Navrat na hlavni stranu

Myslim, ze svet by byl daleko lepsi, kdyby lide davali trochu jinym a nesoustredovali se tolik jen na sebe...
Uz je to jedenact let, co clenky Damskeho odboru usporadaly svuj posledni dobrocinny bazar. Pro mnohe z nas to byla kazdorocni netrpelive ocekavana prilezitost k predvanocnimu setkani, nakupu vanocniho peciva a posezeni u talire drstkove polevky. Zde se kupovaly knizky, oblozene chlebicky, zastery, rukavice, vanocni ozdoby - a rakvicky, ktere mistrne vyrabela pani Cvachovcova se svymi pomocnicemi.
Misto bazaru Vam, mili ctenari, prinasime letos hrst vzpominek na 35 let nezapomenutelnych let existence Damskeho odboru -- organizace skutecne pametihodne pro pocet lidi, jejichz zivoty ovlivnila, a pozoruhodne proto, co jeji clenky dokazaly bez jakekoliv statni podpory udelat.
S A. Machovou, ktera jejich cinnost poznala za leta sve prace pro Mezinarodni vysilani Kanadskeho statniho rozhlasu, rozmlouvaly Erika Vieznerova a Blanka Rohnova.
Kdy vlastne doslo k zalozeni Damskeho odboru?
EV: Doslo k tomu v roce 1960 z podnetu pani Valerie Bile. I kdyz pocatecni setkani vlastne k nicemu nevedlo, protoze plany byly prilis velike a lidi velmi malo, prece jen melo jeden dobry vysledek. Ruth Petrickova, ktera se schuze rovnez zucastnila, se spojila kratce potom s nekolika z nas, ustavily jsme zakladaci vybor, a to byl vlastne ten pravy zacatek.
Puvodne nas bylo malo, neco pres deset. Vzpominam si na pani Steinskou, Smajzlovou, Mendlovou a Jerabkovou. Pocet rychle vzrostl na nekolik desitek a nakonec presahl stovku. Bez Ruth Petrickove by se asi ale Odbor nikdy nepostavil na nohy. Ona byla skutecne ten spravny clovek na spravnem miste. Byla vysoce nabozensky a moralne zalozena a navic mela spoustu energie a organizacnich schopnosti.
Proc Damsky odbor? Neodrazoval trochu tento nazev?
BR: Damsky odbor vznikl pod zastitou Ceskoslovenskeho narodniho sdruzeni, tudiz podle stanov to byl odbor. Odbor zen byla komunisticka organizace, proto takovy nazev neprichazel v uvahu. V pozdejsich letech jsme se snazily najit nazev ktery by neznel tak "vznesene", ale nikdy se nam to nepovedlo.
Jake duvody k jeho zalozeni vedly?
BR: Na to by asi nejlip dokazala odpovedet Ruth Petrickova. Skoda, ze uz mezi nami neni. Chtely jsme sdruzit zeny ceskeho a slovenskeho puvodu pro osvetovou a socialni cinnost. Program jsme realizovaly jednak pravidelnymi mesicnimi setkanimi, jednak bazary, pripadne jeste jinymi akcemi. Kazdy mesic jsme poradaly prednasky na ruzna temata. Zvaly jsme recniky z nejruznejsich oboru: lekare, umelce, historiky, dokonce i odborniky na vareni. Na jare jsme organizovaly zajezdy na divadelni festivaly do Stratfordu nebo Niagara on the Lake, vylety k Erice Vieznerove na rodinnou farmu nebo lodi na Thousand Islands. Poradaly jsme take pravidelne jarni vzpominky na mucedniky naseho naroda, vanocni vecere, vecery poezie a "baby showers" pro nove prichozi. Dale modni prehlidky a vydaly jsme nekolik kucharek. Prednasky jsme vzdycky zakoncily obcerstvenim, ktere nase sestry pripravily. Vsechny nase akce byly vysledkem prace skupiny oddanych, pracovitych a spolehlivych zen.
Co bazary?
