici zavrenych sest, nevzal jsem te stranou jen
tak nahodou. Ty jsi byl pred dvema lety na Vsesokolskem sletu
a neco jsi tam ztratil, vid?" Prekvapene jsem odpovedel,
ze mi nekdo ukradl stribrnou tuzku. "Tu jsem ti cmajznul
ja. Mam ji zde - ve vezenske kancelari. Az me pusti, zaridim,
aby ti byla predana. Vis, on ten prokurator mel pravdu, kradu
jen tak z romantiky."
Skutecne, Franta Vitasek splnil slovo - tuzka mi byla predana
s mymi vecmi. Potom jsem mel soud i ja a tuzka propadla ve prospech
statu.