Poznamky z Vancouverskeho
jazzoveho festivalu 2008
Stejne jako v dalsich kanadskych mestech konal se
koncem cervna dalsi rocnik Mezinarodniho jazzoveho festivalu ve
Vancouveru.
Koncertu a ucinkujicich bylo opet mnoho. Ja se mohu zminit jen
o tech vystoupenich, ktere jsem navstivil.
Na samem zacatku to byl Mose Allison, doprovazeny lokalnimi
muzikanty R. Kilburnem (basa) a J. Nolanem (bici). Dnes bezmala
osmdesatilety pianista Allison je legendou a jeho specialitou
je blues a zpev. Mne pak nejednou jeho interpretace malinko pripominala
i country. Nic proti blues, naopak, je to vlastne zaklad jazzu,
ale Allisonuv program se vyznacoval stereotypem az zarazejicim.
Jeho zpev me upoutal v prvnich asi dvou skladbach svou prirozenosti,
pak bezmala nudil. Po evergreenu D. Ellingtona Do Nothin' Till
You Hear From Me zadoufal jsem ve zmenu repertoaru, ale marne.
Chyba byla zrejme na moji strane, nebot divaci si vynutili po
skonceni programu pridavek.
Podnik O'Doul's je restaurant a bar, hostujici v prubehu
roku male jazzove skupiny. Jeho usporadani neni prave nejvhodnejsi
pro koncert, nebot sal se stoly prostrenymi k veceri je ponekud
stranou k minipodiu muzikantu a tak asi nejlepe je usednout k
barovemu pultu, coz jsem ucinil.
Jednim z duvodu moji navstevy bylo i to, ze vystupujici zpevacka
Alita Dupray a basista James Forrest ucinkovali
na Festivalu v roce 1994 v programu Jazzu a poezie,
ktery jsem pripravil spolu s vynikajicim pritelem pianistou I.
Nagym. Tehdy byl James Forrest asi stokilovy clovek s vlasy po
ramena. Od tech dob se promenil v saramantniho mladika, ktereho
jsem temer nepoznal. Alita Dupray zpivala pomerne malo
swingovych standardu, vice modernejsi kompozice, dle meho nazoru
dosti narocne. Jeji interpretace byla velmi napadita a zajimava.
Kazdy rok ucastni se vancouverskeho festivalu jedna, dve nebo
i tri skutecne hvezdy jazzu.
Letos to byl kupr. Dave Brubeck Quartet, ale ponevadz ten
tu byl nekdy loni mimo festival zvolil jsem letos jineho mistra
jazzoveho piana ... Monty Alexandera s doprovodem H. J.
J. Wigginse (basa) a H. Rileye (bici).
Na temze veceru vystoupil Andy Bey s J. Martinem (basa)
a V. Lesczakem (bici) az ve druhe polovine vecera.
Monty Alexander vynika stejne tak znamenitou technikou jako dynamikou
v provedeni skladeb. Nadherna byla jeho verze Sinantrova evergreenu
Fly With Me krome jinych skladeb. Jeho piano ma hutnost
stejne jako delikatnost kde si to skladba vyzaduje. A jeho spoluhraci
byli oba naprosto dokonali.
Po prestavce nastoupil Andy Bey se svym doprovodem. Byl
uvedeny informaci o jeho vyhodnoceni nejlepsim jazzovym zpevakem
roku. Ponekud mne udivil jakysi satek s ohonem na jeho hlave,
ale dle takovych detailu umeni neposuzuji.
Andy pak usedl k pianu a predvedl svuj velmi pozoruhodny hlas.
Tony se linou z jeho ust sotva pootevrenych a hlasovy rozsah,
jak sdeluji znalci, je 4 oktavy.
Jenze ... jeho repertoar hodil se k vystoupeni Monty Alexandera
bezmala jako pest na oko. Nebylo swingu, nebylo jedine znamejsi
skladby.
Nevim zda to bylo v dusledku houfne odchazejicich posluchacu,
ze pak ve dvou dosti dlouhych seriich, opustiv piano a doprovazen
jen basou a bicimi dokazal, ze jeho vehlas je zcela zaslouzeny.
V duchu Charlie Parkera s usty sotva oteviranymi, zasketoval ojedinelym
zpusobem.
Ale to uz bylo pozde.
Bohuzel, myslim, ze pocinani vancouverskych divaku vrhlo smutny
stin na jejich spolecenskou uroven. Byl to exodus, ktery
se zcela vymykal nejzakladnejsim etickym zpusobum. Jakou asi dalsi
ostudu pripravi nekteri jeho obyvatele v roce onech tak mocne
zprofanovanych her?
Vladimir Cicha - Vancouver