Navrat na hlavni stranu

Petr Chudozilov: Roman
Na autorskych ctenich, at uz se jimi protloukam ve Svycarsku, Nemecku anebo naposledy v Liberci, se publikum casto zajima o vyrobni proces pribehu. Jak vznika story? Jak clovek prijde k nadani sestavit pismenka tak, aby z toho povstalo neco zajimaveho nejen pro autora, ale i pro ostatni lidi? Jak to, ze nekdo takovy talent ma, zatimco jinemu je upren? Talent, odpovidam, neni zapotrebi. Dulezitejsi je sberatelsky pud, dobre nohy, jakoz i oci ktere vidi a usi ktere slysi. Pribehy lezi na ulici, autor je mnohdy nestaci ani posbirat, nerkuli napsat.
Roman, jenz dnes budu vypravet, vznikl na mych pochuzkach Basileji, laskavy ctenar si vzpomene, ze jsem se uz v nekolika predchozich fejetonech priznal k nevelikemu, ale zato pravidelnemu pritoku svycarskych franku: privydelavam si nocni roznaskou novin. Stalo se 31. prosince 2006 ve ctyri hodiny rano. Jako jindy plnil jsem schranky predplatitelu novinami a dychtive nahlizel dovnitr, zda tam nejsou obalky nadepsane Panu Chudozilovi, nasemu spolehlivemu kolporterovi, vesely novy rok preji jeho vdecni abonenti. V obalce byva drobnejsi bankovka jako oceneni mych sluzeb v uplynulem roce, podobne vysade se za starych casu take v Cechach tesivavali kominici a popelari. Vypil jsem horkou kavu u krasne pekarky, proslule tim, ze kazdou noc povesi pytlik zbyleho neprodaneho peciva na kliku sveho kramu, aby aspon trochu rozveselila bezdomovce v jejich sirobe.
Ctvrthodinku jsem cvicil vsech sedm padu a rozdily mezi slovesy dokonavymi a nedokonavymi s nocnim vratnym v detske nemocnici, rodilym Svycarem, ktery posetile veri, ze pote, co se naucil madarsky, zvladne take dabelska uskali ceskeho jazyka. Toulave, citove vyprahle kocce, ktera kazdou noc predstira, ze mi nalezi, jsem jako jindy vysvetlil, ze se mnou nemuze jit k nam domu.
Mlademu muzi, zavislemu na kokainu, jsem slibil, ze penize, hodinky, prsteny a mobilni telefon prinesu priste.
U elegantne omsele vily na brezich Ryna vyloupla se ze tmy dama. Jsme stara znamost. Pred ctvrtstoletim, v zacatcich me emigrace, jsme se potkavali pri venceni psu. Nasi psi se uz davno odebrali na vecny spacirek, dama svarne prekrocila nejmin osmdesatku, ale dodnes spolu radi vymanime par pratelskych slov nebo aspon usmev, kdyz se potkame na poste. Zapalil jsem ji cigaretu, chvili jsme mlcky pozorovali cisternovou lod, vlekouci se proti proudu nocniho Ryna. Za osvetlenym oknem kajuty lodnik prihybal si z lahve, nad hladinou reky pocala se tvorit mlha, "Toho marinaka uz nikdy neuvidime," poznamenal jsem sentimentalne.
Pod oblohou posetou miliardami hvezd. pocitili jsme marnost lidskeho zivota. "Veril byste, ze v mladi jsem bejvala krasna?" plase otazala se dama. V starecky zarivem usmevu dala vystoupit svemu umelemu chrupu. "Neco vam povim. Hotovej roman!" slibila a zapalila si novou cigaretu. Zatimco jeji sestra se davno provdala, ona sama nebyla schopna navazat znamost. Ponevadz rodice tim strasne trpeli, vymyslela si pritele. Sammy meril dva metry, jezdil na motocyklu, studoval medicinu, pochazel z Luzernu. "Rodice po dvou letech meho fantazirovani pozvali Sammyho ke stedrovecernimu stolu. Kruta byla dokonale upecena, vsichni netrpelive pohlizeli ke dverim, ale Sammy nikde. Pochopitelne! Zoufale jsem vybehla na ulici, V nejblizsi hospode posledni host dopijel sklenici, vycepni uz netrpelive cinkal klici. Rychle jsem tomu osamelemu hostu vysvetlila situaci. Ochotne souhlasil, u stolu se ukazal byt okouzlujicim spolecnikem, maminka plakala radosti." "a brzy nato jste se vzali, Sammy vystudoval medicinu a prozili jste spolu krasny zivot," pokusil jsem se dokoncit cizi roman, "Rano odesel a uz jsem ho nikdy nenasla, prestoze jsem chtela," rekla dama trpce. Cigarety dohorely, dostal jsem obalku s dvaceti franky, v dalce filmove zahucela basova lodni pistala.
7.1.2006
Pro CRO 6. Otisteno s vedomim autora.

 

Navrat na hlavni stranu