Na okraj: Prochazka historii s Hanou a Premyslem
Pelnarovymi
(2. cast)
Pelnarove se zrejme snazili a maji duvod byt se svym prispevkem
zivotu spokojeni. Jeden z nich, profesor Josef Pelnar, byl hercem
v zaverecnych scenach zivotniho dramatu prezidenta T. G. Masaryka.
Nemnoho hodin pred tim, nez smrt se dotkla vrasek cela a ranni
mlhou odchazela, ho prizval na konzultaci prezidentuv osobni
lekar, dr. Meixner. Do Lan ho vezl jeho syn Premysl. Ale ani pani
Hana (rozena Klumparova) se za svuj zivot a historii sveho rodu
nemusi stydet. Je to vlastne historie nekolika zajimavych rodin
(Klumparovi, Dvorakovi, Tylsovi [Tilschovi], Machackovi a okrajove,
Svitakovi a Podivinsti), jejichz osudy na sebe navazuji. Tato
crta dovoluje zminit se jen o nekolika.
Jmeno Klumpar se v zapisech objevuje jiz zacatkem sestnacteho
stoleti. Nejstarsi zaznam, v gruntovnich knihach, pochazi z roku
1604. Uvadi se v nem, ze Martin Glumpar (po belohorske bitve zmeneno
na Klumpar) zakoupil ve vychodoceskem meste Luzi v okrese vysokomytskem
dum za 114 kop grosu. Nekteri Klumparove byli zrejme v panskych
sluzbach, jini byli mlynari, remeslnici, reznici. Prvnim zjistitelnym
predkem pani Hany byl luzsky konsel Martin Klumpar, narozeny koncem
17. stoleti. Hanin pradedecek, Jan Florian (pozdeji se podepisoval
Jan Kvetoslav) Klumpar, se narodil 5. kvetna 1826. Studoval na
gymnaziu v Hradci Kralove, kde v humanitnich studiich ...nam
za vudce dan velezaslouzily profesor a spisovatel ceskoslovensky
p. Vaclav Kliment Klicpera. Na Karlove universite - pise Jan
Kvetoslav - zvlaste obracel jsem svuj zretel k vedeckemu pestovani
jazyku a literatur, zvlaste slovanskych, pod vedenim tehdejsiho
slovutneho profesora Frantiska Ladislava Celakovskeho... Posledni
a nejslavnejsi zastavkou ucitelske cinnosti Jana Kvetoslava bylo
gymnazium v Hradci Kralove, kde prevzal spravu v srpnu 1867 a
ktere vedl 21 let. Ve vzpominkach soucasniku byl zdanlive drsny,
ale dobracky, a horlive cesky citici ... vypadal sice se
svym cernym obocim, vzdycky skoro stazenym, dosti hrozive - pri
tom vsak byl clovek zlateho srdce. Musil byt: jeden
ze studentu dostal pro srazku s prisnym profesorem zakonne mravy.
To znamenalo na semestr ztratu osvobozeni od skolneho a ponevadz
slo o chudeho studenta a skolne bylo osm zlatych, konec studii.
Reditel Klumpar mu dal osm zlatych ze sveho...
Krasne o nem pise ve svych pametech jiny jeho student, Alois Jirasek:
A tenkrate, jmenovite za Herbstova ministerstva, byla tezka
doba, zvlaste pro spravce strednich skol; tenkrate davali pro
vlastenecke smysleni a jednani reditele do pense a profesory
propousteli ze sluzby... Zive se pamatuji na reditele Klumpara,
kdyz k nam do kvinty poprve, tusim, vkrocil; myslel jsem, ze prichazi
s urednim oznamenim. A reditel zacal, ze dnes je umrtni den Josefa
Jungmanna; strucne, ale pekne o nem povedel, a ze na jeho pamatku
zalozena je pri gymnasiu nadace, Jungmannova nadace, jejiz vytezek
udeluje se chudemu zaku, v cestine zdarne propivajicimu... Mne
z Nemec prislemu, prekvapila nadace sama, nadace toho jmena, i
ucel jeji. Znelo mi to tak neobycejne a nejak radostne, kdyz reditel
tak vlastenecky promluvil a pak vsechny nas nabadal, abychom se
pilne a horlive vzdelavali v materskem jazyku.
Jiny z Klumparovych slavnych zaku, basnik J. S. Machar, popisuje
ve sve knize Konfese literata svoji ustni maturitni zkousku
v rectine, ktere Klumpar predsedal. Profesor Grim Macharovi predal
Homerovu Odysseu a vyzval ho, aby prelozil jednu pasaz.
Machar plaval. Zkousku udelal jen diky mistrnemu manevrovani reditele
Klumpara. Machar pise: Prozretelny osud poslal mi v tom starem
panovi andela strazce, jenz mne jako Tobiase provedl hellenskymi
poustemi. Kdyz bylo po zkousce, Klumpar odchazel: Za chvili
sel kolem meho mista, usmal se a prohodil: 'No, proklouzl jste'.
Ale Jan Kvetoslav Klumpar nebyl pouze ucitelem a administratorem.
