Petr Chudozilov: Smrt v
Benatkach
Nic neni krasnejsiho nez par dni zit nad pomery. Benatky,
zejmena v lednu, kdy jsou usetreny masove turistiky, poskytuji
v tomto ohledu jedinecnou prilezitost. Z okna hotelu Santa
Chiara jsme sice misto Canal Grande, slibeneho prospektem,
videli autobusove nadrazi, ale zato bylo mozno nekolikrat denne
obdivovat cervene odene sanitaky, prijizdejici si za dramatickeho
kvileni sireny pro nouzove pacienty, jez jim do malickeho pristaviste
dodavali kolegove na pohotovostnich motorovych clunech; celek
se spinal do vyjevu pripominajiciho vrcholnou scenu nejakeho monumentalniho
neorealistickeho filmoveho dila.
Pri vsi lasce k zazraku jmenem San Marco, pokornem obdivu
k Teatro La Fenice, jez je dukazem, ze cloveku neni mozno
trvale zit bez pozlatka, plyse a prepychu opernich arii v cele
jejich neskryvane falsi, jakoz i solidarita s rozpadajicimi se
staletymi domy v bezejmennych ulickach a slepych kanalech: nejvetsim
pokladem Benatek jsou jejich obyvatele.
Jak zapomenout na osameleho moreplavce, prevazejiciho na uzke
a vratke lodici soucasne rakev a klavir! Misto aby zasmusile pohlizel
na osudovy naklad clunu a umoznil tak nahodnemu prihlizejicimu
chodci nevesele spekulovat o tajemne smrti nezname lidske bytosti,
obratne pridrzoval nohama rakev, aby nesklouzla, tu zase pomohl
pianu, aby se neprevratilo, jednou rukou sviral kormidlo, v druhe
drzel mobil a vypravel do nej zvesela a zive neco zabavneho; doufam,
ze na druhem polu digitalniho eteru byla mlada a puvabne zena.
Pes pochmurneho pohledu bloudici od niceho k nicemu bez zivotniho
cile. Policajti v uniformach jakoby odkouknutych nejlepsim kouskum
vychazkove garderoby brazilske valecne admirality. Vietnamska
pani, ktera jeste o pulnoci vazala z cerstveho rakosoveho listi
neuveritelne presvedcive kobylky lucni podivne pripominajici kostlivce,
v nadeji, ze si je nekdo koupi, aniz by nevtirave pratelsky usmev
zatezovala nalehavym a vic nez opravnenym pozadavkem milosrdenstvi.
Trattoria Marciana v Lunga Chioveretta sice nenaplnovala
nase predstavy o nadchazejici rozmarile petichodove veceri, ale
obsluhujiciho cisnika zato tesila nejen jeho prace, nybrz i moznost
komunikovat s hosty - anebo to prinejmensim bez viditelne namahy
predstiral. Italsky, francouzsky, anglicky. Kdyz vypatral, ze
jsem Svycar moravsko-ruskeho puvodu, presel k plynule nemcine.
Ucet byl milosrdny, cisnik jej vystavil s decentni poznamkou,
ze v nem neni zahrnuto spropitne, a inkoustovou tuzkou na nej
neumele prikreslil malou kytku, abychom taky neco meli z jeho
profitu.
Setkani s rakvi a klavirem me primelo, abych konecne realizoval
uz nekolikrat odlozeny umysl navstivit na Cimitero San Michele
hrob Josipa Brodskeho. Trochu me prekvapilo, ze basnika pochovali
v evangelicke casti hrbitova. Naprosto necekanym prekvapenim bylo
datum basnikovy smrti, vysekane do jednoducheho mramoroveho pomnicku:
28. ledna. Krylo se totiz s datem me soucasne navstevy. Krome
kvetin hrob zdobily dve placate lahvicky snapsu a take zeleny
plastikovy kyblik s mnozstvim tuzek, per a propisek, jez mrtvemu
kolegovi darem prinesli prislusnici cechu. A dopisy, psane polsky,
rusky, italsky a anglicky, mozna dokonce i basne.
Pravoslavna cast San Michele poskytla posledni domov nekolika
vznesenym cizincum; Stravinskij, Dagilev, princezna Trubeckaja,
rozena Puskina, zde sni svuj posledni sen uz plnych 110 let a
presto ji sem nekdo porad jeste nosi kvetiny. Nostalgie, mozna
to byl primo smutek, na me padla teprve kdyz jsme s mou pani cekali
na vaporetto, morskou tramvaj, jez nas mela prepravit zpatky
na Fondamenta Nuove. Starim zcernale a zkroucene kuly podepirajici
pristavni lavku rysovaly se ostre na pozadi Benatek vznasejicich
se nad vodami v melancholickem oparu, Benatek, jez uz zitra musim
opustit, aniz bych mel jistotu, ze se do nich v tomto zivote
jeste aspon jednou podivam.
Cestou na nadrazi Santa Luzia rackove tesklive narikali
i v poryvech vetru zcela ve smyslu romanopisecke manyry. Pan pruvodci,
vypadal a choval se jako hrabe v tom nejlepsim smyslu slova, nam
procviknul jizdenky a hlubokym, avsak diskretnim pohledem dal
najevo, ze rozumi nasim soucasnym pocitum. Dve rumunske varietni
umelkyne s obrovskymi kufry zacaly peskovat sveho sluhu Fernanda.
Jeptiska doprovazejici skupinu neobvykle osklivych polskych studentek
hnevive odrazela moje zvedave pohledy. Vysoce tehotna portugalska
pani chvilemi tichoucce poplakavala. Portugalci byli ctyri, dva
manzelske pary, a jeli v divoke nadeji na lepsi zivot za praci
do Svycarska; muzi s upracovanyma rukama se chovali nesmirne pozorne
ke svym zenam. Stara vousata baba sedici za nami vykladala nekomu
do mobilu v ukrajinskem jazyce, ze jede na pohreb do Basileje.
Zemrela se jmenovala Anna a pohreb bude zitra ve dve hodiny. Prisli
celnici, prejeli jsme italsko-svycarskou hranici a aniz by se
viditelne neco na skupine cestujicich zmenilo, prosli jsme administrativne-pravni
mutaci: z dosavadnich cizincu se na druhe strane hranice stali
domorodci a naopak. Druhy den jsem vazne uvazoval o ucasti na
tom ukrajinskem pohrbu. Jenomze podle uredni verejne rubriky v
novinach zadna Anna ten den pohreb nemela.
Psano pro Revui Prostor - unor 2007
***