Navrat na hlavni stranu

Petr Chudozilov: Pomnik cisnikovi
Uz po mnoho let je mi znamo, ze dobry cisnik je vic, nez, spatny sochar. Cisnici ostatne sehrali v mem zivote mnohem vyznamnejsi roli nezli sochari a take jsem je potkaval neporovnatelne casteji. Prvniho cisnika vubec jsem zaznamenal jako dite procitajici k reflexi sveta kratce po druhe svetove valce v Tatranske Lomnici. Mracil se bez viditelne priciny a serviroval nenavidene nudle s rajskou omackou. S mym bratrem Konstantinem jsme mu prezdivali Moresgutes. ponevadz na nas tak volaval.
Pozdeji v mladickem veku jsem objevil, ze zivot v hospodach muze byt za jistych okolnosti zajimavejsi a hodnotnejsi nez mimo ne. Spravedlivy cisnik nebo vycepak, nepripisujici carky na pivni tacek a nalevajici dobrou miru, byl prirozenejsi autoritou a vubec diferencovanejsi lidskou bytosti nezli naprosta vetsina dospelych ve vsech sferach verejneho zivota za ubijejici a sedive ery prezidenta republiky Antonina Novotneho blahe pameti. Za Husaka se ml hospoda stala poslednim slusnym mistem a bozim kralovstvim, kde clovek mohl zit aspon priblizne normalne. Za vsechny osobnosti z dlouhe rady dnes (jiz vetsinou nezijicich cisniku, barmanu a hospodskych chci tady uctit alespon svetlou pamatku Oty Kafky z baru U tri zlatych lvu. Velke srdce, styl, nadhled a smysl pro humor pritahovaly zoufalce touzici po stesti. Myslim si, ze Kafkovi by mel byt na Uhelnem trhu postaven pomnik.
V emigraci jsem si o hospodach z duvodu hluboke kapsy strasne dlouho nechaval vypravet od jinych. Poprve jsem jsem se vzmuzil v malem jihonemeckem mestecku nedaleko Baden - Badenu. Usedli jsme s mou pani na. utulnem namesticku k hospodskemu stolku a prestali se aspon na chvili stydet za nasi mizernou zacatecnickou nemcinu. Prekonali jame hruzu z mrhani penezi a objednali si tresoucimi hlasy nejen jidlo, ale dokonce i lahev viny. Byl to slavnostni pocit. Kdyz jsme zacali jist neocekavane se strh] prudky lijak. "To se muze stat jenom nam," rekla tise moje zena. Nejsem si jist, zda to, co ji tehdy stekalo po tvari byla opravdu jenom destova voda. Rozhodli jsme se zustat u stolku. Prselo nam do vina ve sklenicich, ale my jsme nas prvni hospodsky obed v emigraci dojedli. Cisnik mozna to byl sam majitel hospudky, okamzite pochopil situaci. Pribehl zrejme se svym zrejme osobnim, neprilis velkym destnikem Sam se pod nej uz nevesel, drzel ho roztazeny nad nami, promoceny az na kost vypadal jako socha archandelske velkorysosti. Kdybych to umel, urcite bych takovou sochu vytvoril. Ten destnik byl cerveny, s bilymi puntiky.
Otisteno s vedomim autora a Hospodarskych novin.
***

Navrat na hlavni stranu