Ty Vanoce s maminkami -
oplyvaji vzpominkami
Rozjimani o Vanocich je vseobecne a u kazdeho, koho jsem slysel,
prospikovane nostalgii; vanocni mudrovani se jevi zhola opacne
pusobit na mysl vypravece nez rozjimani o cestovani, kdy uvazujeme
spise do budoucnosti, o pristi ceste. Ale staci slovo Vanoce a
jsem o desitky let zpatky v bazine vzpominek.
Nase rodina v Ostrave bydlela ve vilce na Bohuminske ulici, kterou
dedecek prozirave koupil par mesicu pred krachem koruny v roce
1953. Postupne vilku renovoval a nastehoval tam rodiny svych dvou
dcer a umistil sebe s babickou do role vudce smecky. Bylo nas
deset a rok co rok jsme slavili spolecne Vanoce.
Babicka pripravovala tradicni vanocni dobroty a nosila na stul,
dedecek nalival domaci jablecne vino, zpivali jsme koledy, pak
jedli a pili, po jidle louskali orechy, krajeli jablka, pousteli
lodicky a konecne finale vecera bylo rozdavani darku u stromecku
a prevelika radost vladla domem.
Tento opakujici se ritual idealnich Vanoc v patriarchalni rodine
narusoval muj bratranec Vita, narozeny v den, kdy Ruda Armada
prekrocila reku Odru - zahnala Germany na zapad a osvobodila Ostravu,
a proto byl novorozenec nazvan na pocest vitezstvi jmenem Vitezslav.
Vitezslav ze sveho slavneho okamziku zrozeni nenacucal valnou
inspiraci do zivota; naopak proslul talentem rozrusovat vanocni
idylu v nasem dome, a o jeho vystrelcich se debatovalo rok co
rok az do Velikonoc nez byly zapomenuty; ideu Vanoc Vita miloval,
o tom neni pochyb, a od Dusicek vnadil cleny rodiny rafinovanymi
naznaky, jake vanocni prekvapeni chysta a jak Vanoce zpestri formou
daru, ktere pro svou sestru, rodice a prarodice planuje.
Od svych patnacti let jsem vedel, ze Vitovy umysly jsou pustou
a neuskutecnitelnou fantazii, protoze jsem vnimal propast mezi
Vitovymi umysly a ciny.
U nas se zdobil vanocni stromek vecer 23. prosince; matka mne
poslala pro smrcek na Konsky rynek v Ostrave, vyrazili jsme s
Vitou, abychom pomohli jeden druhemu. Vita s dvacetikorunou v
kapse zamiril na sklenicku do vinarny U dzbanu, se slovy:
"Vyber dva stromky, za chvili za tebou prijdu," mne
opustil. Sel jsem obhlizet stromky, kdyz jsem promrznul dost,
koupil jsem jeden a odnesl ho domu. "Kde je Vita," volala
teta, rekl jsem, ze se kdesi zdrzel s kamarady.
Byl jsem pokaran, ze jsem starsiho bratrance opustil, bylo mi
spilano, kdyz neprisel na noc domu, na Stedry den v poledne teta
narikala, ze si nedovede predstavit Vanoce bez vanocniho stromku
(o Vitovi se nezminila).
Muj otec, trpelivy strazce klidu v dome prisel s napadem, ze stromek
vyrobime. Sundal nasadu ze smetaku, spolu jsme vrtali dirky a
do nich zasazovali smrkove vetvicky, ktere jsme vystrihavali z
naseho ozdobeneho stromku a maminka vzpinala ruce, ze ten nas
stromek bude ridky a stromek pro tetu bude skaredy... Ale zvladli
jsme to.
Vita se vratil domu podrouseny v podvecer a vypravel, jake nestesti
ho potkalo, ze ve vinarne U dzbanu se zhroutil s infarktem
jeden jeho kamarad a Vita mu poskytoval prvni pomoc, sedel u neho
v nemocnici a zachranil mu zivot.
Nase rodina teto bachorce naslouchala a svorne plesala, jaky je
Vita dobrodej.
Vita nekolikrat propadl v zakladni skole, sel do uceni, kde se
nic nenaucil a v sestnacti zacal vydelavat jako pomocny delnik
a tak ziskal jakysi plat a tim duvod planovat vsem drahym nevidane
dary. Dival jsem se v uzasu na ty dospelaky, jak kyvali hlavami
na Vitovy fantazie, jakoby nevedeli, ze si furt pujcuje moje kolo,
kdyz potrebuje zajet do trafiky pro cigarety a na pivo.
