Dogme 95 a digitalni fotografie
Nedavno byla v rozhlase diskuse, ktere se zucastnil televizni
komentator a redaktor sportovniho deniku. Zatimco novinari pravidelne
vyhodnocuji praci televize, televizni hlasatel si jen povzdechl,
ze si nedokaze predstavit, ze by v televizi hodnotili praci novinaru.
Vzpomnel jsem si na to, kdyz jsem tento tyden dostal nelichotivy
e-mail k fotografiim z posledniho predstaveni Noveho divadla.
Uvedomil jsem si schizofrenii, v ktere zijeme. Televize se snazi
z utkani, ktere je nudne udelat neco zabavneho. Opakuje do nekonecna
zajimave momenty, dela rozhovory s hraci. Dokonce i hra samotna
je ovlivnovana televizi. V hokejovem prenosu se prerusi zapas,
aby byl cas na reklamu. Koncovym spotrebitelem neni divak v hledisti,
ale u televize. Paradoxne divak v hledisti dostava na obri obrazovce
tu vylepsenou televizni atmosferu.
Nejde jiz o drama, ale o jakousi zabavu. Totez se stava i
s nasimi zivoty. Ty se posouvaji do jine roviny. Tuto skutecnost
si uvedomila skupina filmaru vedena danskym reziserem Lars von
Trierem a 20. brezna 1995 vyhlasila program, ktery se jmenuje
Dogme 95. V desateru se rika, ze film musi byt udelan primo
na miste. Nesmi se pouzivat kulis, ani hudby na dokresleni nalady.
Zvuk musi byt udelan soucasne s filmem. Zakladem je rucni kamera.
Film musi byt tocen na 35 mm film. Je zakazane pouzivat pridavne
osvetleni i jakekoliv filtry. Ve filmech nejsou povrchni akce.
Nejsou v nich vrazdy a nepouzivaji se zbrane. Nejedna se o filmy
zanrove. Dokonce i jmeno rezisera se ma potlacit.
Autori manifestu se chteji vratit k realite, nikoliv vytvaret
neco nalakovaneho, nepravdiveho nebo, jak se rika, reprezentacniho.
Nechteji vybirat to pekne tak, jak je tomu v televiznich
novinach v Brankach, bodech, vterinach, kdy divak pojida
pouze slehacku. Chteji ukazat i odvracenou stranu mince.
Na fotografiich z minuleho cisla tedy slo o to zachytit atmosferu.
Jestlize Lenka Kimla cvici s cinkami, tak ma zatnute zuby, jestlize
Radka Tamchynova je naivni a prekvapene hledi na velkomesto, pak
ma pri tom vyplaznuty jazyk a Dasa Belacikova svoje rozpaky maskuje
tim, ze schovava ruce v rukavech. Neslo tedy o reprezentacni portrety
hercu Noveho divadla, ale o atmosferu hry.
Jinym problemem je, ze se castokrat veci nepodari tak, jak by
clovek chtel. Letos pri fotografiich z vystavy v Praze nebylo
mozne pres internet poslat noviny ve vyssi rezoluci pro tisk,
a v nizsi rezoluci vyslo vse tmave. Nebyla to ani tak nase chyba,
jako chyba tiskarny. Jindy se stane, ze fotografie ve velkem formatu
nejsou dost ostre nebo dost kontrastni.
V Satellitu se snazime o to, aby fotografie byly primo z predstaveni,
nikoliv z naaranzovanych scen ci ze zkousky, a aby byly brany
z hlediste tak, jak je divak vidi. To jsou vsak rizika, ktera
kazdy experiment musi podstoupit. Pokud by se vsechny veci podarily
a byly pekne, je nas zivot nesmirne nudny a tomu se snazili autori
filmoveho manifestu zabranit tim, ze si stanovili trochu jina
pravidla. Chteli se vratit k realite.
Podobne je tomu totiz i s digitalni fotografii, ktera svadi k
tomu, ze toho hodne nafotime a pak z toho mnozstvi vybirame to
nejlepsi a velice casto se stane, ze nam utece obsah.
Ales Brezina