Jak je zvlastni ten nas
svet, staci se jen zamyslet...
Kazdou sobotu rano, namisto bezcilneho chozeni pro zdravi, jdu
pro noviny. Dnes bylo na teplomeru -22°C, vychazejici unorove
slunicko zlutilo strechy domu. Ostrym tempem jsem prosel kilometr
sousedstvim, podchodem pod sudburskym nadrazim do centra mesta.
V sobotu rano (a v dvacetistupnovem mrazu) neni videt na ulici
ani zivacka.
Notne mne prekvapilo, kdyz jsem spatril majitele obchodu s novinami
Johna na zebriku s kladivem: pritloukal plat preklizky na ram
rozbite sklenene tabule u dveri do obchodu. Byl sam, ruce uz mel
zkrehle, a tak jsem mu ochotne pridrzel zebrik a podaval hrebiky,
co mu padaly z prstu a zajistili jsme preklizku spolecne.
Obchod byl vymrzly, teplovzdusne topeni hucelo, interier se valem
ohrival, John nalil kafe do kelimku a vypravel, jak ho kolem treti
rano vzbudil telefon z policie, aby si prisel ohlidat svou zivnost,
ze ma rozbitou vykladni tabuli.
"No co bys delal,", zeptal se mne vybojne, "kdyby
ti nekdo ve tri rano a v hromskem mrazu vytloukl okno?"
Predstavoval jsem si tuto situaci, blekotal jsem neco o prikryvce
na okno...
"A co kdyz to okno ma velikost tri krat tri metry?"
John mi vypravel, ze vzbudil telefonem z obchodu asi tucet svych
znamych s otazkou, jestli nemaji tabuli preklizky predmetne velikosti,
a mel stesti: ten jeho dvanacty znamy mel dva kusy a byl ochoten
mu ty platy prepustit.
"Od pul pate tu s tou preklizkou bojuji," rekl John,
"a ted je pul devate..."
John neni zadny remeslnik, ani vseumel, je ucitelem historie,
a obchod s novinami a magaziny ma jako bokovku, o kterou se v
pracovni dny staraji dva zamestnanci (za minimalni mzdu) a o vikendu
John sam.
"Podle policejniho hlaseni," rekl mi John, "tlupa
rozjarenych flamendru cestou z baru vytloukla osm vykladnich skrini
v sousedstvi nez se prihnala tri policejni auta a policajti ozralky
odvezli vystrizlivet na stanici."
"Takove lotry by meli odsoudit na dozivoti," vykrikl
John, "copak to jsou lidi?"
Interier se uz ohral, John si svliknul kozich, zacali prijizdet
zakaznici; optal jsem se, jestli jeste muzu s necim pomoci, John
podekoval za vypomoc a sel jsem domu.
Vzpomnel jsem na detstvi, ze vytlouct okna v opustene chaloupce
na bouracku patrilo k darebnym pozitkum: nasbirali jsme kapsu
plnou sikovnych kamenu a vytriskali vsechna okna. Rinceni sypajiciho
skla je hrich i rozkos zaroven.
V cem tkvi kouzlo rozbijeni skla, kteremu nejsou imunni ani dospeli?
Ve skvostnem filmu Bonnie and Clyde, arcilotr Clyde v osobe
herce Warren Beatty podal nabitou pistoli tatikovi, ktereho zrovna
vyhodili za zadluzeneho domku, a tatik s gustem vystrelil do okna,
ktere se s rincenim vysypalo a zavolal sveho synka, aby si taky
strelil, coz synek bez zavahani udelal jako symbolicky kopanec
novemu majiteli domku.
Nikdy jsem neslysel o rozzurene manzelce, ktera by tloukla palickou
do stolu, ale vzdy roztlouka sklo, jako demonstraci nejvyssiho
rozhorceni a vzteku.
Sklo musi mit tajemne vlastnosti pusobici na lidskou mysl. Mudroval
jsem nad sklem, jak je neviditelne a existencne dulezite. Zvlast
v zime.
Takto rozrusen v sobotnim ranu, a taky tim mrazem, jsem doma zmeril
okenni tabule v oknech. Ve vsech oknech naseho domu byly 70x90cm.
Vyhledal jsem prihodny kus preklizky a zariznul do velikosti,
aby se v pripade rozbiti okenni tabule, dala takto pripravena
preklizka uzit jako provizorium.
Eva se prisla do dilny podivat, s cim se to pachtim, a poznamenala,
ze nam za dvacet let nikdo okno nerozbil, a ja rekl: "Jsme
pripraveni, kdyby nekdo rozbil."
