Navrat na hlavni stranu

Foggy day
Po delsim case posadil jsem se vcera k pianu, listoval tlustou knihou evergreenu, jednou z onech Fake books, kterou mam a v niz nespocet skladeb je uvedeno v zakladni melodii a akordovem doprovodu.
Nevim proc, ale onu pulhodinku stravenou po case u piana venoval jsem skladbe G. Gershwina Foggy Day. Slova zacinaji, v anglickem originalu ... A foggy day in London town had me low and had me down ...
Kdyz jsem se druhy den probudil, mlha, vznikajici poklesem teploty ve vzduchu na vlhkost bohatym, coz je pripad naseho pacifickeho pobrezi, a kdy teplota dosahuje rosneho bodu a vlhkost se srazi na neviditelnych casticich prachu ve vzduchu, tedy takto vznikla mlha jako sedavy baldachyn zahalila mesto.
Zmocnil se me zvlastni, nikoli neprijemny pocit. Domy v ulicich jen chabe prosvitaly tim sedavym zavojem nejjemnejsi mozne a viditelne vlhkosti atmosfery. Pripomnel jsem si knihy Arthura Conana Doyleho, jeho hrdinu Sherlocka Holmese kracejiciho londynskymi ulicemi podobne tonoucimi v mlze, po stope zlocinu. A s pozitkem jsem si vysel na prochazku. Nikterak po stope nejakeho zlocinu, i kdyz i na ne je nase mesto stale bohatsi.
Zatimco onen nedavny svatek Halloween ma vytvaret ponurou, tajemnou a strasidelnou atmosferu pro ditka a dospelym umoznit odvazanou zabavu na mejdanech poradanych v mene ci vice dokonalych maskach a prevlecenich, ja jsem vnimal tento lehounce mysteriozni fyzikalni fenomen s pozitkem. Mesto pojednou dostalo uplne jinou tvar. Mlha zahalovala veci, ktere jeho tvar hyzdi. Vzduch byl nehybny a nebyla citelne nesnesitelna zima navzdory onomu ochlazeni nutnemu k tomu, aby se mlha vytvorila. Vse jakoby zmeklo a dostalo lehounky nadech mystiky a zahadnosti.
V prubehu dne mlha jeste zhoustla a tu jsem neodolal a k veceru vysel si do ulic znovu. Sedavou clonou matne prosvetlovala zlutave svitici okna domu. Zalitoval jsem, ze v blizkem okoli meho bydliste neni dostatek vlidnych hostincu, jejichz okna podobne prosvetlujici zavoj mlhy lakala by k navsteve, k posezeni, konzumaci grogu nebo skveleho lezaku. K tomu, abych dosahl takoveho pocitu, musel bych sednout do automobilu a ujet par mil k nekteremu z mist, zel dosud skrovnych v nasem meste.
Ne, nevim jak koho, ale me mlha v meste neuvadi do pocitu skleslosti ci deprese ... nejsem z ni down. Naopak, laka me, abych si vysel do ulic a mesto vnimal pod jinym uhlem, v jine nalade. A tu pripomnel jsem si slova J.Voskovce o dnech kdy prsi. Rikal jim destnikove dny. Velmi prihodne a poeticke prirovnani. Nikterak z nich neni patrna autorova nelibost pro takovou zmenu povetrnosti. Mel je docela rad, ty destnikove dny. Alespon takovy mam z jeho zminky dojem.
Malokdy dojde u nas k podobnemu zahaleni mesta do mekke houne mlhy. Ale kdyz se to stane, vitam to. Jako zmenu, ktera v sobe ma, alespon pro me, cosi poetickeho, zvlastniho, zahadneho. Jakoby se v takovem mlhovem zavoji zastavil cas.
Snad to me nejvic fascinuje. Nebot ten cas, zda se mi, ubiha, relativne vzato, stale vetsi rychlosti. A nechci vubec pomyslet, co to pro me, uz velmi davno byvaleho mladika, znamena ...
Vladimir Cicha-Vancouver

 

Navrat na hlavni stranu