Petr Chudozilov: Kde je
horcice?
Silvestrovsky vecer roku 1966 jsem stravil v prave zalozenem,
dnes jiz davno zapomenutem prazskem divadelku. Panovala radostna
nalada. Neco viselo ve vzduchu, ted uz jenom chybelo dat tomu
jmeno. Mozna je to svoboda? Vsichni uz davno vedeli, ze bolsevik
je vul, ale zatim se opatrne vyckavalo. Kdo to rekne prvni? Popijeli
herci i navstevnici, po pulnoci doslo na vypraveni vtipu. Jeden
herec spise drobnejsiho duchovniho formatu obveselil spolecnost
krotce protistatnim vtipem. Protoze reakce publika byla mnohem
bourlivejsi nez puvodne predpokladal, herec se ulekl sve vlastni
smelosti a zacal ujistovat "eventualne pritomne" predstavitele
moci, ze to tak nemyslel. "Jestli je tady nahodou nakej soudruh
vod StB," blekotal hrdina, "ja si teda myslim, ze mezi
nama takovy svine nejsou teda svine! Jezismarja, pardon, navopak
no dneska je Silvestra, ze jo veci se tak. trosicku prezenou nekdy,
prominte mi." Publikum zarvalo radosti. Lidi si totiz rekli,
ze ponizena exkulpace dramatickeho umelce nejak patri k tomu vtipu.
Povzbuzovali ubozaka k dalsim vykonum, nosili ho na rukou, vyhazovali
ke stropu, holky ho vasnive libaly, vsichni si s nim chteli prituknout.
Nechali toho teprve kdyz se opily clovicek rozplakal a utekl,
dokonce bez kabatu. Rozhostilo se trapne ticho, spolecnost se
rychle rozpadla. Sel jsem domu s poznanim, ze to, co se odehrava
v hledisti, muze byt za jistych okolnosti stejne zajimave, ne-li
zajimavejsi nezli to, co provadeji herci na jevisti. Hrdina vecera
se mi trochu osklivil, trochu mi ho bylo lito, vsichni jsme totiz
vedeli, ze bolsevik nezna zertu a uz vubec nesnasi, kdyz se lidi
nahlas smeji.
Davno zapomenuta epizoda z rannych let demokratizacni oblevy se
mi vynorila z hlubin pameti pocatkem lonskeho prosince. V alternativnim
divadelku Nellie Nashorn, cesky by se reklo Nelinka
Nosorozec, pusobicim v meste Lörrach na jihozapade Nemecka,
jsem shledl premieru Ztizene moznosti soustredeni, od Vaclava
Havla. Bylo vyprodano, divaci obsadili vsech ctyricet mist a jeste
se musela nejaka zidle pridat, Publikum se bozsky bavilo, dialogy
vyvolavaly salvy smichu, "Mate rad ovoce?" "Odkud
to vite?" "Videl jsem v kuchyni." Damy a citlivejsi
posluchaci ted prominou: jak strasne to muselo bolsevika provokovat
a srat! Reakce divaku ho jiste poburovaly vic nez drama, kteremu
cenzura stejne nerozumela: Je v textu nejaky protistatni jinotaj,
ktery nam unikl? Cemu se ty lidi smejou? Nam? Desifrovaci specialisti
ministerstva vnitra si mozna lamali hlavy, co asi znamena tajemne
slovo puzuk. Je tim minen Husak, nebo nejaky jiny soudruh?
Treba, zkouseli slovo cist pozpatku, anebo je vlozili do pocitace
prvohorniho typu a sestavovali pismenka v nejruznejsich kombinacich,
aby z toho nejak uplacali trestny cin. Take fizlove jsou koneckoncu
lide a nejsou usetreni jedne ze zakladnich vlastnosti naseho species:
strach z neznameho, podezreni vuci necemu, co je jine nez ja,
cemu nerozumim. Absurdni divadlo a policejni stat nejdou do paru.
Mluvim-li o absurdite, nemohu nezminit rezisera zminene inscenace,
Vaclava Spirita. Kdysi davno ucitel v Ricanech, po emigraci do
Nemecka trimesicni pobyt v lagru i s rodinou, pozdeji vozil sterk,
teprve kdyz se naucil nemecky, otevrela se mu kariera socialniho
pedagoga a zapaleneho amaterskeho divadelnika. Kdyby nekdo mlademu
Spiritovi kdysi predpovedel zakruty jeho budouciho zivota, vysmal
by se tomu jako komicke, absurdni predstave.
Ztizena moznost soustredeni konci nespokojenym zvolanimi
"A kde je horcice?" Bolsevicky cenzor by si to zapsal
na manzetu kosile jako podvratnou kritiku zasobovani. V padesatych
letech by to bylo jeste ozehavejsi: tehdy se vseobecne verilo,
ze horcice chrani pred atomovym zarenim!
Pro Cesky rozhlas 6 - 31. 12. 2005
Otisteno s vedomim autora.