V techto severnich sirkach muselo byt pred 100 lety sklo vzacnosti;
stare sruby maji ve stenach z kmenu stromu vyriznuta mala okynka,
ktera se zakryvala mastnym papirem nebo prusvitnou blanou z vnitrnosti
velkych zvirat.
Kdo by mohl vlacet tabulku skla pri ceste na zapad?
Sklo, ktere povazujeme za neviditelnou samozrejmost moderniho
zivota, ma dosud neobjasnene vlastnosti; fyzikove tvrdi, ze sklo
ma ctvrte skupenstvi, protoze nema pevny bod tani; sklo je hmota
mezi skupenstvim pevnym a tekutym a drzi pohromade viskozitou,
ktera se pri zvysovani teploty snizuje, skelna hmota se stava
vlacnou, az tekutou. Molekuly v lesklem nerostu, jako je obsidian,
se jevi jako pevne, ale krehke. V kombinaci pevnosti a krehkosti
spociva tristivost na ostre strepy, stepiny a ulomky s ostrymi
hranami, uzivane k rezani v dobe kamenne.
Teoreticti fyzikove se domnivaji, ze hmota jako sklo, ktere se
rika amorfni, je prapuvodni kosmicka hmota dlouho predtim, nez
cas a krystalizace umoznily v prirode vytvoreni rozmanite palety
mineralu.
Nejspis nahodou se podarilo objevit vyrobu skla; pri taveni kremiteho
pisku s potasem, ktery je obsazen v drevitem popelu, se v ohnisti
objevily pavuciny skelne hmoty a netrvalo dlouho, a nasi predkove
vyrabeli ze skla nejdrive koralky, pozdeji nadoby a v dobe rimskeho
imperia se vyrabelo sklo v mnoha podobach a barvach v sortimentu
jako dnes, pocinaje sklenicemi a misami, pres sklo do oken, az
po rozmanite umelecke a dekoracni predmety.
Se zanikem rimskeho imperia zanikly i manufaktury na vyrobu skla
a mezi ctvrtym az desatym stoletim, v takzvanem temnem stredoveku,
byly postupy vyroby skla zapomenuty. Teprve v desatem stoleti
byla vyroba skla obnovena v Benatkach, a dodnes je benatske sklo,
hlavne zrcadlo, zakladnim prvkem renesance.
Vseobecnou bachorkou je, ze sklo tece shora dolu; pres cetne experimenty,
aby se teceni skla tabuloveho a stavebniho zmerilo, nebyla tato
bachorka technicky potvrzena. Ve starych, stredovekych okennich
tabulich v kostelech se da namerit tloustka skla dole tlustsi
nez nahore, coz neni zpusobene tecenim skla, ale tim, ze se ve
stredoveku sklo valelo do tabuli a pri zasazovani do ramu se tlustsi
strana skelne tabule umistovala do dolni casti ramu.
Pred rozloucenim s Johnem jsem zertem rekl, aby si nechal zasadit
sklo nerozbitne.
Nerozbitne, ci dokonce neprustrelne. To se pravda vyrabi, ale
tabulka neprustrelneho skla ma tloustku 70-80 mm; nerozbitne sklo
je slepenina nekolika sklenenych tabuli prolozenych vlaknitym
materialem, ktere sklo cini pevnejsim.
Toto jsem si precetl v Encyklopedii, kdyz mne to sklo tak
silne zaujalo.
Bez skla si moderni zivot ani nedovedu predstavit a uziti skla
dramaticky pribyva ve stavebnictvi, domacnosti, a sklo je popelka,
kterou neni videt a vsude slouzi...
V nasi velike a rozpustile rodine v Ostrave se vztekle mlatilo
dvermi, nekdy tak silne, ze se sklo ze dveri vysypalo. Dedecek,
ktery dum koupil, a take tam sve dve dcery s rodinami nastehoval,
vladl s babickou rodine dosti zeleznou a patriarchalni rukou.
Zasklit rozbite vyplne ve dverich znamenalo pozvat sklenare, a
to setrnemu dedeckovi bylo proti mysli. Jako vseumel, za ktereho
se povazoval, si dedecek koupil diamant a plechovku kytu a na
starych oknech, ktera skladoval v pristenku, trenoval rezani skla
tak dlouho, az toto remeslo zvladnul.
Triskat dvermi se v rodinnem dome neprestalo, a dedecek sklil
casteji jak starnul a rizeni rozpustile rodiny se mu vymykalo
z rukou, a nekolikrat jsem byl u toho, kdyz dedecek hned po dorinceni
sypajiciho se skla rekl: "To je dobre, ze si to okno umim
zasklit sam a neni to tak velka skoda."
V pondeli zajdu do zelezarstvi a mozna si diamant taky koupim...
Ross Firla-Sudbury