Vydal nekolik ucebnic latiny, prispival do casopisu jako byl Lumir,
Hlasy Slovaku a byl spolupracovnikem Riegrova slovniku. Hral
na celo a miloval zvirata. A take napsal velmi oblibeny versovany
gratulant s nazvem Listy vdecnosti, lasky a pratelstvi.
Z jeho manzelstvi s Amalii (rodem Dvorakovou) se narodilo sedm
deti, z nichz jen tri se dozily dospeleho veku. Jednim z nich
byl Otakar Klumpar, vyznamny lekar - lidumil, pritel T. G. Masaryka,
predni sokolsky pracovnik (starosta hradecke jednoty a pozdeji
zupy orlicke). Dalsim byl JUDr. Ladislav Klumpar, znamy prazsky
advokat, nadany divadelni ochotnik, politik a novinar.
Ladislav Klumpar se vyznamenal jako obhajce ve vecech trestnich,
ale i politickych, hned na zacatku sve kariery. Byl totiz jednim
z obhajcu v procesu tzv. Omladiny, v kterem byla odsouzena
rada mladych delniku a jejich spolupracovniku, mezi nimi dr. Alois
Rasin a Antonin Hajn. A jen o dva mesice pozdeji, v breznu 1894,
hajil dva mladistve spoluviniky, obvinene z vrazdy spachane na
udavaci Omladiny Mrvovi. Dalsi spoluviniky zastupovali dr. Adolf
Stransky a dr. Baxa, pozdejsi starosta Prahy. V civilnich i mensich
trestnich sporech hajil na priklad herecky Hanu Kvapilovou a Marii
Hybnerovou a malire Ludka Marolda a Maxe Svabinskeho. O Klumparovi
jako divadelnim ochotniku Jaroslav Kvapil napsal, ze byl muz
nabity divadelni vasni a rozhodnym, bohuzel nikdy nevyuzitym divadelnim
talentem. Laska k divadlu mu vsak zustala navzdy. V roce 1889
spolu s Jaroslavem Kvapilem, prof. Hlavou, Vaclavem Stechem a
Gustavem Schmoranzem zalozil Spolecnost Narodniho divadla, kteremu
brzy na to bylo Narodni divadlo zadano. Sefem opery se stal Karel
Kovarovic a pozdeji dramaturgem a sefem cinohry Jaroslav Kvapil.
Klumparova politicka cinnost opravdove zacala v roce 1904 kdy
kandidoval do risske rady. A vyhral, i kdyz jednim z protikandidatu
byl pozdejsi ministr a predseda senatu Frantisek Soukup. Pravdepodobne
nejdulezitejsim aktem jeho politicke kariery byla ucast v debate
o volebni reformu, zavedeni vseobecneho a rovneho hlasovaciho
prava. V pristich volbach v roce 1907 jeho mladoceska strana,
i kdyz sla do voleb spojena se stranou staroceskou, prohrala a
Klumpar sam se ve svem volebnim okresu umistil na tretim miste.
A tak zacalo posledni obdobi Klumparovy verejne cinnosti: novinarstvi.
Kratce pred volbami byl do Prahy prenesen lounsky tydenik Den
a Klumpar se stal clenem spravni rady, spolu s osobnostmi formatu
dr. Karla Kramare a prumyslnika Leona Bondyho. Posledni cislo
Dne vyslo 30. zari 1910 a po jeho zastaveni Ladislav Klumpar
venoval svoji energii a cas pojistovaci bance Slavie. A
ovsem bohate cinnosti v prazske spolecnosti.
Z jeho manzelstvi s Marii Tilschovou (jeji babickou byla Marie
Machackova) se narodily dve deti. Prvni z nich, narozeny 9. srpna
1893 byl pokrten Vladislav Ivan.
JUDr. Vladislav Klumpar pracoval prevazne v prumyslovych organizacich,
hlavne v oboru socialniho pojisteni, o nemz take napsal radu studii.
V r.1926 se stal reditelem Ustredni socialni pojistovny. V r.
1938 prijal - jako odbornik - resort ministra socialni pece a
zdravotnictvi ve vlade Rudolfa Berana a v teto funkci presel do
prvni protektoratni vlady, v ktere, na prani generala Aloise Eliase
zustal az do jejiho odstoupeni 19. ledna 1942. Byla to role, kterou
nehledal, spise naopak. Uz proto, ze se v ni hralo o budoucnost
naroda a o jeho vlastni zivot. Jeho pozice byla tim prekernejsi,
ze patril k zednarske lozi, jedne z organizaci, ktere naciste
a jejich prisluhovaci zvlast nenavideli: v dubnu 1941 napsala
fasizujici Vlajka: Za sve zlociny proti narodu musi byt svobodni
zednari vytazeni ze sveho spikleneckeho podzemi a souzeni
jako zradci naroda. A Walter Jacobi, pracovnik tiskoveho odboru
v uradu risskeho protektora, oznacil ceske zednare za soucast
zidobolsevickeho spiknuti. (Neni bez zajimavosti, ze v
protektoratni vlade, ktera nastoupila v dubnu 1939, bylo pet zednaru!)
A jsme nazpet u zacatku teto crty a Hany Pelnarove a jejiho setkani
s protektoratnim prezidentem Dr. Emilem Hachou.
