Na okraj
Jsme viditelni?
Tahle otazka mi proletela hlavou, kdyz jsem slysel na Nove
vizi pana Jerry Formanka hovorit o duvodech, ktere ho vedly
k napadu usporadat opravdu reprezentativni ples. Jednim z duvodu,
ktere uvedl, je mala viditelnost nasi komunity. Tato crta neni
kritikou pana Formanka ani polemikou s jeho projektem - jeho sponzorovani
krajanskych kulturnich podniku si spis zaslouzi podekovani a nasledovani
- ale skoro pokornym zamyslenim.
Jsme-li ci nejsme-li viditelni ovsem zalezi na platforme, z niz
se divame. Staci zatoulat se par svetelnych roku do vesmiru a
i kdyz pouzijete nejsilnejsi hvezdarske instrumenty, neuvidite
ani Prahu ani Slovensko, ale ani zemekouli. A jestlize nase planeta
je jen z trochu vetsi dalky neviditelnym bodem, zrejme zadna z
nasich zemi a ani nikdo z nas do vesmiru diru neudela.
Jsme - az na dalsi - spoutani s timto celkem nevelkym, sisate
kulatym kotoucem hmoty pobihajicim dokolecka dokola v nasi docela
nevyznamne slunecni soustave. Muzeme tedy (nechavaje stranou duchovni
dimenzi naseho zivota) byt viditelni (a delat dojem) jen na nasem
sisatem kotouci.
Na koho chceme delat dojem? Ti nejmene svetsti mezi nami doufaji,
ze v jejich zivote najde zalibeni jejich Buh. Bezdomovci se spokoji,
kdyz o nich vi par jejich kolegu a rotarijansky ridic, ktery jim
vozi snidani. Vetsina z nas nechce vic, nez pratelstvi a lasku
lidi kolem nas. A pak jsou hledaci slavy, kteri se zivi potleskem
vic nez chlebem. Ale casto vsichni hledame viditelnost nejenom
pro sebe (to skoro vzdycky) , ale i pro svou rodinu, svoji vesnici,
svou rodnou zem, svoji komunitu, zvlast kdyz si myslime, ze nejsme
tak viditelni, jak si zaslouzime.
Snad kazda uprchlicka ci emigrantska generace si mysli, ze se
o jejich komunite dost nevi. Ja si to myslil o nasich predchudcich,
nez jsem se setkal s Kanadany, kteri peli chvalu na pracovitost
a poctivost ceskych a slovenskych emigrantu v tricatych letech
minuleho stoleti; nez jsem si precetl pasaz z clanku senatora
Vojty Benese uprostred Druhe svetove valky: Je to stejne tak diky
ceskoslovenskym diplomatickym zastupcum jako Ceskoslovenskemu
narodnimu sdruzeni, ze je dnes v Kanade sotva sidliste, ktere
by neslyselo o Ceskoslovensku, nebo noviny, ktere by nas nepodporovaly."
Stejne tak tomu bylo i pozdeji a je tomu tak i dnes. Zajdete si
do Vancouveru a najdete hluboke stopy bratru Koernerovych a novejsi
stopu treba Josefa Skaly. Zastavte se v Torontu u jmen Tomas Bata,
nebo profesorska dvojice manzelu Sirekovych nebo Vladimir Kavan
(predni osobnost ve dvou z nejvetsich svetovych charitativnich
organizacich, Rotary a Care), nebo Josef Skvorecky a Zdena Salivarova-Skvorecka
nebo Oskar Morawetz; v Montrealu u jmena Karel Velan nebo... Zajdete
si do kancelari Kanadske opery a najdete velike plakaty na Janackovu
Jeji Pastorkyni, v torontskych hudebnich sinich - budete-li
pozorne poslouchat - uslysite echa Me vlasti a Novosvetske,
rizenych Walterem Susskindem, Karlem Ancerlem, Jirim Belohlavkem.
Ci v hokejovych dvoranach, kde hrali a hraji desitky ceskych a
slovenskych hokejistu (v Torontu dnes treba Tomas Kaberle a Pavel
Kubina). Desitky a stovky profesoru, podnikatelu, lekaru (i nekolika
pravniku) a dobrych, schopnych, pracovitych lidi, rozhozenych
po cele Kanade, o nichz jejich okoli vi, ze jsou ceskeho ci slovenskeho
ci podkarpatsko-ruskeho puvodu.
Ale zalezi opravdu na tom, jest-li jsme viditelni? Snad, do urcite
miry. Ale svet rychle zapomina. Dnesni dojmy vymazou dojmy vcerejsi.
Kolik lidi si vzpomene treba na Jana Rubese, slavneho operniho
zpevaka a filmoveho herce? A tak si myslim, ze Jerry Formanek
by si s nasi viditelnosti nemel prilis lamat hlavu. Povsimne-li
si nekdo jeho plesu, dobre. Ale daleko vic zalezi na tom, aby
(kdyz uz je tak nemravne nakladny) byl opravdu krasny, aby ti,
kteri se ho zucastni, meli jeste po letech na co vzpominat. (Kdyz
poradatele nevyprodaji vsecky vstupenky, budu mezi nimi mozna
i ja).
Josef Cermak