Navrat na hlavni stranu

Pribeh skoro vanocni
Vlastne to byl zvlastni rok. Behem jednoho roku dvoji stehovani. Jedno na jare v Praze, druhe pred Vanocemi v Torontu. Prestoze si clovek pred stehovanim vse peclive poznamena, kam co dal, po stehovani nemuze nic najit a nekdo mu schvalne vymenil obsah vsech krabic, takze v krabici s knihami jsou cedecka. Misto gramofonovych desek jsou danova priznani. A v tom vsem by mel clovek nalezt knizku s necim vanocnim jako jsou krasne Capkovy Apokryfy.
Jedine, co nebylo v bednach byly stare nenabrousene brusle. Ty jsem tedy nasel hned.
Prestoze cely den prselo vyrazil jsem do ulic v nadeji, ze prece jen neco vymyslim a pokud ne, tak si alespon vycistim hlavu. Chtel jsem to rozjet po lede. Kdyz jsem dorazil na kluziste, byl led jako vse v tomto roce v hroznem stavu. Snih, diry nemohl jsem se rozjet. Zacal jsem tedy pomalu krouzit proti smeru pohybu hodinovych rucicek. Byl jsem rozhodnut po ctvrt hodine jit zase ke svym krabicim.
Najednou se na lede objevil jakysi opilec. Dojel ke mne a s neuveritelnou radosti v hlase mi sdelil: "Stojim na bruslich poprve po petadvaceti letech, neni to uzasne." Vubec mu nevadil spatny led. Rekl bych s basnikem Alanem Ginsbergem: "Byl pln pivni statecnosti!" Najednou jsem spatril jeho kolegu a s radosti deti ti dva krouzili po lede.
A ja premyslel o tom, jestli jsem nekdy potkal andela, abych o tom napsal vanocni pribeh, ale na zadneho jsem si nemohl vzpomenout. A tak jsem krouzil s temi opilci po kluzisti a uz mi ani nevadil ten spatny led. Nemyslel jsem na krabice a hledal v pameti andela.
Najednou se zjevil a byl tu. Pribeh stary asi tricet let. Mozna jeste vic. Nejak to leti. Silnice mezi Trutnovem a Nachodem se zapsala nekolikrat do meho zivota.
Na kole to bylo primo peklo, protoze skoro cela byla vydlazdena kocicimi hlavami. Jen vtipalek si mohl vymyslet v prvnim roce okupace, ze tudy povede symbolicky pres ceskoslovenske uzemi Zavod miru. O teto etape se tradovaly po leta legendy. Zavod se ponekud protahl pro neuveritelne mnozstvi defektu. Nekteri zavodnici pichli na kratkem useku padesati kilometru ctyrikrat. Jinak temer normalizovane obyvatelstvo protrhlo policejni kordon a zachytavalo okupacni jezdce. Cil, ktery mel byt puvodne v Nachode se posunul ctyri kilometry za hranice, kde to nekdo v tom zmatku odmavnul. Zavod miru Leta Pane devatenactisteho sedesateho devateho nebyl hoden sveho jmena. Horsi uz snad jen byla etapa okolo Cernobylu kratce po vybuchu atomoveho reaktoru. To se vsak nasli jiz cyklisti, kteri se omluvili a z pudu sebezachovy zavod neabsolvovali.
Projel jsem tuto silnici nekolikrat na kole. Jednou na bezkach. Ale tehdy jsem jel stopem. Jak rikam, po teto ceste nic nejezdi a tak jsem slapal pesky a uz jsem se blizil k Nachodu, kdyz zacalo prset. Mel jsem kratke kalhoty a, jak to byva, u cesty byla autobusova stanice. Schoval jsem se v ni, klepal jsem se zimou a najednou mne napadlo, ze bych mel asi rozdelat ohen, ale nebylo z ceho.
Na malou chvili prestalo prset a u cesty stal dum a pred nim spousta rozpadajiciho se nabytku. Jen tak na desti. Pod nejakou prkennou deskou lezel stary kabat. Napadlo me, ze je dost suchy, abych si z neho udelal ohen. Shybnul jsem se pro nej a v ten okamzik se to stalo.
Z kabatu vypadl maly muzicek. Ne zadny trpaslik, asi tak 150 cm vysoky a najednou jsme na sebe v tom desti hledeli. Oba prekvapeni, oba vydeseni. Neschopni slova. Zamumlal jsem: "Tady nemuzete zustat, zmoknete!" On odpovedel: "Syn cloveka nema, kde by hlavu slozil." Sok ze setkani nam dal zapomenout alespon na okamzik na zimu. Blesky krizovaly oblohu. Vydali jsme se spolu k autobusove zastavce.
"Jak jste se tam dostal?" "Oni mne vystehovali, protoze to opravuji! A ja nemam, kam jit, tak jako nas Spasitel, kdyz prisel na svet!" "Pojedu zitra do Upice, tam mam sestru, ona mne ubytuje!" A zacal vypravet jeden pribeh z Bible za druhym. V tom se zablesklo a v tom svetle jsem uvidel jeho velke modre oci a neoholenou tvar.
Pripadal mi prilis svaty a neskutecny. Najednou se spiklenecky zasmal. "Mam dva chlebicky!" A skutecne z kapsy vytahl dve slisovane veky, pokryte vlasskym salatem a turistickym salamem. Podal mi jeden. Prestoze byla tma a byl jsem notne vyhladly, nevypadaly nijak vabive. V takovy posvatny okamzik se vsak neco takoveho neodmita. Nechci se rouhat, ale byl to skoro nabozensky obrad, tak neskutecny. Ne, nebyla to Vecere Pane. K tomu nam chybelo vino, ale byl to zazrak jako kdyz Jezis nasytil zastupy s trochou chleba a nejakymi temi rybickami.
Musel jsem se vratit na zem. Bylo to tak neskutecne a uz prestavalo prset.
"Mel jste nejakou zenu, dedo?" "Kdyz jsem slouzil v Praze, tak mne ty panicky nekolikrat svedly." Konecne jsem dedu nacapal a mohl jsem mu neco vytknout. "To ale nebyla laska!"
"Ne, to byl chtic!" Vyrazilo mi to dech. Znal jsem toto slovo, ale nepamatuji se, ze by ho nekdy nekdo pouzil. Sednul jsem si na lavicku v cekarne a na moment jsem zavrel oci. Kdyz jsem je opet otevrel. Starecek tam nebyl a venku zacinalo svitat. Vydal jsem se dal. Po chvili mne vzali nejaci pekari do Nachodu. Kdyz jsem jel pak v zime na bezkach z Krkonos do Jeseniku, byl dum opraven. Nabytek uz pred nim nestal, ale nesvitilo se v nem. Nejaci lide mne o kousek dal nechali prespat. Prestoze to byl nehostinny kraj a silnice byla plna kocicich hlav, i v tech nejhorsich dobach se zde dely zazraky.
V tom prijela na kluziste rolba. Nejprve vodou upravila kluziste, kde se hral hokej. Pak na sucho shrabala snih. Pouze jeden z opilcu hlasite protestoval, proti diskriminaci bruslaru proti hokejistum, kde na jejich kluzisti pouzili i vodu. Vjel jsem na ledovou plochu, kupodivu mne pripadala docela hladka. Kdyz jsem prisel domu, tak rozhazene krabice po stehovani vypadaly jako mnozstvi vanocnich darku. V kazde z nich je nejake prekvapeni. Chybel jen vanocni stromecek a svetylka.
Ales Brezina

 

Navrat na hlavni stranu