Ministr Klumpar byl s celou rodinou presidentem Hachou pozvan
do Lan. Behem prochazky parkem se Hacha a Klumpar oddelili od
ostatnich, zrejme chteli hovorit duverne. Druzi clenove Klumparovy
rodiny sli s Hachovou dcerou, pani Radlovou, ktera se o Hachu
starala, jinou cestou. Hana si Hachu pamatuje jako mileho stareho
pana, ktery mel rad deti. Jeji otec ho samozrejme videl z jine
perspektivy. Ve svych pametech popisuje, jak za protektoratu Hacha
postupne chradl a schazel telesne, ale hlavne dusevne. Vice
se hrbil a tiz chodil. Mival apaticke chvile, takze pri rozhovoru
jsem mel dojem, ze je myslenkami jinde, ackoliv najednou se vynorila
u neho vzpominka na nejakou podrobnost, obycejne ze starsi doby.
Ac byl povazovan za vericiho katolika, mluvil nekdy o sebevrazde
a delal vubec dojem cloveka prilis slabeho na velky udel, ktery
byl vlozen na jeho bedra. Jednou se me se steskem ptal: 'Jak dlouho
budu muset jeste tohle delat?' ... Mel jsem u dr.
Hachy vzdy dojem znacneho rozporu mezi rozumem a vuli. Byl velmi
inteligentni, dovedl krasne formulovat, dovedl i promluvit k srdci,
ale nedovedl jednat... Nemci brzy vystihli slabost Hachovy vule
a hledeli odstranit ty, kdoz mu byli oporou, a ktere vinili, ze
Hachu stvou. Nejprve byl odstranen dr. Havelka. Po jeho odchodu
snazil se tim vice general Elias byt Hachovi nablizku, casto ho
navstevoval a travil s nim vikendy v Lanech. A jiste i generalu
Eliasovi pritizila tato cinnost, jez nemohla zustat utajena.
Hana Pelnarova ma i jine vzpominky na sveho otce z teto doby.
Ten na stesti nevedel, ze v den, kdy Hitlerova armada vpochodovala
do Prahy, devcata v Hanine tride otevrela okna a s velkym elanem
zpivala: Byli jsme a budem, nas zna cely svet, nas nikdo nezdola...
Zdesena profesorka, ktera zpev slysela z chodby, vrazila do tridy,
prudce zavrela okna a strasne studentkam vynadala. Hure to dopadlo
o pul roku pozdeji. Jedna z devcat pochazela z rodiny, ktera mela
obchod s latkami. Ta na 28. rijna prinesla do tridy spulku trikoloroveho
materialu. Devcata to rozstrihala, ozdobila se trikolorami a vyrazila
do ulic. Zazrakem se dostaly bez uhony domu. Hanin tatinek, nejhodnejsi
z tatinku (ale take ministr protektoratni vlady) vrhl na Hanu
jediny pohled, vyskocil ze zidle, rozbehl se k ni, vlepil ji
facku a zakricel: Chces dostat celou rodinu a spoustu jinych
lidi do vezeni? Mas vubec poneti, co delas? Ale to
uz ho, Hana vedela, ta facka bolela vic nez ji. A ona si uvedomila,
ze si ji zaslouzila - v boji o zivot lacina gesta jsou malo uzitecna;
a smrtelne nebezpecna. A jeste pronikaveji si nebezpeci teto detinske
provokace uvedomila mnohem pozdeji, po valce, kdy ji otec prozradil
duvod castych projizdek s generalem Eliasem soukromym autem nekam
do Brd. Muj otec ridil, a kdyz dojeli k urcitemu mistu, general
Elias dal zastavit a v prikopu polozil balicek dokumentu, jejichz
obsah byl pozdeji vysilan tajnou vysilackou do Londyna...
Nemyslim, ze nekdo, kdo v te dobe nezil, dovede zmerit statecnost
Eliasovu a i Klumparovu: ministersky predseda vlady a clen teto
vlady, ktera mela prisluhovat brutalnim okupantum, za jejich zady
denne riskovali zivot akty velezrady.
Clenum Eliasovy vlady, ktere nejnechutnejsi z ceskych kolaborantu,
Emanuel Moravec, nazval sborem bonzu a o niz K. H. Frank
prohlasil, ze tato vlada hrdeho mlceni, jak ji nazyvali cesti
intelektualove, byla shnila v hlave i uvnitr, bylo 19. ledna
1942 oznameno, ze jsou zprosteni uradu a v nejvetsi rychlosti
se odbylo slyseni na rozloucenou u statniho prezidenta, o nemz
nebyla dana ani zprava do novin. Byli jsme propusteni v nemilosti,
ani Heydrich ani Frank s nami vubec nemluvili.
Elias, ktery jako predseda protektoratni vlady odmitl podepsat
protizidovske zakony a prisahat vernost Hitlerovi (!), zrejme
nezradil Klumparovu spoluucast v aktech velezrady. Zemrel na popravisti
19. cervna 1942, cestny a statecny ve smrti jako byl v zivote.