BR: Bazary zacaly hned po zalozeni nasi organizace. Mimo peneznich daru od jednotlivcu a firem to byl pro nas hlavni financni zdroj. Konaly se kazdy rok v listopadu. Do jejich priprav se zapojila vetsina nasich clenek. Bylo to v dobe, kdy krajanska verejnost uznavala nasi praci, nesmlouvala a necekala s nakupem na konecny vyprodej. Az na poslednich par let (nas posledni bazar byl v roce 1995) rucni prace, jidlo a pecivo pripravily nase zeny. Pozdeji, kdyz clenek ubyvalo, obcerstveni pripravovalo Prague Deli, ale vetsina peciva byla jeste domaci.
V nejuspesnejsich letech nasi cinnosti jsme utrzily az 16,000.00 dolaru. Pripomenme si, ze to bylo v 60., 70. a 80. letech a ze to byl vlastne ohromny uspech. Vetsinu penez jsme pouzily na socialni pomoc potrebnym lidem zde: pomoc nove prichozim, financni dary pro ne k Vanocum. Posilaly jsme ale take financni dary do uprchlickych taboru v Nemecku, Italii a Rakousku. Zbytek jsme pouzily na programy zde, na najmy mistnosti apod. Nikdy jsme nezadaly penize od vlady.
Kdy vznikly jarni vzpominky na mucedniky? Proc tato cinnost?
BR: Vzpominky na mucedniky byly take zarazeny do nasich programu brzo po vzniku Odboru. Citily jsme, ze bylo nasi povinnosti uctit osoby, ktere daly svuj zivot za obhajobu pravdy a svobodneho mysleni. Tyto vecery byly slaveny ve jmenu Milady Horakove, ackoliv prednasky byly o ruznych obetech totalitniho rezimu.
Jak vidite postaveni Damskeho odboru v kontextu ceskych a slovenskych spolku v zahranici? Jak vypadala spoluprace s ostatnimi slozkami ceske komunity?
BR: Myslim, ze Damsky odbor jak zde, v Torontu, tak i v Montrealu byl jednim z nejaktivnejsich spolku, pokud se tykalo prime pomoci uprchlikum. Kdyz si pomyslim, ze jsme byly schopny usporadat kvalitni programy kazdy mesic, mimo tech dvou letnich, tak to dnes musim obdivovat. Byly jsme napojeny na Ceskoslovenske narodni sdruzeni, ale nase aktivity byly nezavisle. Spolupracovaly jsme s ceskou skolou, jejiz studenti se zucastnovali nekterych programu, hlavne jarnich vzpominek na mucedniky. Mely jsme velice dobrou spolupraci take se cleny Noveho divadla, kteri ucinkovali na nasich vanocnich vecerech, pripravovali pro nas vecery poezie a programy pro slavnostni vecery, ktere jsme poradaly vzdy po peti letech. Posledni bylo 35. vyroci spolku v roce 1995. Bylo to posledni sbohem Damskemu odboru.
Na co si osobne vzpominate nejradeji?
BR: Je toho hodne, ale mozna nejhezci vzpominky mam na nase vanocni vecere. Po mnoho let jsme je mely v restauraci Old Mill, ktera mela tu spravnou, krasnou atmosferu. Cenila jsem si pospolitosti a oddanosti nasich clenek. Ja vim, ze ten nazev spolku dal dojem, ze jsme skupina "naskrobenych" dam, ale opak byl pravdou. Zazily jsme hodne legrace a zabavy.
EV: Ja si take velice rada vzpominam na vanocni vecere. Ale stejne dobre vzpominky mam na to, jak jsme se pred bazarem schazely u nas doma a balily cukrovi. Taky moc rada vzpominam, jak jsme udelovaly kazdy rok cenu Muze roku, a to na zaklade toho, kdo nam nejvic pomohl. Uzily jsme skutecne hodne legrace. Vzpominam ale take na to, kdyz se sem privalila vlna pristehovalcu v roce 1968. Venovaly jsem se jim doslova od rana do vecera, prekladaly jsme, pomahaly jsme se jim zorientovat v novem prostredi, shanely jsme pro ne osaceni i vybaveni do domacnosti.
