Petr Chudozilov: Turci v
Evrope
Ctenari, kteri pravidelne sleduji me fejetony si mozna povsimli,
jak rad zminuji sve vedlejsi docasne zamestnani, roznasku abonovaneho
tisku ulicemi meho domovskeho mesta, svycarske Basileje, jez mi
zarucuje sice neveliky, ale zato pravidelny prijem. Nocni jizda
s plechovym vozikem naplnenym novinami je mi zdrojem neobvyklych
setkani. Jak si nezamilovat bezdomovce, ktery, kdykoli me uvidi,
se mi vytrvale pokousi prodat albansky tistene brozurky, jez sebou
neustale vlaci v igelitovych taskach? "Vaz si tyhle nabidky,
dyt jsou to moje nejmilejsi knihy!" huci do me lamanou nemcinou,
ale nakonec se spokoji darovanou cigaretou a kratkym pratelskym
poklabosenim. Jak zapomenout na postarsiho, bezvadne obleceneho
cernocha, spravneji bych mel rici pana cernocha, ktery s kytici
v ruce marne tukal na okno v prizemi zarici do tmy a po tvari
mu tekly slzy? A co ten turecky, uplne ozraly dedecek, ktery se
ztratil v cizim meste, neumel ani slovo jinak nez turecky, nevedel,
jak se jmenuje ulice, kde ted bydli a pokorne za mnou cupal celou
noc jako pejsek, protoze jsem byl krome nej momentalne jedinou
lidskou bytosti pod hvezdami na nebi?
V sedmimilionovem Svycarsku zije 300 000 muslimu, ponejvice pochazejicich
z balkanskych zemi a predevsim z Turecka. Vetsina z nich si uchovala
svoji nabozenskou prislusnost, ale soucasne dosla k presvedceni
typickemu pro zapadoevropskeho cloveka, ze Allah, Buh ci jakkoli
jinak nazvane bozstvo je soukroma vec. Ti nejpokrocilejsi si nadto
uvedomuji, ze sekularni stat, nabozenska tolerance, demokraticky
pravni rad a zdejsi zakony nejenomze nejsou protikladem a prekazkou
nabozenskeho zivota, nybrz naopak predpokladem k jeho vykonavani
- posledni vetu jsem si dovolil citovat z deniku Neue Zürcher
Zeitung, jenz mi denne v mnoha vytiscich prochazi myma kolporterskyma
rukama. Se svycarskymi Turky nejsou problemy a toto tvrzeni mohu
podeprit zcela osobne.
Spolehlivymi a milymi spolecniky se mi v poslednich mesicich stali
tri Turci, manzele pan Jylmaz a pani Hatice, jakoz i jejich zet
Emir. Zatimco Jylmaz a Hatice jsou ve Svycarsku uz davno integrovani
a mluvi dobre nemecky, Emira si teprve nedavno privezli od Cerneho
more. Obcanskou svatbu uz sice Emir a jeho vyvolena maji za sebou,
ale zatim bydli oddelene "a i jinak", pravila pani Hatice,
"se museji drzet zpatky, rozumis mi prece". K naplneni
manzelskeho stesti dojde az po muslimske svatbe. Emir, doma v
Turecku vyuceny fotolaborant, v noci beha s vozejkem jako ja a
ve dne vypomaha v kuchyni nejake restaurace. Uci se cizimu jazyku
a snazi se porozumet realite noveho domova. Zpocatku jsme pokukovali
jeden po druhem tak trosicku neduverive, ale skrze drobne kontakty
jako je pujceni tuzky nebo nuzek na rozrezani baliku novin jsme
dosli k presvedceni, ze oba nalezime k uplne stejnemu lidskemu
druhu. Emir se krome pracovitosti, nevtiravosti a starosvetske
slusnosti vyznacuje jednou vlastnosti, ktera mi je nade vse mila:
je s nim sranda. Nikdy predtim bych neveril, kolik jemneho humoru
muze clovek vyjadrit ocima, reci tela, pohybem oboci. Kazdou noc
se od nej naucim nejmin jedno turecke slovo, jehoz volba odpovida
pomerum, v nichz se pohybujeme: i ujku lar znamena dobre
spati, kepet je pes a clovek potacejici se domu na ceste
z hospody je saros neboli ozraly.
Samozrejme: nelze vyvozovat obecne platne zavery z kratkodobe
povrchni zkusenosti, ale, obratme to, proc se branit konkretnimu
poznani? Turku v Evrope bych se nebal, hruzu mam naopak z tech,
co je maluji s dabelskyma rohama. Na tu tureckou svatbu jsem uz
byl pozvan, tesim se a nezapomenu referovat.
Psano pro CRO 6. Otisteno s vedomim autora.