Po skonceni valky Vladislav Klumpar, jako vsichni zijici clenove
protektoratni vlady, byl vysetrovan a ackoliv v te dobe spravedlnost
nebyla vazena na lekarskych vazkach, tak bezuhonnym bylo shledano
jeho chovani ve vlade, ze ani tehdy, ani po unoru 1948 nebyl predvolan
pred cestny soud. Dr. Vladimir Klumpar v roce 1968 odesel do Kanady
k sve dceri Hane a jejimu manzelovi Premikovi. Zemrel v Montrealu
27. cervna 1979.
Stejne cenna jako jeho Pameti, ktere v roce 1963 predal
do Archivu Narodniho muzea, je jeho rodinna kronika. Tam se docteme
nejen o rodu Klumparu, ale take o rodech, jejichz osudy se propletaji
s osudy rodu Klumparu. Tak treba rod Dvoraku. Vladislavovou zenou
a Haninou maminkou byla (jak jsme se uz zminili) Amalie (rozena
Dvorakova).
***
Rod Dvoraku
Dvorakovci, alespon po meci, byli skoro vsichni sladkove. Josef
Dvorak, narozeny nekdy v roce 1755, byl pribuznym Jana Dvoraka,
otce Josefiny, matky Karla Havlicka Borovskeho. Se svoji zenou
Janou mel dvanact deti, devet synu a tri dcery. Z tech deviti
synu sedm bylo sladky... Dcery z rodu Dvoraku se vetsinou dobre
provdaly: za lekare, profesory, a jedna z deviti dcer Frantiska
Dvoraka si vzala rakousko-uherskeho generala Lajose Bauera von
Markaszeky. A samozrejme ne vsichni muzsti potomci byli sladky.
Jeden z nich, jmenem Karel, skoncil jako ministersky rada Nejvyssiho
ucetniho soudu. Jiny, Ing. Vladimir Dvorak, byl radou statnich
drah v Olomouci; JUDr. Karel Dvorak byl radou u financni prokuratury
v Praze. Dvorakovci byli kopa vesela, milovali hudbu a zrejme
dovedli bavit spolecnost. Vlastnosti, jejichz ohlas jsem zaznamenal
u pani Hany. A proc ne? Jeji prababickou byla Amalie Nepomucena
Dvorakova, ktera si vzala, jako sveho druheho manzela, profesora
Jana Kvetoslava Klumpara, reditele gymnazia v Hradci Kralove.
Jinou vyznamnou vetvi v genetickem stromu pani Hany je rod Tylsu
(ci Tilschu). Tylsove pochazeji ze selskeho rodu, usazeneho od
nepameti (rozhodne od poloviny 17. stoleti) v nachodskem kraji.
Velmi sikovne si pocinal Josef Vojtech Tyls, narozeny 1793, ktery
zvelebil a rozsiril zdedenou usedlost. Vedle toho se venoval prumyslu
platenickemu: skupoval prizi a daval ji zpracovat u domacich tkalcu.
Hotove zbozi dal bilit a pak je posilal po formanech do Vidne
a do Prahy. Jeden z jeho synu, Emanuel, byl advokatem v Opocne.
Jeho syn, rovnez Emanuel, byl doktorem prav a profesorem obcanskeho
prava na ceske univerzite v Praze. A pak je tu Vladislav Josef
Tilsch, Hanin pradedecek, narozeny 21.brezna 1844. I ten studoval
na gymnaziu v Hradci Kralove, instituci, ktera hrala tak vyznamnou
roli v zivote Haniny rodiny. Je i hrdinou lyricke milostne epizody.
Jako student se zamiloval do Jindrisky Machackove (ano, z rodu
Machacku, o kterem jiz byla zminka). Zapisy v jeho deniku o teto
lasce - v dnesnim veku minutkovych ukojeni - zni jako pohadka
z neskutecneho sveta. Vladislav po leta z dalky obdivoval Jindrisku
v divadle v jeji rodinne lozi, jednou ji pres rok nespatril.
A kdyz (to uz byl pravnik) se s ni konecne osobne setkal, napsal
do sveho deniku: Dnes poprve osobne jsme se seznali, slava
dni tomuto... Trvalo nekolik let, nez se zasnoubili a dalsich
nekolik let, nez se vzali a svym snatkem spojili rodinu Tilschovu
s rodinou Machackovou. Vladislavovi a Jindrisce se narodily ctyri
deti, z nichz nejstarsi Marie je Haninou babickou.
Take Machackove jsou stary selsky rod, a to z Radotina u Prahy,
kde Vojtech Machacek byl roku 1790 velkou vetsinou zvolen za obecniho
rychtare. Jeho vnuk, Josef Machacek, byl roku 1848 zvolen za liberecky
vikariat poslancem do ceskeho snemu. Zucastnil se svatodusnich
bouri, byl zatcen a asi ctvrt roku veznen. V zapisech ve zbraslavske
farni pametni knize (autor zapisu na Machacka a rebelanty zrejme
nedrzel) cteme: V Radotine vynikal jisty Josef Machacek, sedlak
z c.6, stykal se s rebelanty, a Fastrem. Nepriznive proti vlade
mluvil, ve Zbraslavi v hospode c.25 si dovolil povstati proti
podobizne Ferdinanda I. a vysloviti, pockej pane cisari - republika
byti musi. Kdyby jenom to! Ale kdyz 12.cervna vypukla v Praze
revoluce, Josef Machacek s dvema zebrinaky se svou sberi
prijel do Zbraslavi a vrchniho urednika Hrdlicku donutil, aby
mu vydal 100 zlatych, aby mohli povstalcum prazskym ku pomoci
prijiti. Podle farniho zapisu chtel byt ceskym kralem, coz
se neshoduje s jeho provolanim, ze republika byti musi.
