Teticka tu zanechala nadherne
dojmy
Priste bude pohadka
Verim, ze jsem nebyla sama, kdo byl ze hry Morrise Panycha v rezijnim
zpracovani Vaclava Postraneckeho Moje teta, tvoje teta
jejiz premieru jsme videli ve ctvrtek 16. unora jako treti
hru teto sezony Noveho divadla v Toronte, ponekud rozpolcen.
Smesici pocitu jsem nedokazala hned roztridit ani charakterizovat,
snad leda nejak pojmenovat, jak rafinovane to ten Morris Panych
napsal: byla hra kruta? - Ani nebyla, byla spise nahate pravdiva;
nastavovala zrcadlo? - Urcite - ale komu, snad nasemu druhemu
ja, k nemuz se stejne nikdo nahlas neprihlasi - ale to neni dulezite;
byla prospikovana hororovymi prvky? - Ani tak moc nebyla, protoze
to, co se odehravalo na scene, byla zhustena pravda, nasbirana
po ruznych domacnostech, tedy odraz spise hororove reality; tvarila
se jako detektivka? Snad to tak zdanlive vypadalo, ale nebyla,
zapletka nebyla detektivni. Byla rafinovana, aby divaka pekne
pozvedla ze sedadel a z bohorovneho klidu konzumovani, a to byl
ten vrcholovy kumst dramatika nalezt neco originalniho a svebytneho
v tom ponuro-humornem vhledu do duse cloveka. Autor nesetril divaka,
jemuz naserviroval melkost az krutost lidskych povah, ale na druhe
strane i zranitelnost, coz velice umne a nenucene zaplastroval
humorem, byt cernym.
Odhalovani svebytneho vnitrniho zivota hry bylo slozite. Ackoliv
jsem mela prilezitost videt ji nekolikrat, pokazde jsem nalezala
neco noveho. A verim, ze ten cas odkryvani vrstev smyslu
hry je vlastne u takoveho utvaru nekonecny. To zrejme zalezi na
zivotnich zkusenostech kazdeho z nas. Na tom, co jsme si prinesli
do vinku a jaky zivot jsme meli moznost zit. Ci zili. Konecne,
snad kazdy z nas chova nejake tajemstvi, s nimz nechce anebo nemuze
jit ven. A s nimz musi zit svuj tichy zivot. Zrejme tak nejak
jako ten nanicovaty zakomplexovany bankovni urednicek Kemp, ktery
konecne nasel pudu, na niz se citil pevne a jedinecne. Ovladl
situaci, nebot nebylo nikoho, kdo by kladl adekvatni odpor. A
take se mohl vyzpovidat ze svych nahromadenych mindraku, jimiz
se nikdy nikdo nezabyval, nebot i jeho matka a otec byli stejneho
razeni, a kazdy to zvladal po svem matka s alkoholem v ruce,
otec - evidentni podivin - se nakonec zastrelil. Jak muze vypadat
jejich potomek, notabene postizeny nezaraditelnym sexualnim citenim.
Nikdo mu jako diteti nepomohl, takze vsechna ta hruza neopetovanych
a neujasnenych citu a nevylecenych frustraci se vlila v jedno
jezero zoufani a rozervaneho pristupu ke svetu jako takovemu.
A pritom stacilo tak malo, aby byl z kluka normalni clovek i treba
s onou sexualni uchylkou. Takze nakonec tu nasbiranou rozpolcenost
vybabra na chudince domnele tete, ktera v zaveru dokonce vita
jeho pritomnost, a on zase jeji neumirani. Ze dvou lidi, kteri
vlastne nic od sebe vzajemne neocekavaji, se nakonec stanou jakesi
souznele duse naplnene vnitrni utechou, ze jsou nekomu potrebni
a blizci. V tom je ta hra vlastne i pres momenty krutosti a bezohlednosti
(az paranoidni - vzdyt je to cerna komedie) optimisticka, nebot
vede k potvrzeni faktu teprve nepotrebuje-li te nikdo, jsi
ztracen ci zatracen.