BR: Jeste bych chtela dodat, ze moc rada take vzpominam na pocitani penez po bazaru.
Odbor mel vlastne jen tri predsedkyne: Ruth Petrickovou, Eriku Viznerovou a Blanku Rohnovou. Cim jste se od sebe lisily, co jste mely spolecneho, co specifickeho kazda z vas Odboru dala?
BR: Ruth Petrickova dala spolku nenahraditelne zaklady a moralni hodnoty. Byla velice nabozensky zalozena, vyborna recnice, a umela zaujmout schopne zeny. Erika mela plno dobrych napadu, byla - a je - vesele a spolecenske povahy. Byla hybnou pakou bazaru a spolecenskych udalosti. Ja? To bych snad radeji nechala odpovedet nekomu jinemu! Vsechny tri jsme byly oddany Odboru a verily v jeho poslani.
EV: Blanka se zapojila do Odboru kratce po jeho zalozeni. Hned od zacatku jsme si byly blizke ­ vekove I vytvarne. Blanka byla vzdy velmi svedomita a vsechno musela mit dopodrobna vcas pripravene a propracovane. Pevne verila v ucel naseho spolku a brzo se stala jednim z piliru Damskeho odboru. Myslim, ze jsme se dobre doplnovaly.
Jako mistopredsedkyne jsem musela doslova pres noc prevzit vedeni po necekanem umrti Ruth Petrickove. Bylo mi z toho namale, ale citila jsem, ze nejsem sama, ze mi ostatni clenky budou velkou pomoci a oporou. Blanka dostala funkci mistopredsedkyne. Myslim, ze za tech par roku, co jsme spolupracovaly, jsme toho hodne dokazaly a dobre jsme se poznaly. Bazary se prave v tech letech a staly opravdovou tradici v nasi ceske spolecnosti. Blanka se nikdy nebala napadu, s kterymi jsem prisla, jelikoz mela predstavivost a sdilela do znacne miry moje "dobrodruzne" mysleni, i kdyz byla vice zamerena na ideologii, zatimco ja spise na uvolnenou tvorivost. Dobre jsme se doplnovaly. Blanka je velice pracovita, cestna, a hlavne oddana pomoci tam, kde je toho nejvice zapotrebi. Osobne jsem byla uz v te dobe zapojena do vedeni celokanadske organizace, ktera propaguje telesnou vychovu, a casove konflikty me prinutily, abych se vzdala funkce predsedkyne. Citila jsem ale, ze Damsky odbor bude v dobrych rukou ­ v rukou Blancinych.
Projevila se nejak v cinnosti Odboru generacni problematika?
BR: Nepamatuji se, ze by po cela leta nejaka existovala. Snad to bylo tim, ze v zasade ty zeny, ktere se staly clenkami, mely zajem o praci, kterou jsme delaly, o mesicni programy, o to sejit se jednou za mesic se zenami stejneho puvodu, jejichz vek se pohyboval od 25 do 70 let. V soukromem zivote jsme se jiste lisily a take jsme mely na veci ruzne nazory. V zasade to ale nebyl velky problem.
Proc doslo k uzavreni cinnosti Damskeho odboru?
BR: Clenek ubyvalo, nove se nam nepodarilo ziskat. Bylo nam trapne zvat recniky, kdyz nakonec prislo 10 nebo 15 zen. Starsi clenky, ktere pamatovaly uspesne bazary, byly zklamane, kdyz prijem byl daleko nizsi nez v letech minulych. Dosly jsme k nazoru, ze standard nasich aktivit klesl a ze nasel cas louceni. Nebylo to lehke.
Zajima se o Vas nova generace?