Nedopadlo to dobre. Po revoluci byl peti husary odveden do Prahy
a na cas uveznen. Farni zapis konci: ... zasluhoval tak jako
Arnold, Sabina atd. uveznen zustati, nez uredni vysvedceni
od zbrasl. vrchniho Hrdlicky, jsa s nim v dalekem
pribuzenstvu, jej z tech nesnazich osvobodilo. Ono to samozrejme
bylo vsecko daleko komplikovanejsi. Vitez nad rebelanty, polni
marsalek knize Windischgratz, vyhlasil nad Prahou stav oblezeni
a vytvoril komisi na vysetrovani zatcenych povstalcu, mezi nimi
Josefa Machacka (vezneneho v donucovaci pracovne na Hradcanech),
ktery byl obvinen, ze poburoval sedlaky v blizkem okoli Prahy
k vyprave na pomoc povstalcum, zucastnil se pleneni statnich pracharen
a prohlasoval pri tom, ze jde o to, aby byl sesazen cisar a zrizena
republika. Nakonec, na natlak mnohych poslancu (vcetne dr. Riegra),
byla z popudu samotneho Bacha(!) komise zrusena a cisar vetsine
(vcetne Machacka) udelil amnestii. I kdyz revolucni rok 1848 zdaleka
nesplnil ocekavani rebelantu, prinesl jeden podstatny uspech:
osvobozeni sedlaku od poddanstvi. A rebelant Machacek se dal do
cukrovarnictvi. Cele rodinne jmeni investoval do postaveni cukrovaru
a aby si zajistil dostatek repy, najal se svym spolecnikem nekolik
dvoru. Cestami do ciziny (roku 1862 napriklad s dr. Frantiskem
Ladislavem Riegrem navstivil svetovou vystavu v Londyne), ziskal
sirsi rozhled i inspiraci v podnikani. S Riegrem se rovnez zucastnil
audience u cisare Frantiska I. (podivuhodna transformace republikanskeho
rebelanta), pri niz zadali povoleni vydavat cesky politicky denik.
To se sice hned nepovedlo, ale jejich akce pripravila pudu k zalozeni
Narodnich listu. Pristim krokem v Machackove kariere bylo
zvoleni za poslance do ceskeho snemu, odkud byl vyslan do Vidne
na risskou radu. Dlouho se ve Vidni neohral. V cervnu 1863 spolu
s Riegrem, Bauberem, Zatkou a jinymi podepsal slavnostni "ohrazeni"
proti unorove ustave, ktera po jejich soudu nedbala historickych
prav a statopravnich pomeru v ceskych zemich a nakonec s vetsinou
ceskych poslancu risskou radu opustil. Byli vyzvani k navratu
a kdyz se odmitli vratit, byli zbaveni mandatu. Machacek take
podepsal pamatnou deklaraci z 22. srpna 1868, v niz cesti poslanci
odporuji zavedeni dualismu, ktery ze zapadni polovice utvarel
stat novy, ve kterem by cesky stat pravne zanikl. Najdeme ho vsude,
kde se delo neco pro narod vyznamneho: byl clenem vyboru pro zrizeni
Narodniho divadla a spoluzakladatelem nebo clenem prazskeho Hlaholu,
Sokola a Umelecke besedy. Mel povest vyborneho lovce, byl
oblibeny spolecnik a rad zpival vlastenecke a narodni pisne. Se
svoji zenou Marii, roz. Sklenarovou, mel deset deti, z nichz vetsina
zemrela v mladem veku, vcetne syna Karla, jimz Machackuv rod vymrel
po meci. Stejne jako jejich rodice, zemrely na "ochrnuti
plic" (pravdepodobne tuberkuloza). Nejstarsi dcery se jmenovaly
Marie Terezie a Terezie Marie, do niz se zamiloval Jan Neruda.
Obe se se svymi rodici pilne ucastnily spolecenskeho zivota:
kdyz byl 1. cervna 1862 slavnostne zasvecen prvni sokolsky prapor
prazske jednoty podle navrhu Josefa Manesa, sestry Machackove
byly druzickami (Karolina Svetla byla kmotrou praporu, kmotrenkami
byly mimo jine Katerina Fügnerova a Marie Riegrova), tehoz
dne odpoledne se zucastnily prvni sokolske veselice v Michli a
brzy po te vitaly na zamku ve Dvore Kralovem sokolsky vylet chlebem
a soli. Pri slavnosti na oslavu tristych Shakespearovych narozenin
poradane Umeleckou besedou 23. dubna 1864 obe devcata se
zucastnila alegorickeho pruvodu dvou set osob jako Sebastian a
Viola z Vecera Trikraloveho. Divadelni reditel Thome o nich rekl:
Ac jsem u divadla zestarnul, nevidel jsem jeste tolik puvabu
a tolik podobnosti zaroven. Kdyby byl tato dve dvojcata znal Shakespeare,
pak bych pochopil, proc napsal Vecer trikralovy. Bedrich
Smetana, ktery se zucastnil besedy zpevackeho spolku Slavose
v Beroune v lete roku 1862, byl se skupinou asi patnacti osob
(vcetne knizete a knezny Taxis) ubytovan v blizkych Kralovych
Dvorech u pana Machacka, velkostatkare a poslance u risskeho
snemu. I kdyz se - jak Bedrich Smetana pise - jidel zucastnilo
asi 24 osob, mista bylo dost, neb co pan Machacek bydli, jest
to velky zamek, on ma mimo toho dva dvory a jednu tovarnu
... ja muzu rici, ze jsem uz leta Buh vi kolik tak vesele a
rozmanite se nebavil jako tam u te vsi cti hodne rodiny.
