Petr Chudozilov: Duvod
k pripitku
Pocet lidi, kteri v roce 2005 ve Svycarsku prisli o zivot pri
dopravnich nehodach, se podle prave zverejnene uredni statistiky
snizil ve srovnani s predchozim udobim o plnych dvacet procent,
desetiprocentni ubytek byl zaznamenan take u tezce zranenych.
Za hlavni pricinu tohoto potesitelneho vyvoje je povazovano snizeni
tolerovane hladiny alkoholu v krvi ridicu: povolena hodnota od
l. ledna 2005 klesla z dosavadnich 0,8 na 0,5 promile. Policajti,
chodci a nakonec i ridici samotni maji duvod, aby pozvedli sklenicku
k radostnemu pripitku, narikat ovsem pocali hospodsti, zejmena
ti na venkove, nebot upadajici konzumace alkoholu zpusobila fatalni
pokles trzeb. V nekterych vinarskych oblastech zoufali majitele
restauraci, hospudek a baru vykrocili doposud neobvyklym smerem:
host, ktery prebral muze jet domu taxikem na ucet podniku.
Alkohol, predevsim vsak cervene vino, je jednim z nejvelkorysejsich
bozich daru. Bezduvodne nechat stat nedopitou sklenicku povazuji
za zvlaste zavrzenihodnou formu hrichu. V nekdejsim Ceskoslovensku
jsem se vsak pred jizdou autem alkoholu radeji nedotkl ani pohledem,
nebot jsem byl pripocitavan k te casti obyvatelstva, jiz totalitni
rezim upiral i ten uplne nejmensi projev lasky a tolerance. Roli
hralo i to, ze po zakazu moznosti zivit se psanim jsem jeden cas
usedl za volant nakladaku a propiti ridicskeho prukazu by se bylo
rovnalo ztrate zivnosti, na jejiz plody byly odkazany moje ctyri
deti.
Svycarsko mi v tomto ohledu hned od zacatku tak trochu pripadalo
jako utulna cekarna pred vchodem do raje. Policajti si sice tu
a tam take zastavili ridice a nenapadne vyzvidali, zda snad neco
pil, ale vetsinou se spokojili gentlemanskym ujistenim: "Jo,
dve sklenky cervenyho k veceri, nic vic!" Pokorujici dejchani
do trubicky bylo nutno jen v pripadech, kdy vsechno bylo jasne
na prvni pohled; kalny zrak, pachnouci dech, tvrdy jazyk, vratky
krok. Doslo-li z nejakeho duvodu prece jenom k mereni, do 0,8
promile bylo vsechno v poradku, s tou podminkou, ovsem, ze ridic
nezavinil nehodu. Tohoto velikeho svycarskeho vydobytku jsem si
po mnoho let vasnive uzival, nekolikrat dokonce i zneuzil, ale
vzdycky jsem mel stesti, nikdy jsem neboural, nikdy me nechytli.
Jednoho jasaveho rana jsem pochopil, ze svaty Krystof, patron
automobilistu, se na to uz nebude chtit dal koukat, statisticky
vzato jsem ted na rade. Zasel jsem do sve pojistovny a smluvne
se zavazal pri jizde autem udrzovat nulovou hladinu alkoholu.
Krome desetiprocentni slevy z pojisteni kazdy rok me svaty Krystof
odmenil malickym, ale zato velice humornym zazrakem. Psal se rok
1990, i nejzatvrzelejsi pesimiste pocinali verit, ze ceskoslovenska
policie nadale uz nebude moci beztrestne pachat cokoli se ji zamane.
Omylem jsem projel zakazanou zkratkou ke smichovskemu Andelu,
ve zpetnem zrcatku jsem okamzite zaregistrovat, ze za mnou vyrazila
policejni volha. Ridil ji kapitan, velitel vozu disponoval hodnosti
majora, tvarili se kysele, pocitam, ze puvodni odbornosti to dopravaci
nebyli. "Pozil jste, pane ridic, pred jizdou alkohol?"
zeptal se major, kdyz jsem pokorne zaplatil dve stovky pokutu.
"Pozil, ale jen tak malicko," zalhal jsem z nepochopitelneho
uradku, ciste pro poteseni. "No tak to nam teda tadyhlenc
pekne dejchnete," rozveselili se policajti. "To nema
cenu. Dyt ja vopravdu jen tak trosicku. Kapku! Tam nic nenajdem,"
udelal jsem velike prosici oci. Tyatr trval dobrou ctvrthodinku,
smlouval jsem, odmlouval, schvalne foukal mimo naustek, policajti
uz skakali radosti, ze si me odvezou na vokrsek. Nakonec
jsem jim prece jenom vyhovel. "Dyt jsem vam vod zacatku rikal,
ze tam nic nenajdem!" rekl jsem policajtum, zklamanym negativnim
nalezem, a drze jsem se rozesmal. Zasyceli zlosti, zezelenali,
vyparili se jako smrad. Byl to skvely duvod k pripitku!
Psano pro Cesky rozhlas 6.
Otisteno s vedomim autora.