Z Blahobytu zrada? Nepozdravit
kamarada?
Rano jsem dostal elektronickou postou prekvapivy radek:
"Dobre jitro, Alenko!" Tedy prehmat z Plzne, zamena
adresy milenky za adresou kamarada v Sudbury.
Vypravel jsem tuto malickost Zdenkovi, jako ukazku jednoduchosti
elektronicke komunikace a zpozdilosti ci ledabylosti uzivatele
teto modernosti.
Zdenek se toho chytl a zvolal, "Vsimnul sis, ze se uz lidi
nezdravi?"
"Nezdravi se?" rekl jsem uvazlive verny svemu systemovemu
pristupu k jevum.
"Zdraveni je interakce dvou ucastniku, jako ping-pong, jeden
zdravi, dava servis, a druhy odpovida, vraci micek pres ping-pongovy
stul. Anebo ne..."
"O cem mluvis, Zdenku, o tom kdo zdravi, dava servis anebo
o tom, kdo odpovida na zdraveni, tedy vraci micek do hry?"
Videl jsem, ze Zdenek rozvazuje, coz mam rad, kdyz nekdo rozvazuje
a rekl, ze tak o zdraveni jako hrani ping-pongu nikdy neuvazoval,
a dale rozvijel, ze kdyz se nepozdravi, neda servis, nemuze hra
zacit, ani jakykoliv rozhovor.
"Urcite vis," rekl Zdenek, "ze zdravim kdekoho,
jsem tak vychovan z detstvi, ze se musi zdravit. mladsi starsiho,
muz zenu, i neznameho na osamele stezce..."
"Vzpominam," vstoupil jsem do Zdenkovy vety, "jak
jsem coby skolak chodil kolem cinzaku, kde pani Knapkova vyhlizela
z okna a cekala, jestli ji pozdravim. Kdyz jsem kopal sutry anebo
se bavil se spoluzaky, tak okamzite sla k babicce a zalovala,
ze jsem ji nepozdravil. Babicka mne karala, a kdyz jsem rekl,
ze jsem pani Knapkovou nevidel, babicka rekla, ze ji musim videt;
kdyz jsem rekl, ze jsem zdravil, a ona neslysela, babicka mne
okrikla, ze musim zdravit dvakrat, aby te slysela. Od te doby
zdravim na potkani..."
"Ja taky," rekl Zdenek, "a onehda jsem pozdravil
sousedku a ona se lekla a vykrikla, ze jsem ji svym hlasem vystrasil..."
"Zdraveni," vysvetloval jsem, "je zvyk ci ritual
ve vsech spolecnostech i v tech nejprimitivnejsich; je to projev
svornosti a utvrzeni pratelskych umyslu. Zdraveni je tedy vsude
pritomne, kde jsou lidi, akorat zpusoby zdraveni jsou promenlive
dle specificke kultury od pokyvnuti ci ukloneni, k osloveni pres
potreseni rukou, poplacani, treni nosu k polibku na tvar ci hrbet
dlane."
"Ano," zapojil se Zdenek, "na vojne je zdraveni
stanoveno vojenskym predpisem a nepozdraveni je normativne trestano
kasarnikem ci basou."
"Anglicke Hello, nebo lidove Hi ci Hey,
je definovano v Oxfordskem slovniku anglictiny: HELLO JE SLOVO
K PRILAKANI POZORNOSTI, VYJADRENI MILEHO PREKVAPENI CI POTESENI
ZE SETKANI LIDI. Ceske pozdravy jako Dobry den (rano, poledne,
vecer), Nazdar, Ahoj! maji svou prichut v rozmanitych mezilidskych
vztazich; ale vynechat se ze zivota nedaji."
"Ale to jenom mluvis o tom, kdo zdravi prvni," prerusil
prednasku Zdenek, "kdo dava servis v ping-pongu; ale co odpoved
na pozdrav? To je moje stiznost!"
"No jo, rekl jsem sklesle, muj prvni den v mem prvnim sudburskem
zamestnani na sachte Falconbridge v Sudbury bylo velke prekvapeni:
vesel jsem prvni rano do velike mistnosti, kde sedelo dvacet mericu
a geologu a zvolal jsem Good morning, a nikdo mi neodpovedel,
ba ani se na mne nepodival. Trvalo tyden, mozna dva, nez me kazdodenni
ranni zvolani Good Morning prineslo prvni brumlavou odpoved
Hi. Ale nevzdal jsem to, a usilovnym zdravenim jsem postupne
byl zdraven..."
"Mam stejnou zkusenost," rekl Zdenek, "ale prestal
jsem zdravit kdyz oni nezdravi."
"Chyba, pokaral jsem ho, cim mene se bude zdravit, tim mene
se bude zdravit."
"Proc se tedy mene nezdravi?" houkl Zdenek, vymahaje
odpoved.
"Mam odpoved," rekl jsem teatralne, "protoze v
blahobytu mene potrebujeme blizniho sveho (aby nam pomohl), pritele
(aby nas konejsil), pomocnika, kdyz uvazneme!"
Zdenek na mne hledel a rozvazoval: "Rikas, ze blahobyt boura
mezilidske vztahy?"
"Tak asi," zamumlal jsem, "protoze clovek, ktery
ti neodpovida na pozdrav vychazi z toho, ze te vskutku nepotrebuje,
mlcenim dava na vedomi, abys ho neobtezoval."
Zdenek mi vskocil do proslovu: "V cinzaku, kde jsem bydlil,
si nekdy lidi davali najevo nevoli ci pohorseni tim, ze se prestali
zdravit; vzpominam si jak moje matka, a ne jednou, vyslychala
otce, jestli neco nespachal panu Jelinkovi, protoze Jelinkova
nepozdravila matku na schodech a tata rikal, ze Jelinek je pavouk".
"Presne tak," rekl jsem, "v nasem baraku to byvalo
horsi: kdyz se babicka poskorpila se sousedkou Kotaskovou v baraku,
zakazovala mi, abych si hral s jejim Jarkem. Ale jejich ne-zdraveni
trvalo jen den ci dva, protoze pani Kotaskova, babicka od
meho kamarada Jarka, potrebovala vypujcit vajicko anebo hrst cukru,
a tak se rychle udobrily na bazi vzajemne uzitecnosti, jak uz
jsem rekl."
Dopili jsme vystydlou kavu, Zdenek si povzdychnul a optal se:
"Myslis si, ze to ne-zdraveni ci neodpovidat na pozdrav
je patalie pro lidi?"
"V blahobytu to jako patalie nevypada, mudroval jsem nahlas,
a taky ten postupny rozpad mezilidskych vztahu a zanik slusnosti
ci ferovosti jednoho k druhemu se jevi jako neblaha novota a kosmeticky
nedostatek moderniho zivota..."
Zavahal jsem, zda co reknu neni moc katastroficke, a pokracoval
jsem: "Kdyz vznikne kalamita, epidemie ci doba ledova, uvidime
cerne diry mezi nami."
Potrasli jsme si rukou, rekli nashle, a rozesli se kazdy
svou cestou.
Doma jsem se podival do pocitace, zas mi nikdo neodepsal na moje
maily, a napsal jsem Zdenkovi, ze mu dekuji za tu hodinku
stimulujiciho tlachani.
Zdenek mi vecer odpovedel, ze je rad, ze se zname a povidame si.
Ross Firla-Sudbury