Petr Chudozilov: Stary papir
Kazdy den krome nedele ve tri hodiny rano se zaprahuji
do plechoveho voziku priblizne velikosti detskeho kocarku. Hodinu
a pul se ritim povetsinou liduprazdnymi nocnimi ulicemi meho domovskeho
mesta Basileje a v te rychlosti absolutne precizne rozdeluji do
dopisnich schranek abonovane noviny. Nesmim se splest, kdybych
zakaznikovi misto jeho objednaneho a radne predplaceneho Tages
Anzeiger podstrcil treba Neue Zürcher Zeitung,
pribude mi na osobnim konte tak zvana reklamace. Mel-li bych deset
reklamaci za mesic, vynese mi to cervenou kartu, nasbiram-li casem
takove karty tri, znamena to padaka neboli konec zazraku: dostat
jakykoli, byt i mizerne placeny dzob v mem veku, je mi uz pres
sedesat - znamena zazrak, opravdovy zazrak, zamestnavatele se
u nas zralejsich rocniku obavaji vetsi nachylnosti k chorobam
a z toho plynouci absence na pracovisti. Kdybych tenhle nocni
dzob ztratil, jiste bych nezemrel hlady, ale musel bych budto
rezignovat na dovolene se skvelou kuchyni a vinem v me milovane
Italii, anebo podstatne pridat literarne, v mem hlavnim pracovnim
oboru, a to na ukor kvality. Zkratka, neco za neco.
Odmenou je mi spise neveliky plat, ale zato se mi dostava socialniho
kontaktu, jaky jsem az doposud ve Svycarsku nemel: na svych nocnich
jizdach se setkavam s bezdomovci vsech moznych narodnosti, blazny
a osamelymi lidmi, kteri si ve dne na ulici netroufaji, s prostitutkami
a prostituty, narkomany, zdivocelou zlatou mladezi, opilci a nekdy
i se skutecnymi lupici s visackou prave kvality. Zvlastni skupinu
mych nocnich partneru tvori zakaznici, kteri nemohou spat, vetsinou
velmi stari lide: vyhlizeji me pred svymi obydlimi davno pred
mym prichodem, vdecne se mnou prohodi par slov o pocasi a o zivote,
aby se pak dychtive vrhli na cerstve noviny. A tady se pomalicku
dostavam k tematu; fascinuje me, jak rychle se noviny plne aktualit
z celeho sveta prekabati v nikomu nepotrebny stary papir. Jako
cloveku, ktery po vetsinu zivota psal a porad jeste pise do novin,
se mi tak sama od sebe poklada otazka po smyslu me prace, obzvlaste
kdyz jednou za mesic vidim na ulicich tuny stareho papiru, cekajici
na odvoz do drticky. Ma to vsechno vubec cenu?
Ma, vidime to na starych novinach, jimz se postestilo uniknout
zkaze, Tak napriklad ted jsem prave vylovil ze sveho archivu Listy,
predtim Literarni noviny, pred bezmala ctyriceti lety vychazejici
v dnes neuveritelnem ctvrtmilionovem nakladu. Tenkrat to byla
moje domovska redakce. Nalistoval jsem si svoji vlastni minireportaz,
nazvanou Co jsem videl 28. rijna 1968, venovanou oslavam
padesateho vyroci ceskoslovenske statni nezavislosti v Praze,
okupovane bratrskymi armadami. Policajti branici lidem v pristupu
k sose svateho Vaclava, fasada Narodniho muzea rozstrilena sovetskymi
kulomety, ceskoslovensti legionari z prvni svetove valky obleceni
do italskych, ruskych a francouzskych uniforem, policejni autobus
opatreny zertovnym napisem ZAJEZD a nepricetne surovi policajti
neznajici zertu, sovetsky velvyslanec Cervonenko privitany u Narodniho
divadla hromadnym FUUUJ!, policejni nadporucik ktery si me zlegitimoval
a vyjadril nadeji, ze se jednou, snad uz brzy, setkame u vyslechu
v Konviktske ulici, to vsechno jsem mel najednou zase pred ocima,
jako kdyby to bylo teprve vcera. Uvodnik citovaneho cisla Listu
se priznacne jmenoval Iluze a realismus, potesil me Jirankuv
vtip, na nemz stara pani pravi k muzi, odchazejicimu zrejme do
dalekeho sveta: "Hodne zdravi a pravni jistoty, synacku!"
V prazskych kinech zrovna probihala podzimni cast devatenacteho
filmoveho festivalu pracujicich, divaci mohli shlednout Bunuelova
Andela zkazy, Pasoliniho Krale Oidipa, Bergmanovo
Mlceni, Antonioniho Zvetseninu a Tesihagarovu Pisecnou
zenu, clovek by dnes pomalu sam sobe zavidel.
29.10.2005
Psano pro Cesky rozhlas.
Otisteno s vedomim autora.