Navrat na hlavni stranu

Ty Vanoce s maminkami - oplyvaji vzpominkami
Rozjimani o Vanocich je vseobecne a u kazdeho, koho jsem slysel, prospikovane nostalgii; vanocni mudrovani se jevi zhola opacne pusobit na mysl vypravece nez rozjimani o cestovani, kdy uvazujeme spise do budoucnosti, o pristi ceste. Ale staci slovo Vanoce a jsem o desitky let zpatky v bazine vzpominek.
Nase rodina v Ostrave bydlela ve vilce na Bohuminske ulici, kterou dedecek prozirave koupil par mesicu pred krachem koruny v roce 1953. Postupne vilku renovoval a nastehoval tam rodiny svych dvou dcer a umistil sebe s babickou do role vudce smecky. Bylo nas deset a rok co rok jsme slavili spolecne Vanoce.
Babicka pripravovala tradicni vanocni dobroty a nosila na stul, dedecek nalival domaci jablecne vino, zpivali jsme koledy, pak jedli a pili, po jidle louskali orechy, krajeli jablka, pousteli lodicky a konecne finale vecera bylo rozdavani darku u stromecku a prevelika radost vladla domem.
Tento opakujici se ritual idealnich Vanoc v patriarchalni rodine narusoval muj bratranec Vita, narozeny v den, kdy Ruda Armada prekrocila reku Odru - zahnala Germany na zapad a osvobodila Ostravu, a proto byl novorozenec nazvan na pocest vitezstvi jmenem Vitezslav.
Vitezslav ze sveho slavneho okamziku zrozeni nenacucal valnou inspiraci do zivota; naopak proslul talentem rozrusovat vanocni idylu v nasem dome, a o jeho vystrelcich se debatovalo rok co rok az do Velikonoc nez byly zapomenuty; ideu Vanoc Vita miloval, o tom neni pochyb, a od Dusicek vnadil cleny rodiny rafinovanymi naznaky, jake vanocni prekvapeni chysta a jak Vanoce zpestri formou daru, ktere pro svou sestru, rodice a prarodice planuje.
Od svych patnacti let jsem vedel, ze Vitovy umysly jsou pustou a neuskutecnitelnou fantazii, protoze jsem vnimal propast mezi Vitovymi umysly a ciny.
U nas se zdobil vanocni stromek vecer 23. prosince; matka mne poslala pro smrcek na Konsky rynek v Ostrave, vyrazili jsme s Vitou, abychom pomohli jeden druhemu. Vita s dvacetikorunou v kapse zamiril na sklenicku do vinarny U dzbanu, se slovy: "Vyber dva stromky, za chvili za tebou prijdu," mne opustil. Sel jsem obhlizet stromky, kdyz jsem promrznul dost, koupil jsem jeden a odnesl ho domu. "Kde je Vita," volala teta, rekl jsem, ze se kdesi zdrzel s kamarady.
Byl jsem pokaran, ze jsem starsiho bratrance opustil, bylo mi spilano, kdyz neprisel na noc domu, na Stedry den v poledne teta narikala, ze si nedovede predstavit Vanoce bez vanocniho stromku (o Vitovi se nezminila).
Muj otec, trpelivy strazce klidu v dome prisel s napadem, ze stromek vyrobime. Sundal nasadu ze smetaku, spolu jsme vrtali dirky a do nich zasazovali smrkove vetvicky, ktere jsme vystrihavali z naseho ozdobeneho stromku a maminka vzpinala ruce, ze ten nas stromek bude ridky a stromek pro tetu bude skaredy... Ale zvladli jsme to.
Vita se vratil domu podrouseny v podvecer a vypravel, jake nestesti ho potkalo, ze ve vinarne U dzbanu se zhroutil s infarktem jeden jeho kamarad a Vita mu poskytoval prvni pomoc, sedel u neho v nemocnici a zachranil mu zivot.
Nase rodina teto bachorce naslouchala a svorne plesala, jaky je Vita dobrodej.
Vita nekolikrat propadl v zakladni skole, sel do uceni, kde se nic nenaucil a v sestnacti zacal vydelavat jako pomocny delnik a tak ziskal jakysi plat a tim duvod planovat vsem drahym nevidane dary. Dival jsem se v uzasu na ty dospelaky, jak kyvali hlavami na Vitovy fantazie, jakoby nevedeli, ze si furt pujcuje moje kolo, kdyz potrebuje zajet do trafiky pro cigarety a na pivo.
