Povidka, ktera se jmenuje:
POTOMEK KNULPUV
Prosel jsem branou pod mestskym orlojem a minul tri lekarny, ktere
byly v tehle ulici. Uzka ulicka se svazovala k rece. Po leve strane
hodinarstvi, kino a v cisle 52 Hospitz zur Heimat. Levny
hotel, neco jako Armada spasy, ale nerad bych urazil majitele
hotelu, ktery byl ke mne vzdy vlidny a jako stopar, ktery s deviti
korunami projel celou Evropu (jak o mne napsaly jedny norske noviny),
jsem to nemohl srovnat s kvalitnejsimi zarizenimi. V recepci jsem
dostal pridelen pokoj cislo 32. Byla to starsi budova, a tak me
prekvapilo, ze tam byl vytah. Vyjel jsem do prvniho poschodi a
recepcni me uvedl do pokoje, kde za stolem sedel muz se sluchatky
na usich a pred nim nejnovejsi gramofon znacky Philips a stos
desek. Pozdravil jsem ho nemecky, ale neodpovedel. Vubec si me
nevsiml. Umyl jsem se a vydal do mesta k firme Lehnen und Luthrigen
shanet praci. Tak jsem se stal gastarbeitrem. Vse dopadlo
lepe, nez jsem si predstavoval, a tak jsem dostal 100 svycarskych
franku zalohu, coz bylo dost penez na zaplaceni hotelu, ale ten
jsem platil az pri odjezdu. Vratil jsem se do hotelu a v recepci
rekl: "Zweiunddreissig." Recepcni, ktery se domnival,
ze umim jen anglicky, mi rek: "Sie sprechen sehr gut Deutsch!"
Vyjel jsem do cisla 32. Muj spolubydlici prave prehraval nejaky
pochod Vilema Tella. Pomyslel jsem si, ze by se pro neho spise
hodilo Elinor Rigby od Beatles o osamelych lidech. Odesel
jsem do pokoje 48, kde bydleli Jirka a Vlasta. Taky na cestach.
Jirka umel pomerne slusne nemecky, a tak sehnal misto v bance.
Od nich jsem se vlastne dozvedel o Hospitzu. Potkal jsem
je u medvedu. To je mistni atrakce. Chovaji jich tady uprostred
mesta asi sest. A tak jako se v Parizi schazeji Cesi na eiffelovce,
tady se schazeji u medvedu. Ukazali mi cestu a rekli, at se vecer
stavim v cisle 48. Kdyz je clovek gastarbeitrem, prijde
mu vhod obcas s nekym pohovorit. Nebyt zkratka osamelym muzem
jako muj spolubydlici. Do pokoje jsem se vratil az pred pulnoci.
Muj spolubydlici uz spal. Desky a gramofon mel slozeny pod posteli.
Rychle jsem rozestlal a lehl si. Znovu jsem probiral cestu ze
Zenevy sem. A tak jsem usnul. Ve ctvrt na sedm mne vzbudili. Oblekl
jsem si dziny a vydal se do prace. V praci jsem byl pridelen k
jednomu Jugoslavci z Belehradu. Mel jsem pocit, ze je spis z Bosny.
Hadal bych tak podle bujneho kniru. A tak zacaly vsedni dny. Snidane
zasekavani trubek obed natahovani dratu
vecere kino beat club Hospitz zur Heimat.
A mezitim jsem potkaval sveho spolubydliciho, jak sedi u gramofonu
a posloucha svoji dechovku. Jednou jsem potichu vstoupil do mistnosti.
Muj spolubydlici stal za stolem, dival se z okna a dirigoval neviditelny
orchestr. Mym prichodech byl neprijemne vyrusen. Zatvaril se velmi
nevrazive a ztlumil gramofon. Chtel jsem se mu omluvit, ale moje
omluvy by byly stejne zbytecne. Nevzal by je na vedomi. Tak tohle
byl potomek Knulpuv, o kterem psal Hermann Heese. Ne, tohle byl
rezignovany starec, ktery nevyjde jako Knulp do boure, aby tam
zmrzl. Presto byl zvlastni jeho vzdor vuci svetu. Zustal mu jen
svet techto nemoznych pochodu uprostred pokoje 3x3. A do toho
mu jeste pronikl cizinec. Nejaky Cech. Byl jsem urcen, abych hral
tuto roli. Nesmim promrhat ani okamzik sveho pobytu. Nesmim se
nechat unavit praci. Jak byla prilezitost, vyrazel jsem do hor,
do Lichtenstejnska, do Curychu. Priblizilo se zari. Mel jsem dost
penez. Uz jsem nebyl stopar s deviti korunami. Zaplatil jsem hotel.
Vybehl do sveho pokoje, sbalit si veci. Muj pokoj byl prazdny.
Vymenil jsem cas za penize. A ted bylo na case vratit se domu:
Zitra nacina skola. V pet vecer jsem vyjel nonstop Bern, Basilej,
Stuttgart, Frankfurt, Norimberk, Plzen, Praha. Jeste za svetla
jsem dorazil do Basileje. Vysadili me uprostred mesta. Nemel jsem
cas. Potreboval jsem co nejrychleji opustit mesto. Zeptal jsem
se na cislo tramvaje, ktera by me odvezla na vypadovku. Nastoupil
jsem a pres sklo jsem uvidel plakat, ze ktereho se usmival muj
spolubydlici z Hospitzu. Pod tim bylo neco, jako ze ma
dnes vecer jediny koncert Tramvaj se rozjela a ja nezjistil jeho
jmeno. Ale byl to urcite on. Na plakate mel v jedne ruce gramofon
a v druhe stos desek. Na vrchni byla jeho fotografie.
Ales Brezina
(Plzen-Bory, unor 1979)