Navrat na hlavni stranu

Periferie
Na popularite Vancouveru ma nemalou zasluhu okolni priroda, hory, stejne jako ocean. Na upati tech hor bydlime a o prochazky v blizkem okoli neni nouze. Velmi pekna je ta kolem potoka, jehoz pocatek je prave v horach a jehoz pout konci se v Pacifiku.
Prochazka je to pekna, lesem, voda potoka zvuci s hlasitosti odpovidajici sile prutoku v tu ci onu dobu. A prave z jara obcas se v techto mistech v duchu navracim proti plynuti casu, proti behu let navlekanych na nej jako na neviditelnou snuru.
Z libenske periferie jsme se odstehovali do sameho stredu Prahy, do krasneho domu v ulici jez nazyvala se pravem tridou a nesla jmeno snad nejslavnejsiho evropskeho mesta. Na jejim jednom konci most, na jehoz druhem konci, na vysoke strani, v te dobe uz se pres dva roky pozvedal mohutny podstavec, na nemz za dalsi tri roky stanul kamenny pruvod 15.5 metru vysoky vedeny Josefem Stalinem. Ten pak svym kamennym okem hledel s potesenim majestatni tridou na jeji druhy konec, ke Staromestskemu namesti; lec ne mnoho let uplynulo a tuny vybusnin ukoncily kamennemu generalissimovi a jeho skupine tu peknou podivanou.
Ocitl jsem se ve stredu mesta, jehoz historicke pozoruhodnosti jsem vnimal a ocenoval az po letech a snad jeste vice az pri navratech po dvaadvaceti letech nepritomnosti. Slavna synagoga naproti domu, kde jsme bydleli, dva blizke a vlidne hostince, slavne domy na Staromestskem namesti, budovy vyznamne a dustojne. Turisty obdivovany puvab Stareho Mesta.
K temto mistum se ale pri zminenych prochazkach kolem potoka, potoka v Severnim Vancouveru vzpominkami nenavracim. Ty patri mistum detstvi a mladi, onomu bohatstvi, jake muze nabidnout jen periferie. To je kralovstvi kluku, to je raj, divoky zapad promeneny do mirumilovne podoby. Nezapomenutelne jsou ty dny koncici se zimy a zacinajiciho se jara, nekdy s oblohou sedave zatazenou, jindy plnou slunce. Prechody po jeste zamrzlem rameni Vltavy po zbytcich zdymadla na Libensky poloostrov, kdy brehy byly jiz pomekle a vlhke vydavaly sytou, nepopsatelnou a mne tak prijemnou bahnitou vuni. A nekonecna prostranstvi poloostrova primo se nabizejici pro mensi i vetsi dobrodruzstvi. A jak lehce si pripominam onu jizdu z vrchu nedaleko skoly Na korabe, kolojizdu spoluzaka Strnada z prudkeho a ponekud drniteho svahu korunovanou desivym padem a nasim odvedenim kamarada na stredisko. A jeste dnes mne zamrazi a pak uklidni mne pocit, ze jsem na tom kole nesedel ja.
Staci tady usednout na jednu z lavicek u cesty kolem zmineneho potoka a v klidu ocitnu se v tech neopakovatelnych casech, paradoxne ve vrcholicim obdobi nedavno nastolene totality, v case proslulych procesu a poprav.
Bohatstvi nabizene periferii nedavalo mi prilezitost starat se o deni, leda kdyz otec doma informoval o blizici se pohrome a nebo kdyz ta postihla nektereho znameho rodiny. V nasi rodine pozdeji jsem byl postizen jen ja, ale nikoli vezenim a ten postih mel i sve vlidne stranky.
Mohl bych si, jako trinactilety hosik dosyta zastrilet prakem i vzduchovkou v Parizske ulici? Podniknout skvele vypravy pesky az do opustene piskovny v sousednich Vysocanech? V parku kousek od naseho domu, v jeho stranich hrat si za tmy na poldy a lupy? Podivat se do velikych tunelu kanalizace? V prostorach detskeho hriste mezi dvema lavickami hrat hokej s tenisakem az do setmeni a prijemne unavy? A nebo vejit do proluky, kde v davnych casech bylo letni kino, ve zminene dobe jiz nefungujici, ale stala tam i mala chatrc v niz bydlel jakysi fousaty podivin, ktereho jsem nekolikrat navstivil, naprosto fascinovan? Nabidl mi caj a ptal se, jak se mi libi ve skole.
Kdyz v roce presunu zastavil nadherneho cervnoveho dne ohromny stehovaci vuz znacky Hanomag v Parizske ulici a silni muzi jali se vynaset do nejhornejsiho patra krasneho domu nabytek a jiny rodinny majetek a mati prisne a k nemale radosti spediteru dohlizela na dodavku na misto, zatimco otec dole na chodniku jen cekal, kdy za to vsechno zaplati, ja jsem se dival kolem, tou nadhernou tridou, byl jsem uchvacen a stejne tak zvedavy, co me na novem miste ceka.
Ale kdyz jsem pak ten vecer lezel v posteli, nemohl jsem se ubranit litosti a smutku, vzpominkam na nenapodobitelne casy stravene v libenske periferii, miste tak stedrem a bohatem na vse, co si jen klucina na samem pokraji let pubertalnich muze prat...
Vladimir Cicha - Vancouver

Navrat na hlavni stranu