Dalsi Vanoce moje teta stala u okna a vyhlizela syna oveseneho
dary, babicka volala k stedrovecernimu stolu a Vita s dary nikde.
Tete padaly slzy do talire s rybi polevkou, stryc mudroval, co
se asi stalo, mysl ucastniku nebyla u Jeziska, ale dlela nad osudem
Viti (a jeho daru).
Krajeli jsme jablka, kdyz k domu prijelo policejni auto a dva
prislusnici podpirali Vitu a zabouchali na dvere. Vsichni jsme
vybehli z domu a prislusnik, ktery byl nas znamy ze sousedstvi,
rekl, ze Vitu nasli spiciho na lavicce a misto na zachytku ho
privezli domu. Dedecek hned nalil prislusnikum stedroka, stamprli
ostre na zahrati a prislusnici odjeli za svou vanocni sluzbou.
Vita pookral, sednul k taliri rybi polevky a vypravel, jak byl
jeste pred par hodinami oveseny dary jako vanocni stromek bankami,
ale byl prepaden cigany, zbit, o dary a o vyplatu oloupen a malem
by zmrznul, kdyby ho ti policajti nezachranili.
Rodina lapala kazde slovo a Vita svou story vylepsoval dalsimi
zivotu nebezpecnymi detaily, jak mu ten cigan slapal po prstech,
aby mu sundal hodinky.
"Vita nikdy nemel hodinky," zabrucel muj otec a Vita
zvolal, ze je prave koupil pro sveho draheho otce a namisto do
krabicky, aby je neztratil, si je dal na zapesti. Rozhlizel jsem
se po tvarich svych drahych a videl jsem jen ulevu, ze Vita je
doma a neprihodilo se mu neco jeste horsiho.
Prchlo par let, dostudoval jsem banskou, ozenil se, zarizoval
domacnost, koupili jsme pojizdny sici stroj znacky Trabant. Bydleli
jsme nedaleko od domu rodicu a od listopadu pri debatach u babovky
a domaciho vina planoval Vita tohorocni Vanoce, jak vsem vytre
zrak prekvapenim, ktere chysta. Vita byl pevne zakotven v rodinne
vilce, zil s matkou, ktera ovdovela, byl chlap v dome.
V den Stedrovecerni jsme prijeli k rodicum k rodinne oslave Vanoc,
krome darku jsme privezli miminko Rostika; Vita nikde. "Jeste
se nevratil z nakupu," rekla mi teta v mirne uzkosti. Pozvedli
jsme prvni sklenku k pripitku, kdyz zazvonil telefon a v nem hlas
nejakeho cisnika z Fenixu, jestli bych mohl prijet pro Vitu.
Teta mi vytrhla sklenku z ruky, matka prinesla kabat a vyjel jsem
pro Vitu do mesta. Mirne snezilo, v oknech svitila vanocni svetla,
lide sedeli u stedrovecerni vecere.
Vita sedel na schodech pred Fenixem, obsypany snehem, zalostny
to pohled.
Zastavil jsem u chodniku, kde se nesmi stat, vylezl z Trabanta
a zatrasl drimajicim Vitou. Otevrel oci a zvolal: "Rosto,
pojd na sklenicku a vravoral do Fenixu."
"Nene," rekl jsem, vsichni cekaji, musime domu, ale
to Vita neslysel - chtel sklenicku a mne.
Dvere do Fenixu mu zastoupili dva cisnici, ze dovnitr nemuze,
ze uz nadelal ostudy dost. Vita se chtel prat, oni ho snadno chytili,
otevrel jsem dvere Trabanta a pinglove se pokusili Vitu vsunout
na predni sedadlo. Panecku, tu se Vita ukazal jako silak, chytil
se za ram auta a nebylo s nim k hnuti.
Byl jsem bezradny, ale mladsi z cisniku se zeptal: "Muzu?"
a zasadil Vitovi pecku na solar plexus, Vita se zlomil do predklonu
a zasunuli ho na predni sedadlo a pribouchli dvere. Rozjel jsem
se nocni, zasnezenou Ostravou a Vita zvadnul.
U nasi vilky na Bohuminske je dlazdena prijezdova cesta, kde jsem
zaparkoval: "Vito, vysedat!" ale ten hluboce spal a
na muj hlas nereagoval.
