Petr Chudozilov: Zivot na
jachte
Prave dnes pred ctyriadvaceti lety jsem emigroval. Na ruzynskem
letisti policajti na rozloucenou predvedli me rodine - nase ctvrte
dite jeste neumelo chodit - miniaturne komorni ukazku cerneho
humoru. Povedlo se, zaludecni krece me trapily jeste v letadle.
Vsimava svycarska letuska mi nabidla sklenicku na spraveni chute,
kdyz jsem odmitl, suzovan starosti, kdo to zaplati, prinesla mi
na hrani zirafu z drevenych koralku velikou asi jako mys. Zatahlo-li
se za provazek, zirafa mrstne vyskocila na nohy, kdyz jsem povolil,
bezvladne se svalila. Citil jsem se litostive jako ta zirafa,
neustale poziran nepratelskym osudem, ale nakonec jsem si spocital,
ze odtedka si za ten svuj zivotni provazek budu tahat uz jenom
ja sam. Celou dobu letu z Prahy do Curychu me tryznila predstava,
ze letadlo v polovine cesty otoci zpatky na Ruzyn. "Tak vas
tady zase mame!" dloubnou me majetnicky do zeber, "ale
ze to byla sranda, co?"
Emigraci jsem ztratil milovane Stare Mesto Prazske s jeho dvorky
skrytymi beznemu pohledu, sycicimi plynovymi lampami a utulne
zaplivanymi hospudkami ctvrte cenove skupiny. Ziskal jsem Kleinbasel.
Malou Stranu mesta na Ryne, v jehoz ciste vode mohou plavat nejen
ryby, ale i lide. Ministri jezdi do prace na kole! Nejen policajti
a statni urednici, nybrz dokonce i cisnici obcanovi zdvorile rikaji
pane! Prestal jsem vidat stare pratele a nektere z nich v tomhle
zivote neuvidim uz nikdy. Vymenou jsem kazdy den potkaval na ulici
Svycary, Africany, Nemce, Cinany, Francouze, Thajce, Italy, Polaky,
Spanely, Madary, Turky, Kapverdany, Skoty ci Tamily, a pochopil
tak nejen hlavou, ale i brichem, ze lide, kdyz se vsechno podtrhne
a secte, jsou uplne stejni vsude na svete.
"Jak dlouho jde dopis z Basileje do tve zeme?" vyptavala
se nas z konverzacnich duvodu pred ctvrtstoletim krasne pihovata
pani ucitelka v jazykove skole. "Tyden," rekl Turek.
"Asi tak mesic," usoudil Peruanec. "Zalezi na obsahu,"
prozradil jsem a nikdo ve tride tomu neporozumel, akorat vsichni
Vietnamci ano. Dopisy po mnoho let sveruji starodavne schrance
s litinovym reliefem postovniho holuba, svemu ucelu zacala slouzit
uz sto let pred mym narozenim. Po celych ctyriadvacet let uchovavam
vsechny postovni znamky z doslych dopisu a podarilo se mi tak
naplnit krabici od bot vyobrazenimi cizich krajin a politiku,
pricemz nejspodnejsim vrstvam meho filatelistickeho pokladu dominuji
Gustavove Husaci se skrcenecky privrenyma ocima. Kazda lidskym
jazykem oliznuta znamka mimoto uchovava aspon malicky vzorek DNA,
mnohdy posledni stopu jiz zanechali pratele, jejichz zirafa uz
na nohy nikdy nevyskoci.
Samozrejme; v emigraci jsem tu a tam zazil i ony trpytive casy,
jez byvaji v me stare vlasti obecne prisuzovany uplne vsem obyvatelum
tak zvaneho Zapadu - napriklad jsem v anonymne obeslane soutezi
ziskal prestizni Evropskou cenu za nejlepsi nemeckou pohadku -
ale jako spisovatel na volne noze si porad jeste obcas privydelavam
jednou jako kuchar v domove pro schizofreniky, jindy nocni roznaskou
novin. Mimochodem: ta Evropska cena me na nekolik mesicu ekonomicky
uplne znicila, protoze jsem si musel konecne koupit sako, zaplatit
cestu na slavnostni predani plakety a take vyrovnat ucet za alkoholicke
napoje na hotelu. Nocni roznaska novin je honorovana skromne,
ale zato mi sestkrat tydne poskytuje spolecnost turecke rodiny,
egyptskeho studenta psychiatrie a byvale chorvatske krasavice.
Jedinym pravym Svycarem v nasi pulnocni komunite momentalne je
bezdomovec zavisly na modnim kokainu. Netesi se oblibe nebot hrozne
zapacha a sva prilezitostna luzka pod hvezdnatym nebem si rad
vystyla kradenymi novinami. Dnes v noci projela namestim, kde
cekame na dodavku novin obrovska miliardarska jachta, na trajleru
prekonavajici cestu k mori. Vpredu policajti, vzadu policajti,
zaplava oslnive blikajicich svetylek nam na nekonecne tri minuty
poskytla iluzi bajecne bohateho Svycarska, existujiciho kdesi
v hlubinach vesmiru, kam normalni clovek nepronikne ani v tom
nejodvaznejsim snu.
Psano pro CRO 6. Otisteno s vedomim autora.