Petr Chudozilov: Pomnik
cisnikovi
Uz po mnoho let je mi znamo, ze dobry cisnik je vic, nez, spatny
sochar. Cisnici ostatne sehrali v mem zivote mnohem vyznamnejsi
roli nezli sochari a take jsem je potkaval neporovnatelne casteji.
Prvniho cisnika vubec jsem zaznamenal jako dite procitajici k
reflexi sveta kratce po druhe svetove valce v Tatranske Lomnici.
Mracil se bez viditelne priciny a serviroval nenavidene nudle
s rajskou omackou. S mym bratrem Konstantinem jsme mu prezdivali
Moresgutes. ponevadz na nas tak volaval.
Pozdeji v mladickem veku jsem objevil, ze zivot v hospodach muze
byt za jistych okolnosti zajimavejsi a hodnotnejsi nez mimo ne.
Spravedlivy cisnik nebo vycepak, nepripisujici carky na pivni
tacek a nalevajici dobrou miru, byl prirozenejsi autoritou a vubec
diferencovanejsi lidskou bytosti nezli naprosta vetsina dospelych
ve vsech sferach verejneho zivota za ubijejici a sedive ery prezidenta
republiky Antonina Novotneho blahe pameti. Za Husaka se ml hospoda
stala poslednim slusnym mistem a bozim kralovstvim, kde clovek
mohl zit aspon priblizne normalne. Za vsechny osobnosti z dlouhe
rady dnes (jiz vetsinou nezijicich cisniku, barmanu a hospodskych
chci tady uctit alespon svetlou pamatku Oty Kafky z baru U
tri zlatych lvu. Velke srdce, styl, nadhled a smysl pro humor
pritahovaly zoufalce touzici po stesti. Myslim si, ze Kafkovi
by mel byt na Uhelnem trhu postaven pomnik.
V emigraci jsem si o hospodach z duvodu hluboke kapsy strasne
dlouho nechaval vypravet od jinych. Poprve jsem jsem se vzmuzil
v malem jihonemeckem mestecku nedaleko Baden - Badenu. Usedli
jsme s mou pani na. utulnem namesticku k hospodskemu stolku a
prestali se aspon na chvili stydet za nasi mizernou zacatecnickou
nemcinu. Prekonali jame hruzu z mrhani penezi a objednali si tresoucimi
hlasy nejen jidlo, ale dokonce i lahev viny. Byl to slavnostni
pocit. Kdyz jsme zacali jist neocekavane se strh] prudky lijak.
"To se muze stat jenom nam," rekla tise moje zena. Nejsem
si jist, zda to, co ji tehdy stekalo po tvari byla opravdu jenom
destova voda. Rozhodli jsme se zustat u stolku. Prselo nam do
vina ve sklenicich, ale my jsme nas prvni hospodsky obed v emigraci
dojedli. Cisnik mozna to byl sam majitel hospudky, okamzite pochopil
situaci. Pribehl zrejme se svym zrejme osobnim, neprilis velkym
destnikem Sam se pod nej uz nevesel, drzel ho roztazeny nad nami,
promoceny az na kost vypadal jako socha archandelske velkorysosti.
Kdybych to umel, urcite bych takovou sochu vytvoril. Ten destnik
byl cerveny, s bilymi puntiky.
Otisteno s vedomim autora a Hospodarskych novin.
***