Navrat na hlavni stranu

Petr Chudozilov: Kde je horcice?
Silvestrovsky vecer roku 1966 jsem stravil v prave zalozenem, dnes jiz davno zapomenutem prazskem divadelku. Panovala radostna nalada. Neco viselo ve vzduchu, ted uz jenom chybelo dat tomu jmeno. Mozna je to svoboda? Vsichni uz davno vedeli, ze bolsevik je vul, ale zatim se opatrne vyckavalo. Kdo to rekne prvni? Popijeli herci i navstevnici, po pulnoci doslo na vypraveni vtipu. Jeden herec spise drobnejsiho duchovniho formatu obveselil spolecnost krotce protistatnim vtipem. Protoze reakce publika byla mnohem bourlivejsi nez puvodne predpokladal, herec se ulekl sve vlastni smelosti a zacal ujistovat "eventualne pritomne" predstavitele moci, ze to tak nemyslel. "Jestli je tady nahodou nakej soudruh vod StB," blekotal hrdina, "ja si teda myslim, ze mezi nama takovy svine nejsou teda svine! Jezismarja, pardon, navopak no dneska je Silvestra, ze jo veci se tak. trosicku prezenou nekdy, prominte mi." Publikum zarvalo radosti. Lidi si totiz rekli, ze ponizena exkulpace dramatickeho umelce nejak patri k tomu vtipu. Povzbuzovali ubozaka k dalsim vykonum, nosili ho na rukou, vyhazovali ke stropu, holky ho vasnive libaly, vsichni si s nim chteli prituknout. Nechali toho teprve kdyz se opily clovicek rozplakal a utekl, dokonce bez kabatu. Rozhostilo se trapne ticho, spolecnost se rychle rozpadla. Sel jsem domu s poznanim, ze to, co se odehrava v hledisti, muze byt za jistych okolnosti stejne zajimave, ne-li zajimavejsi nezli to, co provadeji herci na jevisti. Hrdina vecera se mi trochu osklivil, trochu mi ho bylo lito, vsichni jsme totiz vedeli, ze bolsevik nezna zertu a uz vubec nesnasi, kdyz se lidi nahlas smeji.
Davno zapomenuta epizoda z rannych let demokratizacni oblevy se mi vynorila z hlubin pameti pocatkem lonskeho prosince. V alternativnim divadelku Nellie Nashorn, cesky by se reklo Nelinka Nosorozec, pusobicim v meste Lörrach na jihozapade Nemecka, jsem shledl premieru Ztizene moznosti soustredeni, od Vaclava Havla. Bylo vyprodano, divaci obsadili vsech ctyricet mist a jeste se musela nejaka zidle pridat, Publikum se bozsky bavilo, dialogy vyvolavaly salvy smichu, "Mate rad ovoce?" "Odkud to vite?" "Videl jsem v kuchyni." Damy a citlivejsi posluchaci ted prominou: jak strasne to muselo bolsevika provokovat a srat! Reakce divaku ho jiste poburovaly vic nez drama, kteremu cenzura stejne nerozumela: Je v textu nejaky protistatni jinotaj, ktery nam unikl? Cemu se ty lidi smejou? Nam? Desifrovaci specialisti ministerstva vnitra si mozna lamali hlavy, co asi znamena tajemne slovo puzuk. Je tim minen Husak, nebo nejaky jiny soudruh? Treba, zkouseli slovo cist pozpatku, anebo je vlozili do pocitace prvohorniho typu a sestavovali pismenka v nejruznejsich kombinacich, aby z toho nejak uplacali trestny cin. Take fizlove jsou koneckoncu lide a nejsou usetreni jedne ze zakladnich vlastnosti naseho species: strach z neznameho, podezreni vuci necemu, co je jine nez ja, cemu nerozumim. Absurdni divadlo a policejni stat nejdou do paru. Mluvim-li o absurdite, nemohu nezminit rezisera zminene inscenace, Vaclava Spirita. Kdysi davno ucitel v Ricanech, po emigraci do Nemecka trimesicni pobyt v lagru i s rodinou, pozdeji vozil sterk, teprve kdyz se naucil nemecky, otevrela se mu kariera socialniho pedagoga a zapaleneho amaterskeho divadelnika. Kdyby nekdo mlademu Spiritovi kdysi predpovedel zakruty jeho budouciho zivota, vysmal by se tomu jako komicke, absurdni predstave.
Ztizena moznost soustredeni konci nespokojenym zvolanimi "A kde je horcice?" Bolsevicky cenzor by si to zapsal na manzetu kosile jako podvratnou kritiku zasobovani. V padesatych letech by to bylo jeste ozehavejsi: tehdy se vseobecne verilo, ze horcice chrani pred atomovym zarenim!
Pro Cesky rozhlas 6 - 31. 12. 2005
Otisteno s vedomim autora.

 

Navrat na hlavni stranu