Velmistr Hanus
Hodiny sly dal, ale uvnitr se neco porouchalo. Vypadalo to, jakoby
prasklo pero. Ne, nezastavily se, ani nepredchazeji, ani nezpozduji.
Tikaji stejne hebce jako predtim. Neco se s nimi stalo. Ale co?
Budu je muset zanest k hodinarskemu mistru Hanusovi. Tomu z toho
ctrnacteho, patnacteho ci osmnacteho stoleti. Nosi tmave bryle
a kulha. Od neho jsem je take koupil. Radil mi: "Nezapomente
je kazdy rok zjara promazat!" Zapomnel jsem to driv, nez
jsem opustil kram a ted se mi ma nedbalost po letech vraci. Hned
zitra za nim skocim. Bydli kousek odtud, jestli neumrel. Snad
ne. Je to opravdovy mistr. Prijdu a reknu: "Vase hodinky
nejsou v poradku." Nemel bych toho starce zarmucovat, ale
v nasem meste neni lepsiho hodinare. Druhy den rano jsem ho navstivil.
Mistr Hanus si nasadil lupu na leve oko. Otevrel hodinky a chvili
do nich hledel. Pak z nich cosi vyndal a rekl: "Mel jste
pravdu, s vasimi hodinkami opravdu nebylo neco v poradku. Byly
to totiz jedine hodinky, ktere se vlivem elektromagnetickeho zareni
nezastavily. Ale ted je vse v poradku." Vratil mi hodinky,
ktere ukazovaly tri ctvrte na deset a ctyri minuty. Netikaly.
Podival jsem se pres vylohu na ulici. I na kostelnich hodinach
bylo tri ctvrte na deset a ctyri minuty. Pochopil jsem, ze jsem
prave mluvil s hodinarskych velmistrem Hanusem, ktery dokazal
na dalku zastavit vsechny hodiny v meste.
(Plzen-Bory, prosinec 1978)
Kdyz jsem byl na jare v Praze objevil jsem tam sbirku svych veci
ze sedmdesatych let. Mezi nimi bylo i nekolik povidek, ktere jsem
temer pred triceti lety napsal ve vezeni. Pokud by vse vyslo mela
by tato sbirka poezie a prozy vyjit na jare pristiho roku.
Ales Brezina