BR: Program o historii Damskeho odboru byl jednim z prvnich, ktery se mnou udelala Marketa Slepcikova pro televizni program Novy zaber. Clanky o nasich akcich pro ceske noviny v Torontu mela na starosti vzdy jedna z nasich clenek. Po leta to byla Jirina Steinska. Zajem o nasi cinnost projevili v Blansku, kde jsme hodne pomahaly Domovu Caritas (nyni Domov Olga), kde poradaji denni programy pro dusevne chore. Mluvila jsem o nasi praci v televizi a byly o nas clanky v novinach. Zajem projevila take skupina studentu z Liberce pod vedenim Jakuba Hodboda, ktera prijela do Kanady delat reportaze s uprchliky z roku 1948. Byli prekvapeni, jaky kus prace jsme zde udelaly. Oficialni odbornici na emigraci se s nami nikdy nespojili. Musim ale poznamenat, ze my jsem se nikdy o svoji propagaci nestaraly. Vedely jsme, ze delame dobrou praci, a zadnou slavu jsme nehledaly. Ale jak se ted ohlizim nazpet, nemohu se nedivit, ze jsme se setkaly kazdy mesic, pripravily bohaty program, vedle toho se postaraly o vsechny specialni schuze, oslavy a bazary. Nyni dela nekterym organizacim problem se sejit jednou za rok.
Dedictvi? V cem vidite nejvetsi prinos Odboru?
BR: Snad v tom, co pred lety prohlasila Ruth: "...in creating our Council, I must warn those joining us that we are not ­ never will be ­ a coffee and cake social club... we are a very special group of women, whose prime motivation is SERVICE ­ service to those who need us... we are privileged to be able to help..." Snad jsme sehraly alespon malou roli v zivote lidi, kterym jsme pomohly v tezkych zacatcich v nove zemi.
EV: Osobne me to nesmirne obohatilo a obohatilo to urcite zivoty mnoha jinych lidi. Hodne casto se setkam s lidmi, kteri mi reknou: Nikdy nezapomeneme na to, jak jste nam pomohly.
BR: Urcite jsme se v Damskem odboru naucily myslet na druhe lidi. Myslim, ze svet by byl daleko lepsi, kdyby lide davali trochu jinym a nesoustredovali se tolik jen sebe. Myslim, ze svet by byl daleko lepsi, kdyby lide davali trochu jinym a nesoustredovali se tolik jen na sebe...
Uz je to jedenact let, co clenky Damskeho odboru usporadaly svuj posledni dobrocinny bazar. Pro mnohe z nas to byla kazdorocni netrpelive ocekavana prilezitost k predvanocnimu setkani, nakupu vanocniho peciva a posezeni u talire drstkove polevky. Zde se kupovaly knizky, oblozene chlebicky, zastery, rukavice, vanocni ozdoby - a rakvicky, ktere mistrne vyrabela pani Cvachovcova se svymi pomocnicemi.
Misto bazaru Vam, mili ctenari, prinasime letos hrst vzpominek na 35 let nezapomenutelnych let existence Damskeho odboru -- organizace skutecne pametihodne pro pocet lidi, jejichz zivoty ovlivnila, a pozoruhodne proto, co jeji clenky dokazaly bez jakekoliv statni podpory udelat.
S A. Machovou, ktera jejich cinnost poznala za leta sve prace pro Mezinarodni vysilani Kanadskeho statniho rozhlasu, rozmlouvaly Erika Vieznerova a Blanka Rohnova.
Kdy vlastne doslo k zalozeni Damskeho odboru?
EV: Doslo k tomu v roce 1960 z podnetu pani Valerie Bile. I kdyz pocatecni setkani vlastne k nicemu nevedlo, protoze plany byly prilis velike a lidi velmi malo, prece jen melo jeden dobry vysledek. Ruth Petrickova, ktera se schuze rovnez zucastnila, se spojila kratce potom s nekolika z nas, ustavily jsme zakladaci vybor, a to byl vlastne ten pravy zacatek.
Puvodne nas bylo malo, neco pres deset. Vzpominam si na pani Steinskou, Smajzlovou, Mendlovou a Jerabkovou. Pocet rychle vzrostl na nekolik desitek a nakonec presahl stovku. Bez Ruth Petrickove by se asi ale Odbor nikdy nepostavil na nohy. Ona byla skutecne ten spravny clovek na spravnem miste. Byla vysoce nabozensky a moralne zalozena a navic mela spoustu energie a organizacnich schopnosti.
