Navrat na hlavni stranu

Povidka, ktera se jmenuje:
POTOMEK KNULPUV

Prosel jsem branou pod mestskym orlojem a minul tri lekarny, ktere byly v tehle ulici. Uzka ulicka se svazovala k rece. Po leve strane hodinarstvi, kino a v cisle 52 Hospitz zur Heimat. Levny hotel, neco jako Armada spasy, ale nerad bych urazil majitele hotelu, ktery byl ke mne vzdy vlidny a jako stopar, ktery s deviti korunami projel celou Evropu (jak o mne napsaly jedny norske noviny), jsem to nemohl srovnat s kvalitnejsimi zarizenimi. V recepci jsem dostal pridelen pokoj cislo 32. Byla to starsi budova, a tak me prekvapilo, ze tam byl vytah. Vyjel jsem do prvniho poschodi a recepcni me uvedl do pokoje, kde za stolem sedel muz se sluchatky na usich a pred nim nejnovejsi gramofon znacky Philips a stos desek. Pozdravil jsem ho nemecky, ale neodpovedel. Vubec si me nevsiml. Umyl jsem se a vydal do mesta k firme Lehnen und Luthrigen shanet praci. Tak jsem se stal gastarbeitrem. Vse dopadlo lepe, nez jsem si predstavoval, a tak jsem dostal 100 svycarskych franku zalohu, coz bylo dost penez na zaplaceni hotelu, ale ten jsem platil az pri odjezdu. Vratil jsem se do hotelu a v recepci rekl: "Zweiunddreissig." Recepcni, ktery se domnival, ze umim jen anglicky, mi rek: "Sie sprechen sehr gut Deutsch!" Vyjel jsem do cisla 32. Muj spolubydlici prave prehraval nejaky pochod Vilema Tella. Pomyslel jsem si, ze by se pro neho spise hodilo Elinor Rigby od Beatles o osamelych lidech. Odesel jsem do pokoje 48, kde bydleli Jirka a Vlasta. Taky na cestach. Jirka umel pomerne slusne nemecky, a tak sehnal misto v bance. Od nich jsem se vlastne dozvedel o Hospitzu. Potkal jsem je u medvedu. To je mistni atrakce. Chovaji jich tady uprostred mesta asi sest. A tak jako se v Parizi schazeji Cesi na eiffelovce, tady se schazeji u medvedu. Ukazali mi cestu a rekli, at se vecer stavim v cisle 48. Kdyz je clovek gastarbeitrem, prijde mu vhod obcas s nekym pohovorit. Nebyt zkratka osamelym muzem jako muj spolubydlici. Do pokoje jsem se vratil az pred pulnoci. Muj spolubydlici uz spal. Desky a gramofon mel slozeny pod posteli. Rychle jsem rozestlal a lehl si. Znovu jsem probiral cestu ze Zenevy sem. A tak jsem usnul. Ve ctvrt na sedm mne vzbudili. Oblekl jsem si dziny a vydal se do prace. V praci jsem byl pridelen k jednomu Jugoslavci z Belehradu. Mel jsem pocit, ze je spis z Bosny. Hadal bych tak podle bujneho kniru. A tak zacaly vsedni dny. Snidane ­ zasekavani trubek ­ obed ­ natahovani dratu ­ vecere ­ kino ­ beat club ­ Hospitz zur Heimat. A mezitim jsem potkaval sveho spolubydliciho, jak sedi u gramofonu a posloucha svoji dechovku. Jednou jsem potichu vstoupil do mistnosti. Muj spolubydlici stal za stolem, dival se z okna a dirigoval neviditelny orchestr. Mym prichodech byl neprijemne vyrusen. Zatvaril se velmi nevrazive a ztlumil gramofon. Chtel jsem se mu omluvit, ale moje omluvy by byly stejne zbytecne. Nevzal by je na vedomi. Tak tohle byl potomek Knulpuv, o kterem psal Hermann Heese. Ne, tohle byl rezignovany starec, ktery nevyjde jako Knulp do boure, aby tam zmrzl. Presto byl zvlastni jeho vzdor vuci svetu. Zustal mu jen svet techto nemoznych pochodu uprostred pokoje 3x3. A do toho mu jeste pronikl cizinec. Nejaky Cech. Byl jsem urcen, abych hral tuto roli. Nesmim promrhat ani okamzik sveho pobytu. Nesmim se nechat unavit praci. Jak byla prilezitost, vyrazel jsem do hor, do Lichtenstejnska, do Curychu. Priblizilo se zari. Mel jsem dost penez. Uz jsem nebyl stopar s deviti korunami. Zaplatil jsem hotel. Vybehl do sveho pokoje, sbalit si veci. Muj pokoj byl prazdny. Vymenil jsem cas za penize. A ted bylo na case vratit se domu: Zitra nacina skola. V pet vecer jsem vyjel nonstop Bern, Basilej, Stuttgart, Frankfurt, Norimberk, Plzen, Praha. Jeste za svetla jsem dorazil do Basileje. Vysadili me uprostred mesta. Nemel jsem cas. Potreboval jsem co nejrychleji opustit mesto. Zeptal jsem se na cislo tramvaje, ktera by me odvezla na vypadovku. Nastoupil jsem a pres sklo jsem uvidel plakat, ze ktereho se usmival muj spolubydlici z Hospitzu. Pod tim bylo neco, jako ze ma dnes vecer jediny koncert Tramvaj se rozjela a ja nezjistil jeho jmeno. Ale byl to urcite on. Na plakate mel v jedne ruce gramofon a v druhe stos desek. Na vrchni byla jeho fotografie.
Ales Brezina
(Plzen-Bory, unor 1979)

Navrat na hlavni stranu