Navrat na hlavni stranu

Vanocni besidka jako doma
Stalo se milou tradici setkat se jednou v roce u svatecniho stolu. Posedet (alespon ony dve tri hodiny v klidu, nebot v normalnim kolobehu zivota na to cas skutecne nikdo nema), pozdravit se s prateli (s nimiz krome starosti o obzivu ma clovek spolecne i zajmy, aby to v tom MMI slapalo a aby fungoval i nadale tak, jak ma), zavzpominat na casy minule (ale zdaleka jeste ne zasle a zaprasene, nebot pokud je clovek ziv, tak je ve svych vzpominkach oprasuje velice casto, zejmena co se tyce tech milych, s nimiz se uz ani po revoluci nesetkal), a konecne si i zazpivat (predevsim ty pisnicky, ktere mu na mysl neprijdou nez skutecne v ty specificky svatecni dny, protoze ty jedine zneji skutecne specificky jenom v cestine - jenom v cestine si pritom vybavi tatu a mamu a brasky a sestry, jak se zvedave nori do balicku s vanocnimi prekvapenimi - ac anglictinu mnozi z nas mohou vnimat jakkoliv skoromatersky), a konecne i poslechout si ceske mluvene slovo treba v recitaci basne ci prednesu povidky, fejetonu (a priznat si, ze jmeno Neruda, Hornicek ci Nepil stale jeste patri do skupiny nevsedne dovednych lidi v oblasti slova a zivotni filozofie, a ze je dodnes v nasi mysli nikdo neprekonal a ze do smrti smrtouci nam budou znit blizce, vrele a domacky, a ze se nam pri jejich poslechu vzdy budou rozsvecovat zarovky vzpominek na detstvi, na pohodu nekde na vesnici u babicky a na rodinne zazemi)
Nevim, kdo co citil na Vanocnim vecirku na Masaryktownu v onen patek 18. prosince, ale jedno vim zcela jiste, ze ten vecirek pripominal beze zbytku ony vanocni besidky, jimiz jsme zacinaly jako male deti svoje prvni party. A vystacili jsme si ve tride se svymi spoluzaky a pani ucitelka nam byla jakousi dirigentkou v udrzovani rytmu celeho toho deni. Tak bychom si mohli vystacit i na techto vecircich. A take to jako besidku brat.
Konecne, ten posledni toho byl dukazem - umelci vseho druhu z vlastnich rad: Milan Bucil jako vudci muzikantska osobnost , Miki Loran fletnista, klarinetista a saxofonista v jedne osobe - ten jediny nebyl domaci (a zajiste mi promine, ze jsem poznala, kdy hral mimo notu a kdy se za rytmem jenom popajdaval a kdy mu to docela slo ­ napadlo me, ze tam snad ani byt nemusel), Jaroslav Jarosil violoncellista a zpevacka Elizabeth Legierska (ta krasna mlada dama s nadhernymi rusymi vlasy, takove aby dnes clovek pohledal uz jenom v romanech, mj. dcera Natasi Legierske, sbormistryne z baptistickeho kostela, ktera se ke zpevum svatecnim take pridala). A pak Pavel Kral se svymi tichymi hosty coby autory onech nezapomenutelnych povidek, Chvala prave chvile od Miroslava Hornicka, Jak se stroji vanocni stromecek Frantiska Nepila a docela nevsedni poema ne vehlasne basnirky Antonie Hribovske. Kazdy mel svoje misto a kazdy si v nem odvedl ten svuj kousek prijemna pro druhe. Ostatne, i vsichni vsem, treba zpevem koled na zaver posezeni u vanocniho stolu. Darecky s prskavkou, svickou a textem starodavnych ceskych koled pekne ovazanych byl velice vkusny a pekny napad. Zejmena kdyz se svitilo a prskalo. Nic neshorelo, nic se neznicilo, naopak, vsem se jakymsi sporym zpusobem pro tu chvili duse zcelila. I tim kratkym nepripravenym vystoupenim Brigity Hamvasove. Konecne, proc bychom nemohli tu pristi besidku MMI poradat jenom a jenom z vlastnich zdroju a jenom a jenom z toho, co "dum dal"? Jsem presvedcena, ze se svou improvizaci prijdou i dalsi. Takze, stastno a veselo po Vanocich. Tesim se s vami na ty letosni,
vase Vera Kohoutova
***


Vanocni besidka jako doma: J. Jarosil, N. Liegerska, E. Liegerska, P. Kral

Navrat na hlavni stranu