Povidka, ktera se jmenuje:
DLAZDIC STEPAN
Jsem jedinym clovekem, ktery je schopen prejit toto pohori pres
severni prusmyk. Nikdy jsem se nevenoval horolezectvi, az teprve
ted, kdyz uz mam nejvyssi cas se usadit, jsem musel vyjit z udoli,
kde jsem se narodil, vyrostl, ozenil a zplodin sve tri syny. Mam
lehke strevice a stale pomalu stoupam vzhuru. Tam dole bylo najednou
k zalknuti a teprve zde, nekolik set metru nad vesnici, se
da trochu dychat. Nejhorsi na tom je, ze ostatni to nepocituji.
Neciti to ani moje deti. Vlastne bych to necitil ani ja, kdyby
mi o tom nerekl ten muz. Pamatuji si ho dobre. Bydlel na druhem
konci vesnice a jmenoval se Stepan. Byl dlazdicem, ale chodil
take pracovat do lomu v horach. Mel jediny sen, udelat silnici,
ktera by vedla z vesnice. Chtel ji vest prave zde pres severni
prusmyk. Povazovali ho za silence, ale protoze byl jinak neskodny,
mel svobodu blaznu. Lamal kamen a se svym konikem ho vozil do
vesnice. Cast nakladu prodal na stavbu a cast odvezl na svoji
silnici. Zpocatku byli obyvatele vesnice nadseni. Vydlazdil naves.
Spojil hospodu se starym mlynem, takze mlynar mohl do hospody
v lakyrkach. Pak udelal silnici od hasicske zbrojnice k rybniku,
tim se zlepsila prace hasicskeho sboru. Kdyz vsak silnice zacala
stoupat pomalu vzhuru, zavolali si Stepana na obec, aby to vysvetlil.
Stepan se jim sveril se svym snem. Starosta mu pak jasne vysvetlil,
ze v zajmu obrany vesnice je, aby takova silnice nebyla.
Stepan se sice branil tim, ze i kdyby zil tri sta let, silnici
by nedokoncil az k severnimu prusmyku, a pak, ze na takove
silnici neni prece nic spatneho, a ze bude i necim uzitecna pro
obyvatele vesnice. Rekli mu, ze o tom, co je dobre pro obyvatele
vesnice rozhoduji jini a on aby si hledel sveho. On jeste namitl,
ze je to jeho povolani stavet silnice. S tim se rozesli.
Jednou jsem ho potkal, jak veze se svym konikem naklad. Bylo uz
k veceru, a tak jsme se dali do reci. Vypravel mi o tom,
ze za severnim prusmykem je veliky horsky hotel. A k nemu
ze vedou tri silnice. Kdyz se jede po silnici, ktera vede dale
na sever, dojede se do velikeho mesta. Je tam vse, co je ve velkomeste.
Kina, divadla, fotbalovy stadion, katedrala, galerie, ale i bordely,
blazince, vezeni, zkratka vse. Naleznes tam lasku i nenavist,
dobro i zlo. Naleznes tam zivot. Pujdes-li na zapad, silnice bude
klesat, az dojdes k mori. Budes-li po ni pokracovat, objevis
pristav, z nehoz odplouvaji lode az do Brazilie. A pujdes-li
na jihovychod, dostanes se do hor, ktere jsou o mnoho vyssi nez
kopce okolo nas. Nerozumel jsem Stepanovi. Je mi tu dobre. Mam
svuj dum, svou zenu, deti. Proc bych mel chodit do sveta? A proc
by mel nejaky cizinec chodit k nam? Stepan se jen usmal a
rekl: "Protoze pak bude zivot bohatsi. Bohatsi, i kdyz jen
o malo, bude zivot tech, co ziji ve meste i nas tady, kdyz se
objevi nejaky cizinec. Mel jsem Stepana za podivina, a tak jsem
ho opustil a popral mu dobrou noc.
Ubehl nejaky cas. Stepan dal stavel silnici, kterou nemohl dokoncit.
Rikal o ni, ze je to stavba pro nekolik generaci. Nic ho nemohlo
odradit. A jak stavba rostla, rostl i hnev vesnicanu. Minuly tyden
zastavili jeho konika, Stepanovi porucili slezt z vozu a
pak ho ukamenovali. Ne, na tom neni nic divneho. Takove veci se
stavaly u nas ve vesnici. To se vzdycky sebehla vesnice a vsichni
jako jeden muz vyjadrili svou vuli. Byl jsem tam take. Nechtel
jsem Stepanovi ublizit, a tak abych se tomu vyhnul, jsem jim hlidal
kabaty. Pohrbili ho hned vedle jeho silnice. V noci jsem
nemohl usnout. K ranu se mi zjevil a rekl: "Pavle, jdi
pres severni prusmyk az k hotelu a pak jdi dal az do mesta,
a tam povez, ze silnici musi postavit oni k nam, protoze
tato vesnice je tou druhou casti sveta a nebude pokoje na zemi,
dokud svet nebude spojen do jedineho celku. Jdi, povez jim to."
Od toho okamziku bylo ve vesnici k zalknuti. Nedalo se tam
dychat. A tak jsem opustil rodinu a vydal se do hor. Uz brzy budu
v severnim prumyslu.
(Plzen-Bory, samovazba, cervenec 1979)
Ales BÞezina