Proc Damsky odbor? Neodrazoval trochu tento nazev?
BR: Damsky odbor vznikl pod zastitou Ceskoslovenskeho narodniho sdruzeni, tudiz podle stanov to byl odbor. Odbor zen byla komunisticka organizace, proto takovy nazev neprichazel v uvahu. V pozdejsich letech jsme se snazily najit nazev ktery by neznel tak "vznesene", ale nikdy se nam to nepovedlo.
Jake duvody k jeho zalozeni vedly?
BR: Na to by asi nejlip dokazala odpovedet Ruth Petrickova. Skoda, ze uz mezi nami neni. Chtely jsme sdruzit zeny ceskeho a slovenskeho puvodu pro osvetovou a socialni cinnost. Program jsme realizovaly jednak pravidelnymi mesicnimi setkanimi, jednak bazary, pripadne jeste jinymi akcemi. Kazdy mesic jsme poradaly prednasky na ruzna temata. Zvaly jsme recniky z nejruznejsich oboru: lekare, umelce, historiky, dokonce i odborniky na vareni. Na jare jsme organizovaly zajezdy na divadelni festivaly do Stratfordu nebo Niagara on the Lake, vylety k Erice Vieznerove na rodinnou farmu nebo lodi na Thousand Islands. Poradaly jsme take pravidelne jarni vzpominky na mucedniky naseho naroda, vanocni vecere, vecery poezie a "baby showers" pro nove prichozi. Dale modni prehlidky a vydaly jsme nekolik kucharek. Prednasky jsme vzdycky zakoncily obcerstvenim, ktere nase sestry pripravily. Vsechny nase akce byly vysledkem prace skupiny oddanych, pracovitych a spolehlivych zen.
Co bazary?
BR: Bazary zacaly hned po zalozeni nasi organizace. Mimo peneznich daru od jednotlivcu a firem to byl pro nas hlavni financni zdroj. Konaly se kazdy rok v listopadu. Do jejich priprav se zapojila vetsina nasich clenek. Bylo to v dobe, kdy krajanska verejnost uznavala nasi praci, nesmlouvala a necekala s nakupem na konecny vyprodej. Az na poslednich par let (nas posledni bazar byl v roce 1995) rucni prace, jidlo a pecivo pripravily nase zeny. Pozdeji, kdyz clenek ubyvalo, obcerstveni pripravovalo Prague Deli, ale vetsina peciva byla jeste domaci.
V nejuspesnejsich letech nasi cinnosti jsme utrzily az 16,000.00 dolaru. Pripomenme si, ze to bylo v 60., 70. a 80. letech a ze to byl vlastne ohromny uspech. Vetsinu penez jsme pouzily na socialni pomoc potrebnym lidem zde: pomoc nove prichozim, financni dary pro ne k Vanocum. Posilaly jsme ale take financni dary do uprchlickych taboru v Nemecku, Italii a Rakousku. Zbytek jsme pouzily na programy zde, na najmy mistnosti apod. Nikdy jsme nezadaly penize od vlady.
Kdy vznikly jarni vzpominky na mucedniky? Proc tato cinnost?
BR: Vzpominky na mucedniky byly take zarazeny do nasich programu brzo po vzniku Odboru. Citily jsme, ze bylo nasi povinnosti uctit osoby, ktere daly svuj zivot za obhajobu pravdy a svobodneho mysleni. Tyto vecery byly slaveny ve jmenu Milady Horakove, ackoliv prednasky byly o ruznych obetech totalitniho rezimu.
Jak vidite postaveni Damskeho odboru v kontextu ceskych a slovenskych spolku v zahranici? Jak vypadala spoluprace s ostatnimi slozkami ceske komunity?
