Pripomenuti
V Kanade ziji uz 38 let. Z toho ve Winnipegu to bylo
dvanact let. V Richmondu v Britske Kolumbii sest let a v Severnim
Vancouveru dvacet let.
Nekdy si vsechen ten cas pripominam. I tech nejkratsich sest let
v Richmondu. Byla to dosti dlouha doba plna zazitku a udalosti.
Aktivit. Poznavani velike zeme. Coz pak onech jeste delsich dvanact
let ve Winnipegu, ani nemluve o tech poslednich dvaceti v Severnim
Vancouveru. Narozeniny, Vanoce, Velikonoce, dalsi narozeniny,
dalsi Vanoce, dovolene, cesty k teplemu mori, na hory, do Mexika,
USA, Evropy. A nejen to, hodi se i pripomenout cas onech ctrnacti
let uplynulych od ukonceni stredni skoly az po odlet do Vidne
a z ni pak do Kanady.
Ale proc se o tom prave ted zminuji?
Precetl jsem nespocet informaci o osudu stovek, tisicu nevinne
odsouzenych, ktere komunisticky rezim zbavil zivota na svobode
na dobu deset, patnact i vice let. Rezim zlocinny, brutalni, absurdni.
A trvajici v dobe svetoveho miru plnych jedenactyricet let!
Snazim se promitnout si ony shora zminene roky stravene na svobode,
v demokraticke zemi, kde v podstate kazdy je nebo muze byt sveho
stesti strujcem. A snazim se ta leta porovnat s temi, ktere oni
nevinne odsouzeni, mnohdy to intelektualni vykvet zeme, stravili
v Leopoldove, Mirove, na Borech a jinych neblaze proslulych taborech.
Nebo v jachymovskych dolech.
Rezim brutalni tim, ze trestal nejen nevinne, ale soucasne i obcany
sve vlastni zeme! Nikoli Nemce nebo Hotentoty.
Dnes se informace o tech casech ctou jako bezmala neuveritelna
fantasmagorie. Cte je vetsinou, pokud se tak deje, ta cast naroda,
kterou rezim nepostihl. To je jiste statisticka pravda, ale znacna
cast teto vetsiny unikla osudu nevinnych a postizenych jen tim,
ze zradila sebe sama, ze vymenila cestnost za pohodli ci jakous
takous zaruku bezpecnosti.
Jak jenom se to mohlo stat, ze udalosti po valce dely se v nasi
zemi, snad kulturni, tim smerem?
Byl jsem v tech nejhorsich, padesatych letech, snad diky mladi
nepostizitelnym. V nejtemnejsim case rannych padesatych let mi
bylo trinact, ctrnact let. Priznam, ze ta doba pro me nekdy ma,
s odstupem casu jakousi zvlastni atmosferu. Kazde pronikani trochy
volnosti bylo umocnovano vedomim, ze se tak vlastne deje proti
onomu cemusi neblahemu. Oproti temnu, ktere na zem padlo. Pozdeji
nedelni tanecni caje v Radiopalaci pri hudbe orchestru Kamila
Kloce a exhibicich onoho chlapika Rihy, ktery se proslavil tancem
v komunistickem filmu Unos ... dalo by se rict, to pro me nebyly
nijak spatne casy.
Ano, i na tyhle casy znamenite plati ono Vsechno je jinak. Plati
to v kteremkoli case, rekl bych. Vse v normalni zemi samozrejme
melo v Cechach nadech maleho zazraku, spiklenectvi, dostavalo
nadech prijemneho dobrodruzstvi. Ale o techto pocitech jsem se
sirit nechtel.
Vice o tom, ze v teze dobe tisice nevinne odsouzenych obycejnych
lidi, stejne jako nemalo kulturnich ci vedeckych spicek naroda
sedelo na Borech nebo v Mirove a ti stastnejsi, zbaveni svych
profesi, stali se nadeniky, topici pod kotli ustrednich topeni,
skladniky, kopaci, ousidery.
V techto dnech, kdy i v Cechach casy se staly normalnimi, ctu
si obsahlou knihu autora, ktereho (a v mire nepomerne vetsi jeho
rodice) poznamenaly ty casy, jez zacaly se rokem 1948 nezavidenihodnym
zpusobem. Je to kniha spisovatele, basnika a prekladatele (to
hlavne a to pod vlivem okolnosti) Jana Zabrany Cely zivot.
Rovny a cestny, nadany clovek ... a nikoli jediny ve smutne posloupnosti
mnoha jinych nadanych a sikanovanych. Jeho rodice, nevinne odsouzeni,
odsedeli si po desitce let, coz hlavne pani Zabranove zkratilo
znacne zivot.
Dnes leccos je zapomenuto, dnes leccos mnozi vysvetluji a jini
snad takove vysvetleni prijimaji.
K tomu si dovolim kratickou citaci z 1.dilu Celeho zivota (str.271):
A proto nemohu slyset, kdyz nekdo v roce 1968 rikal: -Nase generace
se v mladi dopoustela chyb a omylu ...- To je lez: nekteri lide
z teto generace se dopousteli chyb a omylu tim, ze prisahali vernost
rezimu vedenemu masovym vrahem, jini se jich nedopousteli. Proto
at nikdo laskave nerika "nase generace", at si tyto
nesmyslne generalizace odpusti a mluvi jen sam za sebe. Protoze
by si tito nasi generacni vrstevnici meli uvedomit, ze jestlize
v jiste etape sveho zivota podporovali rezim masovych vrazd, rezim
nejhorsiho vysmechu justici, jaky dejiny znaji, rezim obecne lzi,
klamu a podvodu, rezim asiatske zvule a nasili, jsou dnes moralne
ve stejne situaci jako mladi clenove NSDAP, SA a SS, kteri by
podle teto zvrhle logiky mohli take klidne prohlasit: "V
mladi jsme se dopousteli chyb a omylu," majice samozrejme
na mysli svou podporu vrazedneho rezimu Hitlerova. Jenomze tito
lide jsou dnes pokladani za valecne zlocince, za nacisty a byli
vyrazeni z verejneho zivota. Cloveka definuji jeho ciny a jejich
dosah, nikoli jeho prohlaseni, jina v roce 1950 a jina v roce
1968 ...(psano v rijnu 1973)
Jan Zabrana se zmeny pomeru nedozil, zemrel v roce 1984.
Omezenost mista v tomto liste mi nedovoluje uvest jine citace,
stejne trefne a smutne opravdove a logicke. Dnes mnohe je zcela
zapomenuto. A mnozi, kteri se podepsali na absurdite onech dlouhych
jedenactyriceti let, at uz z presvedceni nebo tuseneho prospechu
(zde snad lze ucinit vyjimku u tech, kteri, pokud tim nikomu neskodili,
upsali se clenstvi ve strane kvuli budoucnosti svych deti ...
ale i tak ...) dnes poklidne a bohate si ziji, ba na mistech stejne
vyznacnych jakymi byla vyznacna mista rezimu totalitniho.
Nerikam, ze takovi lide by meli opet naplnit veznice. Ale nemeli
by byt prijimani jakoby na tom vsem, co se delo, nemeli svuj mensi
a v mnoha pripadech veliky podil viny. Meli jej a maji.
Spravedlnost muze mit i jinou podobu nez letite uvezneni v samotce
...
Vladimir Cicha - Vancouver