Dalsi Vanoce moje teta stala u okna a vyhlizela syna oveseneho dary, babicka volala k stedrovecernimu stolu a Vita s dary nikde. Tete padaly slzy do talire s rybi polevkou, stryc mudroval, co se asi stalo, mysl ucastniku nebyla u Jeziska, ale dlela nad osudem Viti (a jeho daru).
Krajeli jsme jablka, kdyz k domu prijelo policejni auto a dva prislusnici podpirali Vitu a zabouchali na dvere. Vsichni jsme vybehli z domu a prislusnik, ktery byl nas znamy ze sousedstvi, rekl, ze Vitu nasli spiciho na lavicce a misto na zachytku ho privezli domu. Dedecek hned nalil prislusnikum stedroka, stamprli ostre na zahrati a prislusnici odjeli za svou vanocni sluzbou.
Vita pookral, sednul k taliri rybi polevky a vypravel, jak byl jeste pred par hodinami oveseny dary jako vanocni stromek bankami, ale byl prepaden cigany, zbit, o dary a o vyplatu oloupen a malem by zmrznul, kdyby ho ti policajti nezachranili.
Rodina lapala kazde slovo a Vita svou story vylepsoval dalsimi zivotu nebezpecnymi detaily, jak mu ten cigan slapal po prstech, aby mu sundal hodinky.
"Vita nikdy nemel hodinky," zabrucel muj otec a Vita zvolal, ze je prave koupil pro sveho draheho otce a namisto do krabicky, aby je neztratil, si je dal na zapesti. Rozhlizel jsem se po tvarich svych drahych a videl jsem jen ulevu, ze Vita je doma a neprihodilo se mu neco jeste horsiho.
Prchlo par let, dostudoval jsem banskou, ozenil se, zarizoval domacnost, koupili jsme pojizdny sici stroj znacky Trabant. Bydleli jsme nedaleko od domu rodicu a od listopadu pri debatach u babovky a domaciho vina planoval Vita tohorocni Vanoce, jak vsem vytre zrak prekvapenim, ktere chysta. Vita byl pevne zakotven v rodinne vilce, zil s matkou, ktera ovdovela, byl chlap v dome.
V den Stedrovecerni jsme prijeli k rodicum k rodinne oslave Vanoc, krome darku jsme privezli miminko Rostika; Vita nikde. "Jeste se nevratil z nakupu," rekla mi teta v mirne uzkosti. Pozvedli jsme prvni sklenku k pripitku, kdyz zazvonil telefon a v nem hlas nejakeho cisnika z Fenixu, jestli bych mohl prijet pro Vitu.
Teta mi vytrhla sklenku z ruky, matka prinesla kabat a vyjel jsem pro Vitu do mesta. Mirne snezilo, v oknech svitila vanocni svetla, lide sedeli u stedrovecerni vecere.
Vita sedel na schodech pred Fenixem, obsypany snehem, zalostny to pohled.
Zastavil jsem u chodniku, kde se nesmi stat, vylezl z Trabanta a zatrasl drimajicim Vitou. Otevrel oci a zvolal: "Rosto, pojd na sklenicku a vravoral do Fenixu."
"Nene," rekl jsem, vsichni cekaji, musime domu, ale to Vita neslysel - chtel sklenicku a mne.
Dvere do Fenixu mu zastoupili dva cisnici, ze dovnitr nemuze, ze uz nadelal ostudy dost. Vita se chtel prat, oni ho snadno chytili, otevrel jsem dvere Trabanta a pinglove se pokusili Vitu vsunout na predni sedadlo. Panecku, tu se Vita ukazal jako silak, chytil se za ram auta a nebylo s nim k hnuti.
Byl jsem bezradny, ale mladsi z cisniku se zeptal: "Muzu?" a zasadil Vitovi pecku na solar plexus, Vita se zlomil do predklonu a zasunuli ho na predni sedadlo a pribouchli dvere. Rozjel jsem se nocni, zasnezenou Ostravou a Vita zvadnul.
U nasi vilky na Bohuminske je dlazdena prijezdova cesta, kde jsem zaparkoval: "Vito, vysedat!" ale ten hluboce spal a na muj hlas nereagoval.
To uz z domu vybehla teta, a moji rodice a babicka, vytahli nasilim Vitu z auta, donesli k nazdobenemu stedrovecernimu stolu a usadili na zidli tak, aby nespadl.