Smutne krasna a bolava je milostna epizoda mezi Terezii Marii
a Janem Nerudou, ktery se naucil obe skoro k nepoznani podobne
sestry rozeznavat, nebot Terezie Marie ("Rezinka") mu
byla milejsi o cele milovani. Ponevadz v jejich dobe nebylo
snadne pro mladeho muze se priblizit k sve milovane (a o to obtiznejsi
v pripade mladeho svobodomyslneho novinare a dcery konzervativniho
prumyslnika), posilal Neruda sve dopisy a basne sve Rezince prostrednictvim
herecky Otylie Male (pozdeji provdane Sklenarove). Rezinka Nerudovu
lasku opetovala - poslala mu dopis, fotografii a vysivanou mapu.
Meli se sejit na Narodni besede 6. unora 1865. Nesesli - Rezinka
onemocnela a Neruda celou plesovou noc stravil sam. Vlastne se
nesesli nikdy. Rezinka zemrela 9. rijna 1865. Bylo ji osmnact
let. U jejiho katafalku stali na strazi sokolove v cele s Jindrichem
Fügnerem. Nerudovy dopisy a basne Rezince byly nekolikrat
vydany, mimo jine Albertem Prazakem v roce 1941. Arne Novak napsal
o Nerudovych dopisech: V diskretni sedive mape stribrneho prisvitu,
svazane suchym chrestivym lykem, uveznen jest sen opusteneho a
hrdeho srdce. Sen sladky a mdly jako vune zvadleho lucniho kviti,
hozeneho pred lety mezi listy knihy; sen marny a melancholicky
jako duverna zvest o touzebne mdlobe jarnich podveceru kdysi davno,
pred pulstoletim... Milostna korespondence dvou stinu, jichz ruce
klesly bezmocne k bokum pred prvnim objetim; posetile septani
neznych slibu a plachych nadeji, ktere tak rychle dementovala
nemoc a smrt; naivni a duveriva pisen zivota a stesti, kterou
na okamzik zapel basnik misantropicky a ironicky. Jan
Neruda napsal o Machackove rodine: Ta rodina byla nejskvelejsim
bodem ceskeho spolecenskeho zivota v prvnich letech sedesatych.
Na ni jsme byli vsichni hrdi, bylat elegantni representaci naseho
cesstvi... Co v te rodine muz, to kosaty, silny doubec, co zena,
to zjev carovny... A o krasnych, predcasne zemrelych dvojcatech
napsal: Co as zustavily nevyplnene touhy v muzskych srdcich
a kolik tu as zbylo vdovcu, jiz se zasnoubili s pouhou nadeji.
Z deti Josefa a Marie Machackovych mela potomstvo jen sestra dvojcat
Jindriska, do niz se tak blouznive zamiloval pravnik Vladislav
Tilsch.
ROD SKLENARU°
V Haninych zilach nepochybne koluje i neco z krve rodu Sklenaru.
Jeji prababicka Marie ("Marie" zrejme patrila mezi oblibena
jmena Haninych zenskych predku) Machackova, byla rozena Sklenarova.
Ded Marie, Matej Sklenar (nar. roku 1767) se prizenil do hospodarstvi
v Zelkovicich u Zdic. Jeho synove, Josef a Vaclav, vlastnili v
Revnicich hostinec a dodavali dlazebni kamen z tamnich lomu do
Prahy. Vaclav, ktery se ozenil s Terezii, dcerou Vaclava Vosahlika
(Vosalika), krejcovskeho mistra v Revnicich, zucastnil se na rizeni
podniku sveho zete, prosluleho Josefa Machacka.
Prvni ctyri deti Vaclava Sklenare zemrely v utlem veku; starsi
syn, Karel, mel sest deti, z nichz zbyly dve: dcera Otylie se
provdala za dr. Vilema Nedbala, advokata a pozdeji soudce, ktery
skoncil sebevrazdou. Stejne jako jeho bratr, skladatel a dirigent
Oskar Nedbal. Sebevrazdou skoncil i Tomes, syn Vaclavovy druhe
dcery Jindrisky a jejiho manzela MUDr. Karla Stiky. Druha dcera,
Ludmila se provdala za herce Vojtu Slukova. Mladsi syn Vaclava
Sklenare, Josef (tajemnik Narodniho divadla), se ozenil s Otylii
Malou, slavnou hereckou, pritelkyni Machackovych krasnych dvojcat
a prostrednici mezi jednou z nich, Terezii Marii - Terezkou
a Janem Nerudou.