BR: Myslim, ze Damsky odbor jak zde, v Torontu, tak i v Montrealu byl jednim z nejaktivnejsich spolku, pokud se tykalo prime pomoci uprchlikum. Kdyz si pomyslim, ze jsme byly schopny usporadat kvalitni programy kazdy mesic, mimo tech dvou letnich, tak to dnes musim obdivovat. Byly jsme napojeny na Ceskoslovenske narodni sdruzeni, ale nase aktivity byly nezavisle. Spolupracovaly jsme s ceskou skolou, jejiz studenti se zucastnovali nekterych programu, hlavne jarnich vzpominek na mucedniky. Mely jsme velice dobrou spolupraci take se cleny Noveho divadla, kteri ucinkovali na nasich vanocnich vecerech, pripravovali pro nas vecery poezie a programy pro slavnostni vecery, ktere jsme poradaly vzdy po peti letech. Posledni bylo 35. vyroci spolku v roce 1995. Bylo to posledni sbohem Damskemu odboru.
Na co si osobne vzpominate nejradeji?
BR: Je toho hodne, ale mozna nejhezci vzpominky mam na nase vanocni vecere. Po mnoho let jsme je mely v restauraci Old Mill, ktera mela tu spravnou, krasnou atmosferu. Cenila jsem si pospolitosti a oddanosti nasich clenek. Ja vim, ze ten nazev spolku dal dojem, ze jsme skupina "naskrobenych" dam, ale opak byl pravdou. Zazily jsme hodne legrace a zabavy.
EV: Ja si take velice rada vzpominam na vanocni vecere. Ale stejne dobre vzpominky mam na to, jak jsme se pred bazarem schazely u nas doma a balily cukrovi. Taky moc rada vzpominam, jak jsme udelovaly kazdy rok cenu Muze roku, a to na zaklade toho, kdo nam nejvic pomohl. Uzily jsme skutecne hodne legrace. Vzpominam ale take na to, kdyz se sem privalila vlna pristehovalcu v roce 1968. Venovaly jsem se jim doslova od rana do vecera, prekladaly jsme, pomahaly jsme se jim zorientovat v novem prostredi, shanely jsme pro ne osaceni i vybaveni do domacnosti.
BR: Jeste bych chtela dodat, ze moc rada take vzpominam na pocitani penez po bazaru.
Odbor mel vlastne jen tri predsedkyne: Ruth Petrickovou, Eriku Viznerovou a Blanku Rohnovou. Cim jste se od sebe lisily, co jste mely spolecneho, co specifickeho kazda z vas Odboru dala?
BR: Ruth Petrickova dala spolku nenahraditelne zaklady a moralni hodnoty. Byla velice nabozensky zalozena, vyborna recnice, a umela zaujmout schopne zeny. Erika mela plno dobrych napadu, byla - a je - vesele a spolecenske povahy. Byla hybnou pakou bazaru a spolecenskych udalosti. Ja? To bych snad radeji nechala odpovedet nekomu jinemu! Vsechny tri jsme byly oddany Odboru a verily v jeho poslani.
EV: Blanka se zapojila do Odboru kratce po jeho zalozeni. Hned od zacatku jsme si byly blizke ­ vekove I vytvarne. Blanka byla vzdy velmi svedomita a vsechno musela mit dopodrobna vcas pripravene a propracovane. Pevne verila v ucel naseho spolku a brzo se stala jednim z piliru Damskeho odboru. Myslim, ze jsme se dobre doplnovaly.
Jako mistopredsedkyne jsem musela doslova pres noc prevzit vedeni po necekanem umrti Ruth Petrickove. Bylo mi z toho namale, ale citila jsem, ze nejsem sama, ze mi ostatni clenky budou velkou pomoci a oporou. Blanka dostala funkci mistopredsedkyne. Myslim, ze za tech par roku, co jsme spolupracovaly, jsme toho hodne dokazaly a dobre jsme se poznaly. Bazary se prave v tech letech a staly opravdovou tradici v nasi ceske spolecnosti. Blanka se nikdy nebala napadu, s kterymi jsem prisla, jelikoz mela predstavivost a sdilela do znacne miry moje "dobrodruzne" mysleni, i kdyz byla vice zamerena na ideologii, zatimco ja spise na uvolnenou tvorivost. Dobre jsme se doplnovaly. Blanka je velice pracovita, cestna, a hlavne oddana pomoci tam, kde je toho nejvice zapotrebi. Osobne jsem byla uz v te dobe zapojena do vedeni celokanadske organizace, ktera propaguje telesnou vychovu, a casove konflikty me prinutily, abych se vzdala funkce predsedkyne. Citila jsem ale, ze Damsky odbor bude v dobrych rukou ­ v rukou Blancinych.
