Navrat na hlavni stranu

Rozhovor s Vaclavem Postraneckym
O divadle po divadle
Delat rozhovor s Vaclavem Postraneckym, clenem cinohry Narodniho divadla v Praze, je jednoduse receno pohadka a sen kazdeho novinare. Tak je to totiz jednoduche a soucasne i nabijejici. Protejsek se na vas usmiva a diva se vam primo do oci, aby vas vnimal jako celek a aby take dal najevo, ze vas opravdu sleduje. Ze ma zajem a ze se chce teto zabavy plne zucastnit. A nedava najevo, ze uz je to po ste, co se ho nekdo pta na neco (mozna na totez). Jak to, ze ty odpovedi nejsou stejne? A to si piste, ze jsem si listovala v dostupnych podkladech, abych se v tom utvrdila. Proste nejsou. A tak kazde noviny mohou mit pocit, ze jsou v pripade pana Postraneckeho originalni. A ja navic i pocit, ze jsem hodne ziskala.
Pane Postranecky, proc jste si vybral prave tuto hru?
Ja si tu hru nevybral. Ona si vybrala me. Dostal jsem nabidku ji rezirovat a jak jsem si ji cetl, tak se mi vubec nelibila. Rikal jsem si ­ je to kruta hra o smutnych vecech cloveka. Ale kdyz jsem ji docetl do konce, tak jsem pochopil, ze s takhle krasnou hrou o smutnych vecech cloveka jsem se jeste nikdy nesetkal. A ze to stoji zato se pokusit ji realizovat prave proto, ze se o smutnych vecech da mluvit, hrat a uvazovat tez jinak nez tragicky. Takze si vybrala me a primela me, abych ji uskutecnil.
Jak dlouho jste vlastne na divadelni scene?
Hraji divadlo pomerne dlouho. Ja jsem totiz nikdy nehral ochotnicky, protoze jsem uz jako dite hral za penize. Takze na Vinohradech, v Realistickem a v Narodnim divadle jsem hostoval uz jako detsky herec, a pozdeji profesionalne, takze jsem se tim zivil. Hraji vlastne od roku 1960, kdy jsem nastoupil jako elev v Uherskem Hradisti za 460 mesicne, coz byly tenkrat velky prachy, a jeste jsem z toho pujcoval.
Patrite k univerzalnimu typu herce, showmana, delate vlastne vsechno, dokonce jste ucil i na vysoke umelecke skole ­ co z toho vseho preferujete?
Tohle asi nedokazu zodpovedet, protoze vsechny veci, ktere delam, maji spolecneho jmenovatele - a to je protejsek - pro koho to delam. A o to mi vlastne jde - vzdycky docilit toho, ze si s tim protejskem rozumime, ze oba vime ­ divaci a ja ­ o co nam jde a radujeme se z toho, ze nektere veci se nemusi ani vyslovit, ze vsichni vime, aniz jsou vysloveny, ze je probirame.
Mohl byste definovat divadlo, co je vlastne divadlo?
Ja nevim, jestli se da definovat, ale ja pro to definici mam, nevim, zda je vycerpavajici ­ pro me je divadlo domnela skutecnost. Vzniklo z ritualu, ktere vlastne take v podstate simulovaly nejake velmi nadprirozene deje. Je to domnela skutecnost, neni to pravda, neni to realita, ale je to vedoma dohoda o tom, ze my to jako skutecne bereme a vam to jako skutecne predkladame, a vy vite, ze to skutecne neni, ze my vam to jen tak delame.
Proc tedy chodi lidi po cela staleti do divadla, to chodi za nejakou iluzi?
Ja si myslim, ze nejspokojenejsi je ten divak, ktery v divadle zazil neco ze sebe. Ne kdyz vidi mistrovske herce, krasnou scenu, nebo slysi krasnou hudbu, ale kdyz sam neco prozil. Kdyz o sobe zjisti, ze je vnimavy, citlivy, ze umi predvidat, ze si poradi s logikou, kdyz se sam o sobe neco dovi - tak jde domu a rekne jak vyborne hrali, jak skveli byli herci ­ ale nejvice si uzival vlastne on.
Vedle prace umelecke se zabyvate take cirym realismem ve funkci prezidenta Herecke asociace. Co tam resite?
Ja jsem tam spise takova nastrcena oficialni figurka, protoze to, co tam resime, je vlastne docela smutne. Resime stare pomery, ktere jeste dosud panuji v nasi zemi, ktera se nejak brani tomu pristoupit na pomery, jenz panuji ve zbytku Evropy, a libi se ji vykoristovat lidi a brat jim jejich opravnene mzdy. Dale resime honorare, autorske pravo, reprizne apod.
Pred sebou mate posledni predstaveni, a to je doba, kdy si myslim, ze uz vite, jake mate pocity z tech predchozich tady v Toronte.
Ja mam jeden velky silny pocit, ktery vsem pocitum dominuje, a to je takove nejake zadostiucineni, ze to, proc to hraji v Praze, funguje uplne stejne v Toronte, ze lidi jsou si vlastne vsude moc podobni a ze potreba lasky a kontaktu a hrejive blizkosti je vecna, nevycerpatelna, a me to moc potesilo, ze to ma takhle planetarni vliv.
Ceka vas dalsi snurka predstaveni ve Vancouveru. Tam budete mit dokonce na predstaveni I autora Morrise Panycha. Nemate tremu?
Urcite mam a obrovskou, protoze ja cim vice to hraji, tak tim vice hloubek v te hre nachazim. I v te postave. Je to velmi slozite, ale prave to pusobi docela prehledne, a ty slozitosti, ty vrstvy a ty dimenze jsou jenom tusit. Myslim, ze je to velmi dobry autor, znamenity umelec a rekl bych hodnotny clovek.
Amaterske divadlo v emigraci, a nemyslim konkretne jen Nove divadlo, jake byste mu dal poslani?
Ja bych to takhle nedelil, ted uz ta emigrace nehraje az tak velkou roli jako vlastne do zlatych casu tohoto divadla, kdy se tady hajila cestina, kdy se obnovovaly vazby k materske vlasti. Ja si myslim, ze kazda cinnost, kterou clovek dela, a nemusi, a nedela ji pro sebe, ale pro nekoho jineho, ze je hrivna, ktera nese velke uroky. A ochotnicke divadlo zrovna takovou cinnosti je. Divadlo si clovek nemuze delat sam pro sebe ­ i tohle predstaveni jsme hrali jenom my dva, ale kolik lidi nam pomahalo za scenou a v kabinach ­ to je skutecne tymova prace. A ja si myslim, ze je potrebna, a Novemu divadlu v Toronte fandim a drzim palce. Znam ty lidi osobne, hluboce si jich vazim a preji jim, aby se ty zlate casy alespon vyrovnaly, aby se jeste jednou vratily.
Za rozhovor dekuje Vera Kohoutova

Navrat na hlavni stranu