Navrat na hlavni stranu

Petr Chudozilov: Smrt v Benatkach
Nic neni krasnejsiho nez par dni zit nad pomery. Benatky, zejmena v lednu, kdy jsou usetreny masove turistiky, poskytuji v tomto ohledu jedinecnou prilezitost. Z okna hotelu Santa Chiara jsme sice misto Canal Grande, slibeneho prospektem, videli autobusove nadrazi, ale zato bylo mozno nekolikrat denne obdivovat cervene odene sanitaky, prijizdejici si za dramatickeho kvileni sireny pro nouzove pacienty, jez jim do malickeho pristaviste dodavali kolegove na pohotovostnich motorovych clunech; celek se spinal do vyjevu pripominajiciho vrcholnou scenu nejakeho monumentalniho neorealistickeho filmoveho dila.
Pri vsi lasce k zazraku jmenem San Marco, pokornem obdivu k Teatro La Fenice, jez je dukazem, ze cloveku neni mozno trvale zit bez pozlatka, plyse a prepychu opernich arii v cele jejich neskryvane falsi, jakoz i solidarita s rozpadajicimi se staletymi domy v bezejmennych ulickach a slepych kanalech: nejvetsim pokladem Benatek jsou jejich obyvatele.
Jak zapomenout na osameleho moreplavce, prevazejiciho na uzke a vratke lodici soucasne rakev a klavir! Misto aby zasmusile pohlizel na osudovy naklad clunu a umoznil tak nahodnemu prihlizejicimu chodci nevesele spekulovat o tajemne smrti nezname lidske bytosti, obratne pridrzoval nohama rakev, aby nesklouzla, tu zase pomohl pianu, aby se neprevratilo, jednou rukou sviral kormidlo, v druhe drzel mobil a vypravel do nej zvesela a zive neco zabavneho; doufam, ze na druhem polu digitalniho eteru byla mlada a puvabne zena.
Pes pochmurneho pohledu bloudici od niceho k nicemu bez zivotniho cile. Policajti v uniformach jakoby odkouknutych nejlepsim kouskum vychazkove garderoby brazilske valecne admirality. Vietnamska pani, ktera jeste o pulnoci vazala z cerstveho rakosoveho listi neuveritelne presvedcive kobylky lucni podivne pripominajici kostlivce, v nadeji, ze si je nekdo koupi, aniz by nevtirave pratelsky usmev zatezovala nalehavym a vic nez opravnenym pozadavkem milosrdenstvi.
Trattoria Marciana v Lunga Chioveretta sice nenaplnovala nase predstavy o nadchazejici rozmarile petichodove veceri, ale obsluhujiciho cisnika zato tesila nejen jeho prace, nybrz i moznost komunikovat s hosty - anebo to prinejmensim bez viditelne namahy predstiral. Italsky, francouzsky, anglicky. Kdyz vypatral, ze jsem Svycar moravsko-ruskeho puvodu, presel k plynule nemcine. Ucet byl milosrdny, cisnik jej vystavil s decentni poznamkou, ze v nem neni zahrnuto spropitne, a inkoustovou tuzkou na nej neumele prikreslil malou kytku, abychom taky neco meli z jeho profitu.
Setkani s rakvi a klavirem me primelo, abych konecne realizoval uz nekolikrat odlozeny umysl navstivit na Cimitero San Michele hrob Josipa Brodskeho. Trochu me prekvapilo, ze basnika pochovali v evangelicke casti hrbitova. Naprosto necekanym prekvapenim bylo datum basnikovy smrti, vysekane do jednoducheho mramoroveho pomnicku: 28. ledna. Krylo se totiz s datem me soucasne navstevy. Krome kvetin hrob zdobily dve placate lahvicky snapsu a take zeleny plastikovy kyblik s mnozstvim tuzek, per a propisek, jez mrtvemu kolegovi darem prinesli prislusnici cechu. A dopisy, psane polsky, rusky, italsky a anglicky, mozna dokonce i basne.
Pravoslavna cast San Michele poskytla posledni domov nekolika vznesenym cizincum; Stravinskij, Dagilev, princezna Trubeckaja, rozena Puskina, zde sni svuj posledni sen uz plnych 110 let a presto ji sem nekdo porad jeste nosi kvetiny. Nostalgie, mozna to byl primo smutek, na me padla teprve kdyz jsme s mou pani cekali na vaporetto, morskou tramvaj, jez nas mela prepravit zpatky na Fondamenta Nuove. Starim zcernale a zkroucene kuly podepirajici pristavni lavku rysovaly se ostre na pozadi Benatek vznasejicich se nad vodami v melancholickem oparu, Benatek, jez uz zitra musim opustit, aniz bych mel jistotu, ze se do nich v tomto zivote jeste aspon jednou podivam.
Cestou na nadrazi Santa Luzia rackove tesklive narikali i v poryvech vetru zcela ve smyslu romanopisecke manyry. Pan pruvodci, vypadal a choval se jako hrabe v tom nejlepsim smyslu slova, nam procviknul jizdenky a hlubokym, avsak diskretnim pohledem dal najevo, ze rozumi nasim soucasnym pocitum. Dve rumunske varietni umelkyne s obrovskymi kufry zacaly peskovat sveho sluhu Fernanda. Jeptiska doprovazejici skupinu neobvykle osklivych polskych studentek hnevive odrazela moje zvedave pohledy. Vysoce tehotna portugalska pani chvilemi tichoucce poplakavala. Portugalci byli ctyri, dva manzelske pary, a jeli v divoke nadeji na lepsi zivot za praci do Svycarska; muzi s upracovanyma rukama se chovali nesmirne pozorne ke svym zenam. Stara vousata baba sedici za nami vykladala nekomu do mobilu v ukrajinskem jazyce, ze jede na pohreb do Basileje. Zemrela se jmenovala Anna a pohreb bude zitra ve dve hodiny. Prisli celnici, prejeli jsme italsko-svycarskou hranici a aniz by se viditelne neco na skupine cestujicich zmenilo, prosli jsme administrativne-pravni mutaci: z dosavadnich cizincu se na druhe strane hranice stali domorodci a naopak. Druhy den jsem vazne uvazoval o ucasti na tom ukrajinskem pohrbu. Jenomze podle uredni verejne rubriky v novinach zadna Anna ten den pohreb nemela.
Psano pro Revui Prostor - unor 2007
***

 

Navrat na hlavni stranu