Navrat na hlavni stranu

Josef Lnenicka: Lucie a jeji koci
Dnes je to jiz pouze vzpominka, ale stale velice ziva, nebot mi zmena pevneho vezeni povestnych Kartouz za Tmavy dul ve Rtyni v Podkrkonosi vlastne zmenila kus zivota. Privezli nas asi tricet a ty, co odmitli farat, odvezli zpet do Valdic. Po ubytovani na svetnici cislo patnact mi bylo prideleno kmenove cislo 1442 a hned na to na dvore tabora potkam Pepika Tepleho z Rovne u Pardubic, ktereho jsem jiz za putovani po veznicich potkal, a ten mi rekl:
"Neboj se farat, za tyden bude z tebe stary havir."
Za hodinu jsme meli v taborove dulni kancelari dvouhodinove skoleni. Vedouci tabora a kancelare, organizator, absolvent banske skoly Milan Svejda vyskolil za chvili vsechny, co jeste nikdy dul nevideli: zakladni predpisy a pouceni a hotovo. Druhy den jsem jiz sel farat na predek cislo 9. vzdaleny od sachty vice nezli pet kilometru. Cela osadka byla slozena z veznu, pochopitelne politickych, jmena pamatuji vsechna. Prvni jizdu do hlubiny dolu pamatuji velmi dobre, nebot do klece nastoupilo deset lidi nahore a deset dole. Tech 500 metru se nezapomene, protoze do klece po kratke jizde zacalo "prset". Mijeli jsme nejakou pumpu. Mne tekla voda do bot i za limec faracek. Takto jsem byl pokrten na hornika hned na prahu permonicke rise.
Opodal na me cekal rimskokatolicky knez Vojtech Kudera, ktery me mel dovest k vozikum, huntum, do kterych se nasedalo po ctyrech lidech, a seznamit me s lidmi, se kterymi budu pracovat. U toho vlaku trunila elektricka opancerovana lokomotivka. S lampou v ruce jsem koukal po chlapci ridici, ktery obihal okolo toho stroje a haviri sedici ve vozech na neho volali: "Delej, delej, potkane, at jedem.''
A on odpovidal: "Drzte huby, potkani, jeste tady nejsou vsichni."
Nikdy jsem to pred nikym v zivote nevyslovil, ale v ten moment jsem si v duchu rikal: "S tou potvorou bych chtel taky jezdit."
Po nekolika dnech na predku cislo 9 pro mne prisel dulni Tyfa, _ abych sel s nim, ze mne potrebuje jinam. Dovedl mne na sedmatricatou upadni, kde se stavela nova vratkovna, vsude se betonovalo, pracovali tam civilove, tak jsem se seznamil s jednim z nich, Josefem Vlkem, ktery mi prvni rekl sve jmeno. Delal jsem s nimi tri dny a dulni Tyta me zase odvedl do upadnice k jinemu predakovi, kde pracovali dva civilove, a potrebovali tretiho. V satne, kde jsme se prestrojovali, jsme byli spolecne s civilnimi zamestnanci. Vedle mne se prestrojoval starsi hornik, jmenoval se Ivan Bucak. Muz to byl mensi, silnejsi postavy, vsiml jsem si, ze na neho jeden hornik s nemeckym prizvukem zavolal: "Ivane, nechtel bys zase jednou kocirovat po nadvori kone?" On mu nejak mrzute odpovedel: "Dej mi pokoj!" To bylo vse. Vice jsem si vsimal, ze soused Bucak je takovy rozvazny, a nejak me pritahovalo navazat s nim rozhovor. Pri prestrojovani ale mnoho casu nebylo.
Dulni na odpoledni smene Bernard me jednou pridelil na stenovani, primo rubat uhli. Nejaky civil mi ukazoval techniku, jak se to dela, abych se nenadrel. Potom jsem v noci faral do ctvrte upadnice take na stenu. Netrvalo to snad ani pet tydnu. Spratelil jsem se s Frantou Synkem z Brna, on chodil na nocni smeny. Malo spal a v dulni kancelari v tabore byl, da se rici, stalym hostem. Byl to chlapec, ktery byl velmi dobre seznamen se systemem tabora, znal povahy dozorcu. Byl to takzvany kopeckar. To byli lidi, co utikali za svobodou na zapad a byli chyceni. Obycejne byl za to trest 3-5 roku. Franta se ale nechlubil tim, ze jeho otec byl vysokym funkcionarem bolseviku v Brne, ze se syna zrekl. Nikdo ho nechodil navstevovat. To jsem si tim vice cenil mych rodicu a sourozencu, ze mne celou dobu vezneni navstevovali, starali se, vlevali mi silu: jen vydrz, bude lepe. Nahle za mnou Franta pribehne na svetnici a povida: "Pepo, jdes delat od zitrka k doprave, budes delat policajta."
To bylo velmi vzite pojmenovani pro pomocniky lokomotivkare. Kazdy hornik ho poznal podle toho, ze nosil cervenou lampu, kterou daval na konec vlaku. Nahazoval vykolejene vozy, pripravoval lokomotivku k provozu, mazal olejem dulezita mista stroje. Vzal si mne jako pomocnika civil, mlady kluk Vojta Prok, oslovovany Blazen. Kdyz me uvidel a dovedel se, ze jsem to jeste nedelal, nemel zadnou radost; Jen rekl: "S tebou bude asi tezka prace."
On byl vsak flegmatik. Hned pri prvni jizde vykolejil ctyri vozy. Nejakym zazrakem se mi je na jeden zatah podarilo najet zpet na koleje. To ho tak udivilo, ze rekl:
"Tebe si necham. S nikym jinym nesmis jezdit, jen se mnou."
Za nekolik dnu jsem mu musel rici, ze jezdi bez citu, ze nekdy se to zvladnout neda. Kdyz vezl lidi do prace nebo na konci smeny, cukal s vozy a haviri casto zurili. Za cas neprisel do prace. Bylo to na odpoledni smene. Stroj jsem mel pripraven k odjezdu. Prisel dulni Kulda a povida mi:
"Vojta Prok neprijde, jsi uz u dopravy dost dlouho, dnes budes jezdit ty. Nejen dneska, ale soustavne."
Na tu prvni samostatnou jizdu jsem nikdy nezapomnel. Vlak mel tricet vozu krasneho, jeste tepleho uhli. Za pomocnika mi dali chlapce, ktery to delal take dost dlouho, jmenoval se Kovac. Za celou smenu mi nevypadl ani jeden vuz. Po smene prisel za mnou do koupelny predak a rekl:
"Lnenicko, zitra nastup na smenu primo jako masinkar." Asi za tri tydny prisel bansky inzenyr a lekar, a ja jsem pred nimi udelal zkousku ridice dulni lokomotivy. Dostal jsem na to knizku. Lekar zkoumal zrak, barvoslepost, inzenyr se zajimal o provoz a predpisy. Netusil jsem tehdy, ze se mi to stane nekolikaletym zamestnanim. Velmi jsem si tu praci oblibil, ziskal praxi a znalosti.
Z rozhovoru horniku jsem se dovidal ruzne historky tmaveho dolu, poznal osazenstvo, szil se s prostredim a po propusteni na podminku jsem setrval u lokomotivky.
***

Navrat na hlavni stranu