Schazime se ve stredu -
na kafe a besedu
Muj kumpan Mervyn, s kterym se schazim kazdou stredu na kafe a
pokec, zmenil ritual uvitani: driv se mne ptal 'Co je noveho?'
Ted se pri vitani ptava 'Cos objevil stareho?' Mervyn oslavil
sedesatiny, jako ja, a ted tvrdi, ze uz ho novoty a pokrok otravuji.
Pred nejakym casem Jerry, dalsi ucastnik nasich stredecnich potlachu,
prisel s hodinovym zpozdenim a notne schvaceny. Proklinal sve
auto, ktere nenastartovalo a musel zavolat odtahovou sluzbu. Mervyn
Jerrymu rekl, ze kdyby namisto auta mel kone, nemel by trampoty
a dodal, ze neexistuje majitel kone, ktery by fungovani a osedlani
kone nerozumel; coz se neda rict o uzivatelich konskych sil v
automobilu.
Jerry mi pozdeji mezi ctyrmi ocima sdelil, ze se Marvyn urcite
pomatl. Pred mesicem mi Mervyn prinesl film Papillon-Motylek,
s vytecnou hereckou dvojici Steve McQueen a Dustin Hofman v rolich
veznu, a rekl, ze to je film natoceny pred triatriceti lety, ktery
musim videt. Motylka jsem videl v sedmdesatych letech,
pipnul jsem, a Merv rekl, ze ted jsem o tricet let starsi a ten
filmovy zazitek bude o tri sta procent lepsi. Nerad davam Mervynovi
za pravdu, ale ten film je fenomenalni, rekl jsem, ze si nepamatuji
za posledni leta film, ktery by tak upoutal mou pozornost. Mervyn
se netaji svym pohrdanim a znechucenim se soucasnou kulturni produkci
- nazyva nove vytvory 'vypotky', cimz mini, ze se tvurci zapoti,
ale nic valneho nevytvori, co bychom si pamatovali jeste za rok.
Minulou stredu mi Mervyn prinesl knihu od Jacka Londona a rekl,
ze si to musim precist, protoze 22. listopadu bude devadesate
vyroci mistrovy smrti. Potesil jsem Mervyna sdelenim, ze Jack
London patri i mezi me mistry, ale zadal mne durazne, abych Martina
Edena precetl znova a referoval mu. Rad mluvim o knihach;
extra k Londonovi se vaze klicova situace z meho zivota, kterou
budu zitra Mervynovi rozvlacne vypravet.
Na pocatku sedmdesatych let jsem pracoval v zamestnani, ktere
mi pripadalo blbe, a mel jsem chytreho kamarada, s kterym jsme
pojali umysl emigrovat z sediveho, normalizovaneho Ceskoslovenska
do Australie. Jako prvni, pripravny krok jsme se vrhli na anglictinu.
Ale uceni a procvicovani jazyka po vecerech u piva nam vubec neslo
do hlavy, ac v opilosti nam jela anglictina od huby. Tehdy mne
ozarila myslenka vzit si privatni hodiny od profesorky anglictiny
Pachove z gymplu, ktera se mi snazila vylozit tajemstvi anglictiny
v dobe, kdyz se mnou smykala puberta a na ucebnice Eckersleyho
nebylo pomysleni.
Profesorka Pachova mela neskryvanou radost z transformace nevalneho
studenta v horliveho muze s titulem, coz ostentativne zduraznovala
oslovovanim me malickosti slovy 'pane inzenyre'. O par mesicu
pozdeji, kdyz moje tupa hlava stravila, co jsem mel umet na gymplu,
pani profesorka rozhodla, ze zacneme cist anglicke knizky. Doporucila
mi navstivit ostravskou pobocku Zahranicni literatury,
kde byly ke koupi anglicke knihy tistene v Moskve. Za pultem -
a zde je ta zivotni udalost- stala nadherna divka v roli prodavacky
cizojazycnych knih; zlehka jsem krasnou divku zatahnul do poradenstvi
ve veci meho pozadavku anglicke cetby a ona mne promptne zavedla
k hromade brozovanych Londonu a s erudovanosti necekanou u krasavic
rekla: dnes je petapadesate vyroci od umrti Jacka Londona; (zemrel
22. listopadu 1916.) Jeji krasa okorenena literarni znalosti mi
dala odrazovy mustek, abych pomalu vybral dve Londonovy knihy
a zaroven rozsiril osobni zajem o krasnou prodavacku.
Viditelne ji imponovala porce obratnych lichotek a slibila, ze
se sejdeme po praci v sest, k delsi literarni debate. Jmenovala
se Eva; o par hodin pozdeji jsem zjistil, ze ma precteneho celeho
Londona, ktereho jsem povazoval za vylucne chlapskou cetbu a ze
ho ma v hlave tak dobre, ze citovala cele odstavce, coz mi hromsky
imponovalo.
Netvrdim, ze jako navykovy ctenar, jsem hledal ctenarku do postele,
ale stalo se. Za par let jsme se vzali, meli syna, druheho
Pak jsme udelali statnici z anglictiny a vzapeti plachli do Rakouska
a v listopadu 1980 jsme pozadali o vystehovani do Kanady. Zijeme
spolu petatricet let a v den vyroci smrti Jacka Londona slavime
nas zacatek. Snad Mervyna zaujme moje sblizeni s Londonem, protoze
se mne na to prima vzpomina. Precetl jsem Martina Edena,
sto let stary pribeh Londona samotneho, vcetne prognozy trudneho
konce, ktery sam sobe London popsal dokonale.
Pred mesicem jsem cetl autobiografii ex-presidenta Clintona, a
to srovnano s textem a hloubkou Martina Edena je pouze
bzucenim much v horkem dni. Az to zitra povim Mervynovi, bude
vrnet jako nasyceny kocour, ze s nim souhlasim, ze stare se da
znovuobjevovat na haldach noveho...
Zdravim a preji hezky den a vsecko dobre do objevovani starych
pokladu.
Ross Firla - Sudbury