"Rybi polevka te vzpamatuje," rekla babicka a nalila vsem vanocni polevku.
Osvezujici sila rybi polevky na Vitu zapusobila. Uz nevypadal, ze upadne tvari do talire, ale zvedal lzici k ustum a po kazde lzici se mu rozvazoval jazyk a zacal vypravet, jaky horor prozil a v jakem byl nebezpeci zivota, davaje vsem ucastnikum porci tvrde reality, jak jsme pozehnani, ze je s nami nazivu.
Vypravel, jak oveseny vzacnymi darky vysel kolem poledne z obchodaku Aso a postavil se na zastavku trolejbusu v touze po rodinnem teple, ale nebyla mu souzena vanocni idyla. Mezi lzicemi polevky vylicil, jak kdyz tam stal, tak prijel nejaky automobil, vyskocili z neho dva chlapi a vtahli ho do toho auta.
"Proboha," vykrikla jeho matka, "a co bylo dal?"
"Ztloukli mne jako zito, az jsem omdlel," rekl Vita a rozhledl se po posluchacich.
Moje zena Eva neznala tyto nase vanocni ritualy s Vitou, a optala se, jak ho uvnitr mohli tlouct jako zito.
"Drzeli mne vleze na kline dva chlapi a triskali do mne pestmi," rekl Vita.
"A proc by to delali," pipla moje zena.
"Ty jsi Evicko, mlada holcicka," rekla Vitova matka. "Nevis, jak jsou lide zli."
Eva v mziku pochopila, ze se nejedna o vyslech, ale o opojne vypraveni a mlcela, kdyz Vita v barvitych vetach licil, jak se rval, nez ho do toho auta narvali, jak prosil, aby si vzali penize a nebrali mu darky pro jeho drahe a milovane.
Babicka si utrela slzu, odnesla prazdne polevkove talire, a prinesla na stul misu salatu a kupu rybich rizku, sedla na svou zidli v cele stolu a optala se, jak se dostal do kavarny Fenix?
"To je ta hlavni stopa," rekl Vita, "protoze kavarna Fenix je sidlo ostravske mafie!"
"Vyhodili mne z auta na rohu u Fenixu," pokracoval Vita, "a ja hned pelasil za nimi a vyptaval se cisniku, kdo prave prisel, abych je usvedcil ze zlocinu..."
"A kde ses tak namazal?" nevydrzel muj dobrosrdecny otec.
"Ale strejdo," rekl Vita s nadhledem, "prece nemuzu vyslychat cisniky a neporucit si neco k piti..."
"Takze jsi popijel a vyslychal cisniky..." rekl muj otec.
"Vyslychal a objednaval piti, aby cisnici se mnou mluvili o tech mafianech."
"Uz dejte synkovi pokoj," rekla babicka a pridala Vitovi rybi rizky, "at se nezadusi."
Byly to uplne normalni dalsi Vanoce v nasi vilce; rozdaly se darky, radost byla velika i bez Vitovych prekvapeni, sedeli jsme, pojidali cukrovi a klabosili, jakou ma ten Vita smulu (a kliku, ze se o neho maminka postara, coz jsem si myslel).
Pred pulnoci jsme nalozili miminko do Trabanta a odjeli domu.
Eva zatim neuvykla sveraznosti Vanoc s nasi rodinou, projevila obavy, zdali ten slavnostni obed na Bozi hod vydrzi, ale ukonejsil jsem ji tim, ze se bude starat o miminko, a nemusi poslouchat kazde Vitovo slovo.
"Vis, ze ty Vanoce ve vasi rodine jsou groteska?" prohlasila Eva a malem jsme se pohadali o idylce vanocnich svatku v nasi rodine; vzdyt ja mam ty Vanoce rad.
Nase Vanoce jsou prakticky nudne. Rizky, napecene cukrovi, udelany bramborovy salat, darky pod stromeckem, pohoda kolem stolu. Nikoho z nasi rodiny neprivazi domu policie.
Vita uz deset let neni mezi nami, upil se k smrti, ale jeho matka zije v domove duchodcu a kazde Vanoce dostaneme vanocni pozdrav se vzpominkou na vanocni idylu ve vilce na Bohuminske ulici v Ostrave.
Ross Firla - Sudbury

 

Navrat na hlavni stranu