On, ztelesneny Vaclavem Postraneckym, byl mnohobarevny i pri tom,
ze vlastne vedl monolog. Az na male vyjimky po celou temer dvouhodinu.
Ona, vytvorena Ninou Jirankovou, mluvila jen ocima a vyrazem v
obliceji a sem tam kratkou vetou davala tusit jakousi odevzdanost
a nabyty mir v dusi, smirena s tim, ze jeji dny jsou celkem vzato
secteny. Zpocatku vlacena emocemi nezvaneho hosta, se pak ale
nakonec diky tichemu spiklenectvi samoty a osameni vsechno zklidnuje,
takze nase teticka zcela bez cilovaneho umyslu do Kempa vleva
i pri sve starobe az nakazlivy optimismus lehkosti. Zapskly a
zivotem zhrzeny Kemp si dela plany a o neteticku pecuje
s uzasnou oddanosti. Jeji konecny odchod ale bere jako logicke
vyusteni jeho celozivotni smuly. A snad i jako jeji zradu.
Mozna me trosku rusila skala ruznych zvukovych efektu. Nevim,
zda jsem potrebovala polopatisticky dokreslovat situace, vyjadrujici
ci charakterizujici hlavni myslenku dilciho obrazu, prislusnymi
zvuky (chrapani, rezani pily, rev selmy aj. ). Velke mnozstvi
svetelnych zmen mi na rozdil od zvukovych ale tak nepripadalo.
Naopak, dalo tomu divadelnimu casu nozicky a posouvalo dej dopredu.
Ovsem at to beru jakkoliv, byla jsem vlastne hrou nadsena. Nadsena
inteligentnim a filosofickym textem, zpracovanim, hereckymi vykony.
Ani mi nevadila jen nacrtnuta scena, ktera davala tusit, jak to
u takovych starych a opustenych lidi vypada.
Pan Postranecky predvedl svou nevycerpatelnou zasobu gagu, ktere
podtrhovaly plynuly tok hry, pani Nina oslnovala svou bohorovnou
vyrovnanosti a klidem. Zdalo se, ze byla trvale nad veci.
Oba odvedli nadhernou praci. Bez napovedy, bez jakychkoliv predznamenavani,
ze se v tomto obraze bude jednat o tom ci onom.
Vsechno muselo klapnout na vteriny nastupy hercu na novy
obraz, svetla Jan Smid, zvuk Karel Tamchyna a nespocetne
mnozstvi roztodivnych rekvizit Jaroslava Spejchalova. A
presne z ruky do ruky a ve tme, ta totiz dominovala. Opet rozhodovaly
vteriny.
Lze jen zaverem konstatovat, ze se producentovi Pavlu Kralovi
opet podarilo vyhmatnout to prave.
Jen na okraj: premiera ve Vancouveru dopadla na vybornou. Tam
divadelni sal pojme nejvice 170 lidi, ale nebylo jedine mistecko
volne. Ted uz se nasi mili herci davno vpravili do sveho domaciho
zivota. Rada za nimi posilam vsechny - i vase pozdravy.
A propos, vite, ze uz jsem svolavala lidi z chodeb do divadelniho
salu zvoneckem? Nejprve malym, ktery mi prinesla pani Anicka.
Ma velice jemny zvuk. A pozdeji jsem vyzkousela velky od pani
Marusky, ktera jim svolavala na party jedliky k mise. Takze moc
a moc dekuji. Hned je mi veseleji, kdyz vim, ze nejsem sama. Prisli
pry vzdycky vsichni i z velke dalky. Proste hlas jako zvon.
A na jakou krmi vas budeme svolavat napriste? Bude to stara dobra
Lucerna Aloise Jiraska. Pohadkova hra, kde se setkate s
celou radou hercu Noveho divadla. Premiera je pripravena na patek
5. kvetna ve 20 hodin.
Vera Kohoutova
