O Kubovi trochu jinak
Kdyz se rekne Prodana nevesta Bedricha Smetany
(1824-1884), kazdemu "spravnemu" Cechovi vyvstane na
mysli Marenka, Jenik, Kecal, narodni kroje, tradice, jednoduse
klasika a mozna i nekolik popevku z ni: treba Proc bychom se
netesili, ci Znam jednu divku, ta ma dukaty.
Pri teto prilezitosti si dovolim pripomenout si, jak jsem byla
prekvapena nad smichem torontskeho divaka, kdyz Canadian Opera
Company v roce 1993 davala (nemyslim si, ze v sikovnem rezijnim
nastudovani, a vadily mi i utrpne sedocerne kostymy a v temze
pojeti vesnicke chalupy, ackoliv se jedna o plnokrevnou kolorovanou
jihoceskou vesnici, a Jenicek v dzinach) "Prodanku",
kterou jsem od sveho detstvi mylne povazovala - pro Marencinu
obet - za nepovedenou tragedii. Torontane se zjevne bavili a pochvalovali
si chytrost Jenikovu. Ovsem to jsme odbocili, i kdyz ne tak docela
- kdo vi, co by nalezli treba v Nasich furiantech anebo
v takovem Kubovi. Nekdy se totiz nedokazeme zbavit tradicne
proklamovanych klise.
Vratme se ale k nasi minulosti. Prodana nevesta vznikla
v roce 1866. Komicka zpevohra tehdy moc neuspela ani po druhe
reprize. A to i presto, ze jiz tehdy byla povazovana za ryze ceskou
zpevohru, a dodnes ji predstavuje. Protoze stejne tak byste si
mohli vychutnavat v "Prodance" nadherne ceske
a lidove tance, kterymi Smetana doslova hyril, a ktere se dnes
uz bezne netancuji - treba takovy dupak, polka se
jeste na parkete objevuje, ale uz ne furiant - ano, ten
lidovy tanec se stridanim dvou - a tridobeho taktu a kdyz uz jsme
u tech furiantu, napada vas zajiste take hra Ladislava Stroupeznickeho
(1850-1892) Nasi furianti. Ta nema s nazvem lidoveho tance
nic spolecneho, ale se skutecnosti, ze je to hra, ktera je na
repertoaru vsech nejen profesionalnich, ale hlavne ochotnickych
souboru. Uz se stalo tradici, ze je to jakysi prubirsky kamen
jejich schopnosti. Moci totiz obsadit na dvacet postav neni jenom
dokladem pocetnosti souboru, ale i jeho schopnosti nalezt mezi
cleny take potrebne typy, dovednosti umet se poprat se scenami,
kulisami, hudbou a jejich zmenami.
Zatimco Prodana nevesta se poprve hrala roku 1866, Nasi
furianti meli premieru v roce 1887. Ale obe dve dila potkala
pri jejich prvnim uvedeni na scenu temer stejny osud - nepochopeni
ci nezajem. Asi se nezdala byt dosti dobra pro tak reprezentativni
stanek, jakym pro narod Zlata kaplicka byla. Na "Furiantech"
prvniho dramaturga Narodniho divadla Ladislava Stroupeznickeho
vetsinu publika i kritiky pobourilo realisticke a pravdive vykresleni
vztahu mezi lidmi na vesnici. Prilis totiz narusovalo jejich predstavu
o idylickem a sporadanem zivote venkovskych lidi. Tehdejsi publikum
"Furianty" neprijalo, ale presto Stroupeznickeho
hra prezila dodnes a stala se pevnou soucasti repertoaru nasich
divadel stejne jako Prodana nevesta nasich oper kdyz
uz jsem sahla po techto prirovnanich.
A jeste jedna hra by mohla poslouzit jako priklad odolnosti casu
autorem jsou bratri Mrstikove Alois (1861-1952)
a Vilem (1863-1912), a realisticke drama se jmenuje Marysa,
ktera byla napsana roku 1894, ale zachycuje obdobi roku 1886 na
jizni Morave. Drama se stalo soucasti klasickeho repertoaru ceskeho
divadla, a opet jak profesionalniho, tak i ochotnickeho. Burcujici
tragiku zmarenych osudu a zivotu vyvazuje neobycejna pestrost
a barvitost prostredi na rozmezi Hane a Moravskeho Slovacka s
pocetnymi pisnemi na scene i mimo ni, s hudbou, zarivymi kroji,
narecim, celym pruvodem rekrutu i druzic. Bratri Alois i Vilem
v usili o co nejvetsi zivotni pravdivost opatrili hru zevrubnymi
scenografickymi i rezijnimi pokyny i notovym materialem a osobne
se podileli na priprave slavne premiery v Narodnim divadle.
A nyni se me muzete zeptat, proc vlastne tolik historie. Jednoduse
proto, ze i Kubo Jozefa Holleho (1879-1912) je vlastne
historie. Je to primocare napsana komedie, v jejimz podtextu
ale citim to jako to hlavni a to nemozne pominout ci potlacit
do pozadi je vlastne ukazat na lidove zvyky s pouzitim nezbytnych
lidovych a zlidovelych pisni (za doprovodu heligonky).
