Blahobyt ma sve stiny, klesame
s nim do baziny...
Muj kumpan Mervyn tvrdi, ze s kazdym zvysenim zivotni urovne ztracime
kousek selskeho rozumu. Tuto definici lidskeho fungovani v prostredi
rostouciho materialniho blahobytu neustale doklada rozmanitymi
priklady a pripady. V unoru 3000 sudburskych haviru, tezicich
nikl a med, zadalo zvyseni platu a hrozili stavkou; po tydenni
tahanici mezi unii a reditelstvim si vynutili pridavek ctyr procent
na platech. Marvyn toto vitezstvi delniku zhodnotil vetou "A
ted budou jeste blbejsi!"
"Proc blbejsi?" okriknul jsem Mervyna a on pokracoval,
ze ten pridavek prozerou po restauracich a budou jeste tlustsi
a tedy nezdravejsi...
Mervyn siri nazor, ze cim vice penez clovek vydelava, tim je bezhlaveji
utraci. Onehdy mi vypravel, jak zaparkoval pred Soup Kitchen
na Elgin ulici a pozoroval houf lidi, kteri cekali az se vydejna
polevky pro chude ci hladove otevre. Rekl mi podrazdenym hlasem,
ze vetsina cekajicich na polevku zdarma byli mladi muzi. Vsichni
byli dobre obleceni, v dobrych bundach a meli dobre zimni boty
na nohach, takze by je nikdo nerozeznal od studentu univerzity
ci zamestancu nejake dobre firmy. Ale co Marvyna nejvic vydrazdilo,
ze behem te ctvrthodinky, co ten houf pozoroval, mnozi pilne pouzivali
mobilni telefon. Mervyn ma v hlave nazor, ze clovek cekajici na
polevkovy dar, ma byt osumely, mit prazdnou kapsu a nemit mobilni
telefon ci jine luxusni veci, jak on rika.
"Je mobilni telefon luxusem anebo nutna samozrejmost?"
optal jsem se. Vcera mi Mervyn dlouze vysvetloval, ze podle jeho
pozorovani, neni mezi nouzi a blahobytem zadna stredni hodnota,
ze pokrok se sune z nouze do blahobytu a odtamtud do opulentniho
luxusu skokem a nikoliv postupne.
Mervym ma pres sedesat let, jako ja, a vypravel mi jak vyrustal
na ontarijske farme: vodu tahali vedrem ze studny, zachod byla
budka u hnojiste, topili drevem, ktere cele leto priblizovali,
rezali na polena, aby v zime nezmrzli, vecer svitili petrolejkou.
"Nikdy jsem nemel hlad ani jsem nemrznul," dodal.
Ja prozil detstvi v ostravskem cinzaku, tekouci voda a zachod
byly na chodbe pro sest rodin - pravda, elektrina tam byla, ale
casto nebyla, takze jsme tez svitili svickou...
Pred Mervynovyma detskyma ocima se menila farmarska nouze na blahobyt
a to diky elektrine; cerpadlo umoznilo cerpat vodu do baraku pro
lidi a do staji pro kravy. Komoru prestavili na splachovaci zachod
s koupelnu, kde byla vana a sprcha. Rodice si poridili telefon,
zakratko pak televizi. To vse prislo v sedesatych letech; prarodice,
kteri zili s nimi na farme, to povazovali za zazraky, rodice to
nazyvali dokonalym blahobytem. Ale blahobyt neni konecny stav
veci; vylepsovani pokracovalo. V sedmdesatych letech rodice nahradili
primitivni kotel na ohrivani teple vody drivim elektrickym a
namisto koupani jednou tydne, v sobotu, se mohli koupat v horke
vode kdykoliv, prestoze babicka je karala, ze horka voda je luxus.
Otec privedl teplou vodu do kuchyne a matka zacala umyvat nadobi
pod proudem horke vody, coz dedecek nazyval plytvanim. Cernobilou
televizi nahradila v obyvacim pokoji televize barevna a tu starou
si prarodice dali do sve loznice, protoze dedecek se zatvrdil,
ze zpravy ze sveta nepotrebuje videt v barvach.
Jako mlady muz si myslil, ze prarodice vzdoruji pokroku a nedrzi
krok s dobou; dnes vi, ze prarodice znali hranici mezi dobrym
blahobytem a luxusem. Totiz, tekouci voda, kanalizace a elektrina
byly pro prarodice znaky blahobytu, ale horka voda byla rozmazlovani
a barevna televize mameni lidi.
Kdyz Mervynuv otec v osmdesatych letech rozvadel ustredni topeni,
babicka s dedeckem odmitli mit topeni v loznici se slovy, ze v
loznici ma byt chladno, aby clovek nezmekl... Poslouchal jsem
Marvyna a vzpominal na velmi podobne reakce svych prarodicu. "Prarodice
umreli ve veku pres 80 let v osmdesatych letech," pokracoval
Mervyn. "Moji rodice vyrustali za velike deprese, otec bojoval
ve druhe svetove valce v Evrope, s moji matkou se vzali po valce
a mam devet sourozencu, vsichni studovani a podle meritek mych
prarodicu nezijeme v blahobytu , ale v uplnem luxusu..."
Marvyn si povzdechl, dopil posledni hlt kavy, vstal, oblekl si
kabat a rekl mi: "A vsichni, kdyz se jednou rocne sejdeme,
jsme cimsi nemocni, konstantne ufnukani a se svym zitim nespokojeni."
Dodal: "Moje matka varila trikrat denne pro jedenact zaludku;
moje zena varila nerada pro dve deti a mne. Kdyz parkrat za rok
navstivime nase dve provdane dcery a vnoucata, jime VZDY v restauraci..."
Nerekl jsem nic. Bylo videt, ze Marvyn je nespokojeny a na odchodu.
Sotva jsem osamel, prisedl usmevavy Steven, vytahnul z kufriku
svazek papiru a jasal, ze dokoncil se svym architektem plany na
svuj experimentalni domecek. Steven se svou mladou manzelkou se
rozhodli postavit domek ze slamy, a tak jsem hodinu poslouchal,
jake ma slama skvostne izolacni vlastnosti a ekologicke vyhody
oproti tradicnim stavebnim materialum; za chvili jsem se ztratil
v detailech a jen pozoroval to mladistve nadseni a zaujeti pro
dobrou vec. Napadlo mne, ze Mervynuv odsudek blahobytu se tyka
jen jiste casti lidi, ktere si Mervyn bere na paskal ke svym pesimistickym
uvaham a Steven mne povznesl.
"Jak dlouho to budete stavet?" optal jsem se, a Steven
vylozil, co vsecko delaji sami s manzelkou, protoze nemaji moc
penez, takze to nebude brzo.
"Tak se asi moc brzo nerozmnozite," rekl jsem pochybovacne,
a Steven odpovedel se sviticima ocima, ze batolatum zivot na stavenisti
neuskodi, naopak prospiva.
Co je pravda a co chimera ukaze jen cas, mudroval jsem cestou
domu, ale byl jsem Stevenovi za ten zaver schuzky s Mervynem velice
vdecny.
Zdravim a preji hezky den a vsecko dobre na kazdem kroku.
Ross Firla-Sudbury