Petr Chudozilov: Roman
Na autorskych ctenich, at uz se jimi protloukam ve
Svycarsku, Nemecku anebo naposledy v Liberci, se publikum casto
zajima o vyrobni proces pribehu. Jak vznika story? Jak clovek
prijde k nadani sestavit pismenka tak, aby z toho povstalo neco
zajimaveho nejen pro autora, ale i pro ostatni lidi? Jak to, ze
nekdo takovy talent ma, zatimco jinemu je upren? Talent, odpovidam,
neni zapotrebi. Dulezitejsi je sberatelsky pud, dobre nohy, jakoz
i oci ktere vidi a usi ktere slysi. Pribehy lezi na ulici, autor
je mnohdy nestaci ani posbirat, nerkuli napsat.
Roman, jenz dnes budu vypravet, vznikl na mych pochuzkach Basileji,
laskavy ctenar si vzpomene, ze jsem se uz v nekolika predchozich
fejetonech priznal k nevelikemu, ale zato pravidelnemu pritoku
svycarskych franku: privydelavam si nocni roznaskou novin. Stalo
se 31. prosince 2006 ve ctyri hodiny rano. Jako jindy plnil jsem
schranky predplatitelu novinami a dychtive nahlizel dovnitr, zda
tam nejsou obalky nadepsane Panu Chudozilovi, nasemu spolehlivemu
kolporterovi, vesely novy rok preji jeho vdecni abonenti.
V obalce byva drobnejsi bankovka jako oceneni mych sluzeb v uplynulem
roce, podobne vysade se za starych casu take v Cechach tesivavali
kominici a popelari. Vypil jsem horkou kavu u krasne pekarky,
proslule tim, ze kazdou noc povesi pytlik zbyleho neprodaneho
peciva na kliku sveho kramu, aby aspon trochu rozveselila bezdomovce
v jejich sirobe.
Ctvrthodinku jsem cvicil vsech sedm padu a rozdily mezi slovesy
dokonavymi a nedokonavymi s nocnim vratnym v detske nemocnici,
rodilym Svycarem, ktery posetile veri, ze pote, co se naucil
madarsky, zvladne take dabelska uskali ceskeho jazyka. Toulave,
citove vyprahle kocce, ktera kazdou noc predstira, ze mi nalezi,
jsem jako jindy vysvetlil, ze se mnou nemuze jit k nam domu.
Mlademu muzi, zavislemu na kokainu, jsem slibil, ze penize, hodinky,
prsteny a mobilni telefon prinesu priste.
U elegantne omsele vily na brezich Ryna vyloupla se ze tmy dama.
Jsme stara znamost. Pred ctvrtstoletim, v zacatcich me emigrace,
jsme se potkavali pri venceni psu. Nasi psi se uz davno odebrali
na vecny spacirek, dama svarne prekrocila nejmin osmdesatku, ale
dodnes spolu radi vymanime par pratelskych slov nebo aspon usmev,
kdyz se potkame na poste. Zapalil jsem ji cigaretu, chvili jsme
mlcky pozorovali cisternovou lod, vlekouci se proti proudu nocniho
Ryna. Za osvetlenym oknem kajuty lodnik prihybal si z lahve, nad
hladinou reky pocala se tvorit mlha, "Toho marinaka uz nikdy
neuvidime," poznamenal jsem sentimentalne.
Pod oblohou posetou miliardami hvezd. pocitili jsme marnost lidskeho
zivota. "Veril byste, ze v mladi jsem bejvala krasna?"
plase otazala se dama. V starecky zarivem usmevu dala vystoupit
svemu umelemu chrupu. "Neco vam povim. Hotovej roman!"
slibila a zapalila si novou cigaretu. Zatimco jeji sestra se davno
provdala, ona sama nebyla schopna navazat znamost. Ponevadz rodice
tim strasne trpeli, vymyslela si pritele. Sammy meril dva metry,
jezdil na motocyklu, studoval medicinu, pochazel z Luzernu.
"Rodice po dvou letech meho fantazirovani pozvali Sammyho
ke stedrovecernimu stolu. Kruta byla dokonale upecena, vsichni
netrpelive pohlizeli ke dverim, ale Sammy nikde. Pochopitelne!
Zoufale jsem vybehla na ulici, V nejblizsi hospode posledni host
dopijel sklenici, vycepni uz netrpelive cinkal klici. Rychle jsem
tomu osamelemu hostu vysvetlila situaci. Ochotne souhlasil, u
stolu se ukazal byt okouzlujicim spolecnikem, maminka plakala
radosti." "a brzy nato jste se vzali, Sammy vystudoval
medicinu a prozili jste spolu krasny zivot," pokusil jsem
se dokoncit cizi roman, "Rano odesel a uz jsem ho nikdy nenasla,
prestoze jsem chtela," rekla dama trpce. Cigarety dohorely,
dostal jsem obalku s dvaceti franky, v dalce filmove zahucela
basova lodni pistala.
7.1.2006
Pro CRO 6. Otisteno s vedomim autora.