Petr Chudozilov: Chvala
kontejneru
Kdysi pradavno, jeste v nekdejsim Ceskoslovensku, jsem
shledl vychovne odstrasujici svycarsky film o osudech italskeho
imigranta v helvetske zemi. Jeho hrdina, Gastarbeiter neboli
sezonni namezdni delnik, oddavajici se snu o povoleni k trvalemu
pobytu, neodola male, ale nalehave potrebe. To, co dobre vychovani
muzi pestuji pouze ve skrytu verejnych zachodku, vykonal v parku.
Mel smulu, chytili ho primo pri zlocinu, vlastni louzicka zradne
poslouzila jako corpus delicti. Svycarsko musel opustit
jeste tyz den. Priznavam, ze take ja jsem jednou v prvnich dnech
emigrace musel resit stejny problem. Zachoval jsem se v zoufale
situaci sice lidsky, ale nepredpisove. Po celou dobu vykonu jsem
se trasl hruzou, ze me pozoruje bdele oko strazce verejneho poradku.
Seberou mi ted politicky azyl a budu se muset jako komunisticky
divoch vratit do zeme puvodu?
Podobnym starostem dnes ve vetsine Svycarska podlehaji snad uz
jenom ti opravdu nejstaromodnejsi priznivci poradku. Bohuzel,
musim dodat s povzdechem. Napriklad Basilej, me domovske mesto,
zejmena v poslednich letech stale vice podleha podivne mode pohrdani
cistotou. Zaveje celofanovych pytliku, prazdne lahve, pouzite
injekcni jehly a odhozene predmety osobni potreby i toho nejintimnejsiho
ucelu patri k obrazu vsedniho dne. Zvlaste odpudivy mi pripada
zvyk tech pozdeji narozenych tristit sklenene lahve o zdi domu.
Osklive zapachajici louzicky nalezeji k sobotnimu nocnimu folkloru.
Nekdo to vysvetluje jednoduse vseobecnym upadkem mravu, podle
jinych teorii se jedna o formu generacniho protestu. Tomu poslednimu
bych moc neveril, prilis casto totiz vidam jiz davno dospele osoby,
jez se za bileho dne pouhym upustenim zbavuji nepotrebne
veci. Krome toho se stale vice rozmaha tak zvany littering,
ilegalni odstranovani domaciho smeti prostrednictvim verejnych
odpadkovych kosu. Tvrzeni, ze pricinou nestandardnich moresu je
prilis vysoka cena oficielnich odpadkovych pytlu mi pripada malo
verohodne, na svych nocnich pochuzkach pri roznaseni novin se
totiz pravidelne setkavam s dobre oblecenymi prizraky, jez na
parkove cesticky nenucene vynaseji ze svych toyot, ale i bavoraku
a mercedesek to, co spravne patri na skladku. Bud jak bud, dodatecne
naklady na udrzovani cistoty mest v celosvycarskem meritku predstavuji
tricet milionu franku neboli vice nez pul miliardy ceskych korun,
vyplyva z nedavneho sdeleni svycarske Nadace prakticke ochrany
zivotniho prostredi. Chvalu si zaslouzi snad uz jenom cista
voda v rece a taky majitele psu, radne odstranujici exkrementy
do specialnich pytlicku. Nebo na to snad dohlizeji primo ti psi?
S odpadky mam spojenou nadhernou vzpominku na pratelstvi. Pri
stehovani z panelaku na konecne stanici tramvajove linky cislo
21 v Hrdlorezich do rozpadajiciho se, ale vzneseneho secesniho
patricijskeho domu na Kralovskych Vinohradech jsem z praktickych
duvodu odlozil svuj snubni prsten do suplete psaciho stolu. V
nepozorne chvilce nekdo suple vyprazdnil do kontejneru pred domem.
Nekteri zli jazykove v nasi rodine dodnes nespravne tvrdi, ze
jsem to byl ja sam. Hrabat v pachnoucich, kosmicky rozlehlych
prostorach kontejneru a patrat po vzacnem kousku zlata, pripominajicim
slavnostni den v zivote dvou lidi, mi pripadalo stejne marne jako
prosit cernou diru o navraceni vyhorele hvezdy. Muj pritel Jiri
Tichy, tak zvany Tichac nebo tez Tichak, postavy nevelike, ale
povahou obr nechybejici pri zadnem stehovani, byl optimistictejsiho
nazoru. "To najdem, Petko!" slibil svym sonornim, sytym
hlasem. Odvazne rozhrnul svrchni vrstvy biologicke masy a ponoril
se do kontejneru. Chvili jsme jeste videli jeho nohy obute do
roztrhanych tenisek, potom zmizelo uplne vsechno. Uvnitr se to
mlelo. Nekteri prihlizejici projevili nazor, ze prijdu nejen o
prsten, ale i o kamarada. Kdyz konecne vylezl, vitezoslavne se
sklebil, prestoze mu v tom trochu branil muj prsten, ktery sviral
v ustech. Trochu vypadal jako zlata rybka ochotna splnit jakekoli
prani, trochu jako socha znazornujici obetaveho pritele.
29. 4. 2006
Psano pro CRO 6. Otisteno s vedomim autora.