Otylie Sklenarova-Mala vzpomina na jejich sestru Jindrisku, Haninu
prababicku, jako na cernovlasou divku, cernych jiskrnych oci,
orientalniho typu. Na tu Jindrisku, kterou tak dlouho z povzdali
zboznoval jeji budouci manzel a Hanin pradedecek, Vladislav
Tilsch...
Jindriska a Vladislav to meli slozite. Nejen proto, ze v jejich
dobe nebylo pro mlade zeny snadne stykat se mladymi muzi bez pritomnosti
rodicu, ale jeste vice proto, ze srdce Jindrisky patrilo jinemu.
Na stesti pro Vladislava, ten nekdo se moc nezamlouval Jindriscine
tatinkovi. Tomu se vic libil Vladislav. Trvalo leta, nez Jindriska
se konecne rozhodla prenest svou lasku na Vladislava, kteremu
v dopise datovanem 20. brezna 1872 pise: ...A nyni, kde laskou
vrelou a celou dusi svou k Tobe lnu, nyni zehnam tomu dnu (den
jejich zasnoubeni, pozn.J.C.), ktery, jak pevne doufam a verim,
zalozil stesti nas obou, tomu dnu, ktery nam bohda vzdy bude upominkou
nejdrazsi a nejsvetlejsi. Jindriska zrejme byla nejen neznym
stvorenim, ale mezi jeji hezke vlastnosti (vedle toho, ze byla
pekna a vzdelana - mluvila dobre francouzsky a italsky, byla i
vyborna kucharka a nejlepsi z tchyni i babicek) patrila i veselost
a vtipnost (Vladislav byl spis trochu pedant), jak svedci citat
z jejiho pozdejsiho dopisu:
Muj drahy Vladislave! Odhodlala jsem se dnes, bych Tobe
to jedine, co Tobe dosud tajne jest objasnila. Cinim to sice se
srdcem tezkym, neb bych byla rada byvala, kdyby Ti to navzdy bylo
zustalo tajemstvim nevyzpytatelnym... Ano, Ty musis se to dozvedet
a procez slys to jedine, co si dosud nevedel, ale pomni pri tom
zaroven, jak velkou obet Tobe timto prinasim. Recept na koblihy:
Vezmi 3/4 libry nejpeknejsi mouky... K snatku doslo 4. zari
1872. Oddaval je v kostele Panny Marie Snezne probost Vysehradske
kapituly Vaclav Sulc. Posledni leta Jindriscina zivota k ni nebyla
laskava. Nejdriv onemocnela tyfem a pak i jinymi chorobami. Zemrela
20. kvetna 1901.
OTTO WICHTERLE
Hanin rodokmen se hemzi jedinci, kteri po sobe zanechali znatelne
stopy. A nekdy se zapsali do svetove historie. Na priklad Hanin
stryc, jeden z nevyznamnejsich vynalezcu minuleho stoleti, Otto
Wichterle, narozeny 27. rijna 1913. Jak se stal jejim strycem?
To bylo tak: Frantisek Svitavsky, povolanim stavebni inzenyr,
a jeho druha zena, Matylda Lazarova, meli pet deti. Nejmladsim
byl Josef Svitavsky, mimo jine sef presidia mistodrzitelstvi a
dvorni rada, vyznamenany rady zelezne koruny a cisare Frantiska
Josefa a papezskym radem sv. Rehore. Ten se ozenil v roce 1895
s Ruzenou Albinou Podivinskou ze stareho hanackeho selskeho rodu
(Tomas Podivinsky, nar. roku 1834, byl po dve volebni obdobi poslancem
na zemskem snemu moravskem; jeho syn, Jan Podivinsky, nar. roku
1850, najemce Liechtensteinskeho dvoru Kostelec na Hane, mel vyrazny
podil na verejnem zivote sve doby, vcetne poslancovani na zemskem
snemu¨). Jan Podivinsky se ozenil s Frantiskou Mouckovou a
mel s ni tri dcery. Jedna z nich, Jaroslava, se provdala za Karla
Wichterle, tovarnika v Prostejove (jejich podnik, Wichterle &
Kovarik, vyrabel zemedelske stroje). Jejich nejmladsi syn byl
slavny Otto Wichterle. Starsi dcera manzelu Podivinskych, Ruzena
Albina, si vzala Josefa Svitavskeho a jednim z jejich deti byla
Eliska (Lila), ktera se stala zenou Dr. Vladislava Klumpara, tatinka
Hany. A tak se stalo, ze Hana je Ottovou neteri.
Hlavni obor Otty Wichterle byla chemie. I kdyz (jak rika) se na
ni dostal jen nahodou. Rodice chteli, aby studoval prava, coz
se mu nezamlouvalo, ponevadz se chtel venovat nejakemu technickemu
oboru a tak si po maturite podal zadost o studium strojariny v
Praze. Byl prijat. Ale pak nejaky starsi pan, s nimz se dal do
reci ve sportovnim klubu, mu to rozmluvil: strojarina je strasne
zdemoralizovana skola, tam se kupuji rysy, proste samy podvod.
