Na okraj
Zeme nasich predku
Nekdy v polovine kvetna jsem sel z Munkova Centra na
stanici podzemky. Potkal jsem pana se psem. Dali jsme se do reci.
Rekl mi, ze jeho dcera pise pro National Post a ze prave
tento tyden tento denik prinasi zaznamy z jejiho deniku o navsteve
v Ceske republice.
Koupil jsem si vytisk a predchozi cisla jsem si precetl v Torontske
knihovne. Prosta zvedavost: jak lide, kteri se tam nenarodili,
vidi moji rodnou zem - a zem svych predku.
Autorkou denikovych zaznamu (a take romanu The Sweet Edge
a navic poctenou kanadskou basnirkou) je Alison Pick. Ceskou republiku
navstivila, aby vyhledala material pro svuj novy roman, jehoz
669 hrdiny maji byt deti, ktere v roce 1939 zazracne (ale s velikou
statecnou pomoci Nicholase Wintona a Ceskoslovenske cestovni agentury)
uprchly na Zapad. Jednim z nich byl na priklad Joe Schlesinger.
Zastavila se v Ceskem Krumlove, ktery ji pripomnel Banff (misto
slavneho banffskeho podniku Earl's v Krumlove maji restauraci,
kde vari povestne svestkove knedliky). Do Krumlova jela na schuzku
se stinem Adolfa Hitlera, ktery po obsazeni zbytku Ceskoslovenska
v Krumlove z balkonu mluvil ke svym nemeckym soukmenovcum. Mela
potize: nemohla se domluvit ani anglicky ani nemecky. Na Hitlerovu
navstevu se pamatoval jen postak. K textu Hitlerovy reci v archivu
se nedostala, zrejme proto, ze prisla ve vysokych botach a archivarka
ji povazovala za nacistickou agitatorku (domnenka slecny Pickove).
V Praze se setkala se svymi rodici a s Ivanem Klimou (jejich cesko-zidovske
rodiny mely za valky podobny udel - pronasledovani, koncentrak).
S Klimou, ktery zrejme vypadl z oka jejimu stryci, si popovidala
o Kunderovi a Kafkovi a nekolika anglicky pisicich autorech. Klima
ji poradil, aby - vzhledem k jejimu mladi - nejdrive zila a teprve
potom psala. Slecna Pickova se jeste zminuje, ze zapadni Cechy
jsou misto, odkud pochazi plzenske pivo a jen o kousek dal se
zacal varit Budvar.
Pri cteni zaznamu z jejiho deniku jsem si vzpomnel na rozhovor,
ktery jsem pred nekolika mesici mel s byvalym kolegou z torontske
advokatni kancelare. Prave se vratil z Prahy, kterou navstivil
poprve. Poznamenal: "Teprve v Praze jsem pochopil, jakou
cenu jsi zaplatil, kdyz jsi ji opoustel."
***
Napad zcela donquichotsky
Jednim z mych nejoblibenejsich torontskych krajanu
je Ivo Syptak ml., nejmladsi syn Jindrisky a Iva Syptakovych,
kteremu osud posadil na zada vak bolesti a problemu, jaky bych
sotva mel odvahu nest. Ivo ho nese s odvahou, trpelivosti a pokorou,
ktere - kdybych to doved' - bych mu zavidel.
Jinym mym oblibencem - na jine urovni a vice mene z dalky - je
Tomas Bata, legenda obchodniho sveta ve svetovem meritku a pokud
mohu soudit, milacek bohu, kteri ho - jak se to alespon jevi zvenci
- obdarili vsim, po cem lide obycejne touzi - zdravim, majetkem,
vzhledem, vynikajici manzelkou, detmi, slavou.
Ivovi nedavno pribyl dalsi problem. Jel na kole do prace, spadl
z kola a prvni zpravy z nemocnice hovorily o zlomenem krku. Posledni
zpravy jsou trochu kladnejsi, ale na delsi dobu je zrejme vyrazen
z obehu.
Ivo s nami nacvicoval na slet v Pittsburgu (a na predchozi vystoupeni
na Ceskem a Slovenskem dnu na Masaryktownu). Ani na prvnim ani
na druhem vystoupeni bohuzel nebude. To je skoro tragedie: je
nas malo a Ivo je z nas nejmladsi. Krome toho, kdykoliv vidi,
ze pri cviceni plavu (coz je skoro porad) mi nenapadne napovida.
A co s timhle ma spolecneho pan Bata? Setkal jsem se s nim na
koncertu torontske Filharmonie asi tyden po Ivove nehode. Ten
koncert se vydaril, take diky dr. Milosi Krajnemu - mimo jine
clenu spravni rady Toronto Filharmonia a vubec nejzasluznejsimu
propagatoru ceske hudby v Torontu - i za cenu zakoupeni vstupenek
a obcerstveni, a generalnimu konzulovi Ceske republiky v Torontu,
Richardu Krpacovi, ktery ve svem nenapadne elegantnim projevu
sugestivne upozornil na krasy Ceske republiky a schopnosti jejich
obyvatel. Ale vecer samozrejme patril Antoninu Dvorakovi. Pan
Bata vypadal dobre, pekne jsme si vykladali a najednou mne napadl
napad zmineny v titulku, napad totalne blaznivy: co kdyby pan
Bata s nami vystoupil misto Iva na Masaryktownu! A hned jsem se
pana Bati jaksi hrave dotazal, zda by si s nami nezacvicil. Ja
ho sice nikdy cvicit nevidel, ale na radu nasich sletu prisel
jako host a myslim, ze jako kluk v Sokole cvicil. A krome toho
byt pozvan jako cvicenec, kdyz uz jste pred peknou radkou prekrocil
devadesatku, je slusna poklona. A s usmevnym napetim jsem cekal
odpoved. Prisla take usmevne (skoro jsem mel dojem, ze pan Bata
mel trhani si s nami zacvicit), ale skoro okamzite zvitezily pragmaticke
duvody. Uz to nejde, prohodil skoro litostive.
Chapu. Ale reknete: na travnik Masaryktownu vpochoduje nevelka
skupina Sokolu. Vede je Sokol ze vsech nejsokolovatejsi Jan Waldauf
a zeny Anicka Janousova. A hned za Waldaufem si mladistve vykracuje
Tomas Bata...A kdyby nam stesti zvlast pralo, hned za nim nahle
uzdraveny Ivo Syptak ml. Neco takoveho Masaryktown jeste nevidel.
A bohuzel neuvidi...
Josef Cermak