Dovolite mi i nyni kratke odboceni? Slibuji ne nezajimavost: Jozef
Holly byl evangelicky knez a zil v Moravskem Lieskovem. Zemrel
ve svych 33 letech na cukrovku, kdyz stacil napsat takova literarni
dila, jako je Kubo, Gelo Sebechlebsky, Amerikan
a dalsi, jenz patri dnes do slovenske klasiky. Mlady knez byl
zenaty a mel tri deti (a jedno z nich byla maminka Josefa Abrahama,
znameho ceskeho herce, ktera se vdala na Moravu. Jeji sestra Elena
Holeczyova byla znama vytvarnice, Martin Holly hercuv stryc
byl znamy slovensky herec a reziser, a i jeho syn Martin
Holly, byl rovnez reziser, ktery bohuzel pred dvema roky zemrel).
A vsechny tyto hry obsahuji i spolecne pojmy, jako rychtar, starosta,
vymenkar, vyslouzily vojak, ucitelsky, hospodsky, radni, sedlak,
celedin ... a take tato dila, a mohla bych pridat treba i nedavno
na scene Novym divadlem predvedenou Lucernu Aloise Jiraska,
obsahuji celou skalu zachovanych narodnich zvyku a lidovych tradic.
Prirozene, cim hloubeji, tim je jich vice. Kubo jimi primo
hyri.
Proc myslim, ze se tato dila dosud na scenach obou typu divadel
ochotnickeho i profesionalniho zachovala a hraji se
po generace?
Ne pro primocarou dejovou linku (mozna to svadi i k dohadu, ze
autor teto hry se nechal "motivovat" zapletkami
z jinych del napr. Kecal z Prodanky a vdovec Lovecky
z Kuba, ale to neni to, cim se vubec chci
zabyvat), ne pro realitu ci dramaticnost sdeleni, ne pro jednoduchost
kulis a nenarocnost rekvizit, ale prave pro samotnou podstatu
sdeleni: podivejte se, takto se nasi mladi lide bavili a takto
generace nasich pradedecku a prababicek pred sto a vice lety zila.
Mozna se nasli divaci, co odchazeli neuteseni tim, co prave prozili
na jevisti ve Workmanove auditoriu v Toronte o onech trech dnech
12., 13. a 14.. kvetna, a cim nas chteli clenove sotva zrodivsi
se Torontske ochotnicke sceny M. R. Stefanika za podpory stejnojmenneho
Slovensko-kanadskeho spolku a Evangelickeho sboru sv. Lukase v
Toronte potesit. Anebo mohu popravde rici prekvapit.
Na ctyricet nadsenych lidi se zacalo venovat divadlu. Zacali klasikou.
Tim, co je
(a myslim si, ze ani divaky) nemuze zklamat. Jak po strance obsahove,
tak ani po strance naroku na herecke a dalsi vykony. Tato ochotnicka
scena se ke svym limitum otevrene priznava, a to je na ni take
sympaticke. Tesi je se stylizovat do typu a roli postav na scene
a pritom predvadet svou schopnost to co nejlepe dokazat. Pravda,
ne vsichni jsme stejne nadani a stejne kurazni. A tak se to dari
jednomu vice, jinemu mene. To vsak nic nemeni na veci, ze se reziserum
Valice a Dusanovi Tothovi, stejne jako scenografu Valovi Strazovcovi
, choreografu Jozefu Jantoskovi, kostymerce Sylvii Galvankove
jedna dobre pripravena inscenace podarila. Abych pravdu priznala
i sobe, mela jsem pocit, ze jsem na narodopisnem vystoupeni vice
nez na divadelnim predstaveni. Ale o tom to vsechno vlastne bylo.
Jedno doplnovalo druhe a jedno bez druheho by smysl ztratilo.
Nyni jde jen o to, aby zamer prinest novou vlnu kultury ve slovenskem
jazyce opravdu vydrzel - nase komunity zachytily i pokusy predchozi.
Na zivotaschopnosti se musi velice tvrde pracovat.
Ostatne, pozornemu zajemci o dramatickou tvorbu zrejme neuniklo,
ze prave hra Kubo, tentokrate jako loutkove predstaveni,
se dostala na repertoar prehlidky Slovenske divadlo v Praze,
ktera ma jiz jedenactiletou tradici, a v dobe od unora do kvetna
se odehraji predstaveni v Divadle Bez zabradli v Praze.
A jak se rika v programu - "Jedna z nejhranejsich her
na Slovensku vystihuje lidsky charakter a touhu po moci prostrednictvim
majetku. V podani banskobystrickych loutkaru jde o vysoce vytvarnou
inscenaci vyuzivajici naplno hru s ruznymi druhy loutek, stinohru,
cinoherni, pevecky i operni projev, pohybove divadlo Tak vidite,
co vsechno slovensky Kubo muze nabidnout. Kdyz nekdo tvrdi,
ze tato hra je svymi moznostmi uz vycerpana, pak se myli. Tvurci
fantazii se proste meze nekladou.
A o tom to vsechno divadelni konani vlastne je.
Vera Kohoutova