Projevila se nejak v cinnosti Odboru generacni problematika?
BR: Nepamatuji se, ze by po cela leta nejaka existovala. Snad to bylo tim, ze v zasade ty zeny, ktere se staly clenkami, mely zajem o praci, kterou jsme delaly, o mesicni programy, o to sejit se jednou za mesic se zenami stejneho puvodu, jejichz vek se pohyboval od 25 do 70 let. V soukromem zivote jsme se jiste lisily a take jsme mely na veci ruzne nazory. V zasade to ale nebyl velky problem.
Proc doslo k uzavreni cinnosti Damskeho odboru?
BR: Clenek ubyvalo, nove se nam nepodarilo ziskat. Bylo nam trapne zvat recniky, kdyz nakonec prislo 10 nebo 15 zen. Starsi clenky, ktere pamatovaly uspesne bazary, byly zklamane, kdyz prijem byl daleko nizsi nez v letech minulych. Dosly jsme k nazoru, ze standard nasich aktivit klesl a ze nasel cas louceni. Nebylo to lehke.
Zajima se o Vas nova generace?
BR: Program o historii Damskeho odboru byl jednim z prvnich, ktery se mnou udelala Marketa Slepcikova pro televizni program Novy zaber. Clanky o nasich akcich pro ceske noviny v Torontu mela na starosti vzdy jedna z nasich clenek. Po leta to byla Jirina Steinska. Zajem o nasi cinnost projevili v Blansku, kde jsme hodne pomahaly Domovu Caritas (nyni Domov Olga), kde poradaji denni programy pro dusevne chore. Mluvila jsem o nasi praci v televizi a byly o nas clanky v novinach. Zajem projevila take skupina studentu z Liberce pod vedenim Jakuba Hodboda, ktera prijela do Kanady delat reportaze s uprchliky z roku 1948. Byli prekvapeni, jaky kus prace jsme zde udelaly. Oficialni odbornici na emigraci se s nami nikdy nespojili. Musim ale poznamenat, ze my jsem se nikdy o svoji propagaci nestaraly. Vedely jsme, ze delame dobrou praci, a zadnou slavu jsme nehledaly. Ale jak se ted ohlizim nazpet, nemohu se nedivit, ze jsme se setkaly kazdy mesic, pripravily bohaty program, vedle toho se postaraly o vsechny specialni schuze, oslavy a bazary. Nyni dela nekterym organizacim problem se sejit jednou za rok.
Dedictvi? V cem vidite nejvetsi prinos Odboru?
BR: Snad v tom, co pred lety prohlasila Ruth: "...in creating our Council, I must warn those joining us that we are not ­ never will be ­ a coffee and cake social club... we are a very special group of women, whose prime motivation is SERVICE ­ service to those who need us... we are privileged to be able to help..." Snad jsme sehraly alespon malou roli v zivote lidi, kterym jsme pomohly v tezkych zacatcich v nove zemi.
EV: Osobne me to nesmirne obohatilo a obohatilo to urcite zivoty mnoha jinych lidi. Hodne casto se setkam s lidmi, kteri mi reknou: Nikdy nezapomeneme na to, jak jste nam pomohly.
BR: Urcite jsme se v Damskem odboru naucily myslet na druhe lidi. Myslim, ze svet by byl daleko lepsi, kdyby lide davali trochu jinym a nesoustredovali se tolik jen sebe.

Navrat na hlavni stranu