Navrat na hlavni stranu

Josef Lnenicka: Pesky k sose Svobody
Za neobvyklych okolnosti jsem se seznamil s muzem, ktery na sebe upozornoval svymi znalostmi sveta, zkusenostmi a pratelskym pristupem k ostatnim lidem. Byl to Jihoslovan, ovladal nekolik jazyku a me upoutal svou perfektni znalosti cestiny. Bylo me az napadne, jak se presne a peclive vyjadruje spisovnou cestinou, takze jsem byl presvedcen, ze je cesky jazyk jeho druhym jazykem. Opravdu, jeho materskym jazykem byla srbstina. Stali jsme se prateli a nase pratelstvi trvalo az do jeho smrti. Jednou mi vypravel svuj nevsedni zazitek z cesty do Ameriky. Bylo to nedlouho po skonceni druhe svetove valky, kdy ho pratele pozvali do New Yorku. Neletel, plul lodi. Cesta trvala priblizne tak dlouho, jako sam pobyt v New Yorku, ale to nebylo to nejpodstatnejsi, co mi chtel vylicit. Nezapomenutelne pro nej bylo, kdyz lod priplouvala do newyorskeho pristavu za ranniho rozbresku. Mesto bylo zahaleno lehouckou mlhou. Noc bledla a z oceanu se vyklubavalo slunce. Snad vsichni cestujici i posadka se nahrnuli na horni palubu. Vladlo napjate ocekavani, co uvidi jako prvni na americkem kontinentu. Muj pritel barvite licil, jak se nejdrive vynorila z mlhy horici pochoden a potom, jakoby z more pomalu vystupovala socha Svobody. Takoveho neco muzete zazit jen z paluby lodi.
O sose Svobody jsme tenkrat za totality slyseli mnoho vtipu, presto ale zustala symbolem svobodneho zivota. Prichazeji k ni miliony lidi ze vsech koutu sveta, ze vsech svetadilu. Na Milanovo liceni jsem nikdy nezapomnel. A tehdy, bylo to asi pred patnacti lety, jsem se zarekl: Kdyby se mi nekdy v zivote naskytla moznost videt sochu Svobody, kterou v roce 1878 lid Francie venoval americkemu lidu, sel bych k ni treba pesky.
Mnohokrat jsem si na toto sve predsevzeti vzpomnel, ale prani bylo neuskutecnitelne. Az po mnoha letech jsem z cista jasna stal na "odrazovem mustku" k docileni meho predsevzeti. Stanul jsem v "ostruvku" Cechu v chorvatskem Daruvaru. Konecne jsem totiz ziskal od Ceskoslovenske statni banky devizovy prislib na 5 tisic dinaru a mohl jsem odjet do Jugosky.
V Daruvaru vypadnu z autobusu, o kousek dal potkam pani, pekne pozdravim a ptam se, kde najdu Jednotu. Pani si me nechapave zmerila a zostra se zeptala: "To vy nevite, kde je Jednota? Odkud vlastne jste?" Byl jsem udiven. Tak daleko od Cech a jaka krasna cestina!
"My tady tak mluvime vsichni," vysvetluje pani, po te, co jsem se ji predstavil, a ukazuje ochotne cestu. Ani na cesky Daruvar nemohu zapomenout.
Cesta me pak vedla do Belehradu. Dal jsem nesmej. Ono to tehda s vycestovanim z Ceskoslovenska nebylo jednoduche. Prislib banky byl terminove omezen, vyjezdni dolozku musel potvrdit zamestnavatel a do cestovniho pasu jsem dostal zcela ojedinele razitko: Plati jen pro cestu do Jugoslavie a zpet! Nikam jinam a basta fidli. V Belehrade civeli na ten novy normalizacne-komunisticky cestovni doklad znacne vyjevene: Co si to ta prazska normalizace zase vymyslela. Stary plukovnik Bulat, nekdejsi pracovnik v Praze na velvyslanectvi, mi pratelsky povida: "S timhle pasem se nikam nedostanes. lnu, hochu, ty to mas doma diky svemu bourlivemu mladickemu zivotu, podelany. Doporucoval bych ti odjet do Ameriky!" Zustal jsem stat jako primrazeny, jako strom zasazeny bleskem.
Ono se to staremu plukovnikovi Bulatovi reklo: Odjed' do Ameriky!
Ale jak? I na to vsak mel Bulat odpoved: "Pujdes odtud primo do ulice Kneze Milose az dojdes k americke ambasade, jdi dovnitr, budou te tam cekat!" Vloudim se tedy do budovy, nevim co bude dal, jak se domluvim, co reknu. Sotva ale zavru dvere, objevi se pohledny muz a pta se po panu Lnenickovi. Hlasim se a dostanu pokyn: Jdete ke konsulce, ja vam budu delat tlumocnika...
Netrvalo dlouho a ja jeste s jednim Bulharem Jak myslite, ze se jmenoval? Ne jinak nez Dimitrov - lezu na belehradskem letisti do letadla a po osmi hodinach letu jsem v New Yorku. Na imigracnim uradu nam rekli, ze v 9 hodin rano se mame dostavit na Katolickou charitu hned vedle hotelu, kde jsme prenocovali. Samozrejme, ze v devet jsme s Dimitrovem na urcenem miste. Myslim si: Ted to zacne! Ani ja ani Bulhar anglicky neumime... Ale on na nas urednik pekne po nemecku. S udivem se ptam, kde se tak dobre naucil nemecky. Byl vojakem americke okupacni armady a slouzil 5 let v Nemecku. Jmenoval se Jim.
Samozrejme, ze jsem nezapomnel na sve predsevzeti a hned jsem se Jima ptal, jak se dostanu k sose Svobody. Vzal papir a nakreslil mi cestu ke stanici autobusu, a pak pry od pobrezi pluje lod. Ale ja jsem chtel splnit svuj slib a jit pesky bylo to asi 10 nebo 13 kilometru. Kdyz jsem mu vsechno vysvetlit, dlouho a srdecne se memu predsevzeti smal, ale muj umysl pochopil.
Na Broadway jsem potkal dva mlade muze s dvema divkami, kteri me oslovili spanelsky, byli z Kolumbie a sli se take poklonit sose Svobody. Anglicky neumeli, nemecky taky ne. Rekl jsem si: Pepku, na co mas ruce a nohy? I temi se lze domluvit! A vite, ze to fungovalo. Neumite si predstavit, jaka to byla krasna a vesela cesta s temi lidmi. Dosli jsme k sose Svobody, spolecne se vysplhali az nahoru, prohledli si muzeum, vyfotografovali se a po ctyrech hodinach jsme se zacali vzajemne vyprovazet. Nebralo to konce, nikdo se nechtel rozloucit. Jeste dnes se divam na jejich fotografie.
Slib jsem splnil. Sel jsem k sose Svobody pesky. Jeste dalsich nekolik roku jsem navstevoval sochu Svobody vzdy 21. srpna schvalne na protest proti okupaci Ceskoslovenska v roce 1968.

Navrat na hlavni stranu