Doporucil chemii, tam ze pusobi svetova kapacita profesor Votocek
a tam ze je moznost dostat se k vedecke praci. Tak se Otto Wichterle
dostal na chemii (ackoliv k ni mel nepatrny vztah) a k profesoru
Votockovi, u nehoz si nejvic cenil univerzalnost jeho vzdelani
- byl vice polyglot nez chemik, perfektne ovladal francouzstinu
(ve Francii vydal knizku, tepajici nepresnosti ve francouzske
reci!) i italstinu. I k Batum do Zlina ho za valky privedla nahoda
(vsechno je vzdy hrou urcitych nahod): jel si do Otrokovic
pro barel destilacnich zbytku chloroprenu. Skoncil s fantastickou
smlouvou v Batovych zavodech, kde, jak Wichterle rekl v interview
s Vesmirem, podminky pro vedeckou praci byly fantasticke.
A tam objevil silon, prvni ceskoslovenske synteticke vlakno.
Behem valky se svymi spolupracovniky vypracoval na 70 patentu
tykajicich se technologie vyroby silonu. Pripravu silonu zvladli
az do poloprovozu, vyrabel se ve stokilovych kvantech.
Wichterle se nechal slyset, Kdyby tento podnik (zrejme
Batuv vyzkumny ustav) nebyl zrusen, tak by jiste behem
roku realizoval nas silon, ktery jsme tam pripravili, a nesmirne
by na tom vydelal. Ponevadz po osvobozeni se firma Bata ve
Zline rozpadla na nekolik nezavislych spolecnosti, ztratila moznost
projekt realizovat. O realizaci projektu projevili zajem na Slovensku,
v Povazskych chemickych zavodech v Ziline, kde si udrzeli
urcitou pruznost v podnikani... Slo to vsak velmi pomalu, propukly
kompetencni spory mezi ministerstvy... vse se zbytecne prodlouzilo
o sedm roku. Za tu dobu nas vsude v zahranici pochopitelne predehnali.
Pristi zastavkou v jeho kariere byla katedra makromolekularni
chemie Vysoke skoly chemicko-technologickeho inzenyrstvi CVUT.
Byl propusten udajne z politickych duvodu, ale ve skutecnosti
proto, ze nesdilel nazory tehdejsiho rektora na program skoly
a metody vyucovani. V den, kdy dostal vypoved, Wichterle byl pozvan
na Ustredni vybor KSC: ze propusteni bylo omylem, ze Wichterle
bude mit moznost pracovat v Novem ustavu makromolekularni chemie.
A pak si ho zavolal "veliky" Vaclav Kopecky, ktery chtel
vedet, co Akademie za prvnich pet let udelala praktickeho. Zrejme
prakticky nic. A tak Wichterle mu vykladal o sve posledni praci,
odlevani velkych odlitku ze silonu zejmena pro nahradu barevnych
kovu. Kopecky byl nadsen: Tak to byste mohl na zasedani
vlady predvest. Wichterle souhlasil. Kopecky vzal telefon,
zavolal predsedovi vlady Viliamu Sirokemu a takto promlouval:
Viliku, sedi tady u mne Wichterle, vis, to je z te slavne kapitalisticke
rodiny, a on by nam chtel predvest... A predvedl: ...A
pak jsme pred vladou na jejim stole skutecne odlili velky valec
silonu. Vypadl odlitek, ktery byl 210 stupnu horky a za velkeho
oziveni si ho vlada koulela po stole a palila si pri tom prsty...
Wichterle je nepochybne nejznamejsi jako vynalezce mekkych kontaktnich
cocek. Napad (napsal Vesmir) vyhledat vhodnou
polymerni latku, synteticky hydrogel pro ocni protezy, se zrodil
uz v roce 1953 - pry v rychliku mezi Olomouci a Prahou... Prvni
cocky (jak to popsal Miroslav Smetana v knize Jak se dela
veda)) Wichterle vyrobil na kuchynskem stole. At byly vyrobeny
kdekoliv, vysledkem byla jak svetova vedecka priorita kontaktnich
cocek, tak obrovsky devizovy prinos pro nas stat. Wichterle:
Nase kontaktni cocky ze syntetickych hydrogelu ziskaly kdysi
opravdu naprostou prioritu ve svete, a tim i monopol ve vyrobe,
protoze jsme meli vse perfektne patentove zablokovane. Ovsem patentova
ochrana skoncila, vse je kazdemu volne pristupne, takze uspech
bude mit ten, kdo vyrobi kontaktni cocky perfektneji. A ovsem
je mozne, ze cocky budou z velke miry nahrazeny laserovym operativnim
zakrokem. Stoji za pikantni zminku, ze Wichterle sam zustal verny
brylim. Kdyz zemrel (18. srpna 1998), jeho prinos vede a technologii
byl vzpomenut po celem svete.
A tak z klubka nitek osudu rodu Kozinu, Pelnaru, Klumparu, Machacku,
Dvoraku, Svitavskych, Podivinskych, Wichterlu ... se odvijel zivotni
pribeh nasi torontske dvojice, Hany a Premika Pelnarovych...
Josef Cermak