Na okraj
Janacek usima torontskych kritiku
Janackovy opery - a to plati predevsim o jeho posledni opere,
Z mrtveho domu - na svetove hudebni forum pronikaly pomalu.
V kanadskem Torontu byla tato opera poprve provedena az letos.
S planovanim jeji inscenace se zacalo uz pred lety. Janacek totiz
patril mezi oblibence nedavno zesnuleho sefa Kanadske opery, Richarda
Bradshawa. Bradshaw, otec noveho sidla opery, Janacka povazoval
za druheho nejvetsiho hudebniho skladatele dvacateho stoleti,
hned za svym krajanem, Benjaminem Brittenem, a v Torontu uvedl
vsechny Janackovy opery, s vyjimkou te posledni, jejiz hudbu obdivoval
nejvic.
2. unora 2008 prinesly kritiku hlavni torontske deniky: Milovnici
divadla pred obtiznym ukolem - Opera z vezenskeho tabora -
Toronto Star (John Ferauds); Ridka smes nehy a krutosti
- The Globe and Mail (Robert Everett-Green); Inscenace
vyvolava hruzu vezenske cely - National Post (John Keillor).
Vsichni tri kritici venuji pozornost scenari? Everett-Green: vychazejici
divaci se dohaduji, co to vlastne videli a o co vlastne slo. Opera
je zalozena na Dostojevskeho fiktivnim popisu sibirskeho vezenskeho
tabora "...skladatel si vybral, co se mu hodilo", "...opera
nema zapletku", "...mezi dialogy skladatel zasadil citace
a basnicke obraty", "...mne se nejvic libil obrat (prelozeno
z anglictiny) "Jak po Tobe touzim, zatimco - place - sedim
na cernem koni". Everett-Green pripomina, ze opera byla poprve
v Americe uvedena teprve v roce 1990, ale dnes patri mezi opery,
ktere proste v repertoaru nesmi chybet. Opera byla inscenovana
Patricem Chereau a Pierrem Boulez, jejich prvni inscenace od roku
1976, kdy v Bayreuthu uvedli Wagneruv cyklus, ktery vitezne prosel
svetem. Dal uvadi, ze Z mrtveho domu inscenovali vloni
v Amsterodamu, ve Vidni a Aix-en-Provence, a pristi rok bude uvedena
v La Scalla a v newyorske Metropolitni opere. Janackova
hudba ho fascinuje prolinanim nehy a krutosti, nejneznejsi je
v poslednim pribehu, zpivanem veznem Siskovem (bas-baryton Pavlo
Hunka). Everett-Green svou kritiku konci: "Take si myslim,
ze tuto inscenaci musim videt jeste jednou."
John Ferauds ve Staru pise: Navsteva sibirskeho vezenskeho
tabora asi neni idealnim hudebnim pozitkem. Ale ti, kteri prijmou
vyzvu Kanadske operni spolecnosti najdou hodne krasneho na teto
torontske premiere. Novela Fjodora Michajlovice Dostojevskeho
lici nelidskost cloveka k cloveku, pocinaje nejmocnejsimi a konce
nejnizsim zvrhlikem. O Janackove hudbe pise: "V Janackove
vesmiru hudebni nastroje hraji stejne dulezitou roli jako herci
a jeho hudba je pro ne nesmirne obtiznym materialem." Ferauds
zvlast ocenil australskeho dirigenta, Alexandra Briggerse - hvezdu
predstaveni, vykon Pavlo Hunky v roli Siskova a scenu Astrid Jansonove.
John Keillor v National Post se zabyva nejvic Janackovou
hudbou: "Omezenost operni dramaturgie a jeji neschopnost
zachytit groteskni brutalitu nijak neumensuje tuto inscenaci...
Krutost je psychologicka a Kanadska operni spolecnost vyhmatla
jedinecnou velikost teto opery. Ve vetsine pripadu by opera o
vezeni byla nudna; film a roman znasilneni a vrazdu priblizuji
lip, ale Janackova schopnost vniknout do citoveho sveta svych
postav vytvari nezapomenutelne sceny, napriklad, kdyz vezen popisuje,
jak a proc zabil svoji zenu - jak se jeho pribeh rozviji, hudba
podpira kazdy zablesk vypravecovy lehkomyslnosti, desu, zurivosti,
hanby, chlipnosti... az jeho vina je zrejma jako ruce na nasem
tele. A to vse je tvoreno hudbou, ktera zustava jedinecna a pristupne
tonalni...
Josef Cermak
***