To uz z domu vybehla teta, a moji rodice a babicka, vytahli nasilim
Vitu z auta, donesli k nazdobenemu stedrovecernimu stolu a usadili
na zidli tak, aby nespadl.
"Rybi polevka te vzpamatuje," rekla babicka a nalila
vsem vanocni polevku.
Osvezujici sila rybi polevky na Vitu zapusobila. Uz nevypadal,
ze upadne tvari do talire, ale zvedal lzici k ustum a po kazde
lzici se mu rozvazoval jazyk a zacal vypravet, jaky horor prozil
a v jakem byl nebezpeci zivota, davaje vsem ucastnikum porci tvrde
reality, jak jsme pozehnani, ze je s nami nazivu.
Vypravel, jak oveseny vzacnymi darky vysel kolem poledne z obchodaku
Aso a postavil se na zastavku trolejbusu v touze po rodinnem
teple, ale nebyla mu souzena vanocni idyla. Mezi lzicemi polevky
vylicil, jak kdyz tam stal, tak prijel nejaky automobil, vyskocili
z neho dva chlapi a vtahli ho do toho auta.
"Proboha," vykrikla jeho matka, "a co bylo dal?"
"Ztloukli mne jako zito, az jsem omdlel," rekl Vita
a rozhledl se po posluchacich.
Moje zena Eva neznala tyto nase vanocni ritualy s Vitou, a optala
se, jak ho uvnitr mohli tlouct jako zito.
"Drzeli mne vleze na kline dva chlapi a triskali do mne pestmi,"
rekl Vita.
"A proc by to delali," pipla moje zena.
"Ty jsi Evicko, mlada holcicka," rekla Vitova matka.
"Nevis, jak jsou lide zli."
Eva v mziku pochopila, ze se nejedna o vyslech, ale o opojne vypraveni
a mlcela, kdyz Vita v barvitych vetach licil, jak se rval, nez
ho do toho auta narvali, jak prosil, aby si vzali penize a nebrali
mu darky pro jeho drahe a milovane.
Babicka si utrela slzu, odnesla prazdne polevkove talire, a prinesla
na stul misu salatu a kupu rybich rizku, sedla na svou zidli v
cele stolu a optala se, jak se dostal do kavarny Fenix?
"To je ta hlavni stopa," rekl Vita, "protoze kavarna
Fenix je sidlo ostravske mafie!"
"Vyhodili mne z auta na rohu u Fenixu," pokracoval Vita,
"a ja hned pelasil za nimi a vyptaval se cisniku, kdo prave
prisel, abych je usvedcil ze zlocinu..."
"A kde ses tak namazal?" nevydrzel muj dobrosrdecny
otec.
"Ale strejdo," rekl Vita s nadhledem, "prece nemuzu
vyslychat cisniky a neporucit si neco k piti..."
"Takze jsi popijel a vyslychal cisniky..." rekl muj
otec.
"Vyslychal a objednaval piti, aby cisnici se mnou mluvili
o tech mafianech."
"Uz dejte synkovi pokoj," rekla babicka a pridala Vitovi
rybi rizky, "at se nezadusi."
Byly to uplne normalni dalsi Vanoce v nasi vilce; rozdaly se darky,
radost byla velika i bez Vitovych prekvapeni, sedeli jsme, pojidali
cukrovi a klabosili, jakou ma ten Vita smulu (a kliku, ze se o
neho maminka postara, coz jsem si myslel).
Pred pulnoci jsme nalozili miminko do Trabanta a odjeli domu.
Eva zatim neuvykla sveraznosti Vanoc s nasi rodinou, projevila
obavy, zdali ten slavnostni obed na Bozi hod vydrzi, ale ukonejsil
jsem ji tim, ze se bude starat o miminko, a nemusi poslouchat
kazde Vitovo slovo.
"Vis, ze ty Vanoce ve vasi rodine jsou groteska?" prohlasila
Eva a malem jsme se pohadali o idylce vanocnich svatku v nasi
rodine; vzdyt ja mam ty Vanoce rad.
Nase Vanoce jsou prakticky nudne. Rizky, napecene cukrovi, udelany
bramborovy salat, darky pod stromeckem, pohoda kolem stolu. Nikoho
z nasi rodiny neprivazi domu policie.
Vita uz deset let neni mezi nami, upil se k smrti, ale jeho matka
zije v domove duchodcu a kazde Vanoce dostaneme vanocni pozdrav
se vzpominkou na vanocni idylu ve vilce na Bohuminske ulici v
Ostrave.
Ross Firla - Sudbury