Konec hladoveni!
Kdyz zdrcene srdce emigranta v sedmdesatych a osmdesatych letech
bloudilo torontskou betonovou dzungli a tesknilo po domove v beznadeji,
ze ten je na veky ztracen, tu jako hlas zname pisne se objevila
vune tolik znamych moravskych klobas, ktera se linula po Queen
Street od torontske radnice az k byvale Masarykove hale v zapadnim
Torontu. Na severu pak i u Pocestneho Edy vuni chutneho gulase
bylo mozno ucitit a majitele psiku pri prochazce kolem Ontarijskeho
jezera byli strhavani svymi ctyrnohymi milacky k severu neb je
neodolatelne vabila vidina tajemne pochoutky. Nebylo tezke dopidit
se, ze v pruseciku ulic Queen a Buthurst se nachazi zdroj techto
vjemu. Pan Pichlik obhospodarovati racil Prazske uzenarstvi nikoliv
aby srdce exulantu ztucnela, ale aby vzpominkou po domovu pookrala.
Kdyz do zaslouzene penze pan Pichlik odesel, jeho potomci, manzele
Kralovi peci o zivnost prevzali.
Jak smutno bylo letosniho leta, kdy ani kolecko salamu na chleba
nebylo a o knedlikach se pak Nove povesti torontske spradaly,
ne prilis nepodobne Starym povestem ceskym. V nich nikoli o krali,
ktery nakrmil hladove se hovorilo, ale o drstkove polevce se vypravelo.
Minulou sobotu hospodynky nemohly dospat, jak v dobach kruteho
komunismu si naridily budik na hodinu patou ranni, ackoliv ten
byl zbytecny, protoze stejnak dospati nemohly a jeste v nedbalkach
se do fronty postavily pred jim znamym obchudkem. Jake vsak bylo
jejich prekvapeni, kdyz ten byl zcela prestaven. To vsak jen ku
spokojenosti zakazniku neb na pultech bylo vse jak v minulosti:
spekacky i burtiky, suncicka, uheracek i parky, jemny kabanos
cesnekovy, lahudkove tlacenky drubezi, veprove i teleci.
Nejen to, spatrily i utulne stolky, kam jejich manzele behem obeda
mohou zaskociti a v prijemnem prostredi se obcerstviti a pokud
budou v parnem lete zizni trpeti i jedno tocene pivinko jim po
jidle bude k dispozici.
Ba co vice, pokud rodina v nedeli pohodou chce oplyvati, muze
do tohoto mistecka na obed zaskociti a knedlicky s veprovym a
zelim sporadati.
Po obdobi smutku, odesel mrak z oblohy a i kdyz bude prset, bude
v Torontu opet hezky. Jmeno je sice nove, ale jidelnicek zustal
stejny, pouze generace se vystridaly a tak jako kdysi manzele
Pichlikovi predali sve poselstvi manzelum Kralovym, tak stafetu
v techto dnech verne prebiraji jejich deti Helenka a Tom.
A my jim muzeme jen vseho nejlepsiho povinsovat, aby stejne jako
jejich rodice i prarodice o zivnost ku spokojenosti kanadskych
Cechu, Slovaku, Moravanu i Slezanu spravovali a nasi kuchyn ostatnim
obyvatelum Parkdale i cele torontske metropole predstavovali.
Ales Brezina