Jaroslav Dusek v Torontu
Herec Jaroslav Dusek je skutecne postavou, kterou
my v Kanade zname spise nez z divadla z filmu, kde ma vetsinou
negativni role. Jeho divadelni predstaveni jsou v Praze beznadejne
vyprodana. Bylo asi nad sily poradatelu i krajanskych novin predstavit
Jaroslava Duska ctenarum tak, aby se zaplnil jak Masaryktown,
tak Hala kostela svateho Vaclava pri dvou predstavenich. Navic
ve stejnou dobu bezel Torontsky filmovy festival a v Limelight
Theatre Cechovovy Jednoaktovky. Ti, co prisli, vsak videli Jaroslava
Duska i trochu jinak. Jako premysliveho herce, ktery nevnucuje
divadlo. Hraje, aniz bychom postrehli, ze se jedna o hrani. Napriklad
kdyz ukazuje rozdil mezi otcem s ditetem na piskovisti a matkou.
Primo vidime piskoviste, dite, ktere si na nem hraje a rady otce.
Jeho postrehy o tom, jak blbneme deti nesmyslnymi prikazy, jak
s nimi komunikujeme a priklad toho, kdybychom takto mluvili se
sefem v zamestnani a rekli mu treba: "Az budes normalni,
tak prijd!" Skvele jsou i jeho postrehy o prirode, o technice.
Mobil puvodne mel slouzit ke komunikaci, ale dnes jsou divadla
i nektere restaurace stavene tak, abychom v nich nedostali signal
a pokud to pujde takhle dal, pak po nejakem case budou jen budky,
v kterych bude mozne zachytit mobilni signal, takze si do nich
budeme moci chodit zatelefonovat. Pak dalsi budky, kde si budeme
moci zakourit ci budky pro lidi, kteri trpi obojim postizenim
- telefonovanim a kourenim. Dusek vypravel o sve filosofii, kdy
ma kazdy sve misto ve spolecnosti, ktere je dano jeho vlastni
kvalitou nikoliv papiry, ktere ziskal. Prosazovani vlastni osobnosti
na ukor jinych je neco jako rakovina v lidskem organismu.
Tesne pred odjezdem jsme se Jaroslava Duska zeptali na zhodnoceni
celeho zajezdu:
JD: Obohatil mne jako kazde setkani s lidmi. Bylo to
velmi zajimave, protoze jsem trochu nahledl do srdci lidi, kteri
zde ziji. Nekteri z nich jsou tady velice dlouho. Zaujalo mne,
ze nektere veci, ktere hraji v Cechach zde funguji uplne stejne.
Mel jsem strach, ze budou neprenosne nebo ze lidi budou rikat:
"No dobre, ale tady je to jinak!" Najednou jsem zjistil,
ze jsou hodne univerzalni.
ABE: Kdy byl kontakt s publikem nejlepsi?
JD: Jiz prvni vystoupeni v Ottawe bylo velice krasne. Lidi
okamzite reagovali, tam to byl spis rozhovor. Nechci vyhodnocovat
jednotliva vystoupeni. To bych povazoval za netaktni a nevkusne.
Vetsina setkani byla takova, ackoliv prubeh nebyl treba hladky,
po skonceni jsme se shodli, ze to pro lidi melo prinos. Castokrat
jsem take slysel, ze je to prekvapilo, protoze cekali neco jineho.
Zrejme to bylo na zaklade tech filmu, v kterych hraji. Takze vsechna
setkani koncila prijemne, hezky. Rozchazeli jsme se jako dnes
tady, pomalu, nikdo neprchal domu.
ABE: Predstaveni nasledovala rychle za sebou, neobjevila se
unava?
JD: Ne, prisel jsem sem, abych si spise odpocinul, pro mne
to byla relaxace.
ABE: Osobni kontakt?
JD: Seznamil jsem se s novymi lidmi. Vetsinou s temi, u kterych
jsme s Josefem Marou bydleli. Byla to krasna setkani. Dohodli
jsme se, ze prijedu jeste jednou s celou rodinou. Vznikla velka
nova pratelstvi.
ABE: Objevi se kanadska cesta v nekterem vystoupeni?
JD: Nebudu zminovat primo tuto cestu, ale nektere poznatky
urcite zapracuji do prazskeho vystoupeni. Diky tomuto zajezdu
jsem si uvedomil radu novych veci. Urcite ma pro mne tato cesta
velky vyznam.
ABE: Ovlivnuji komunikaci mezi lidmi pocitace, podobne jako
mobily?
JD: Oboji ma cosi spolecneho. Zalezi na tom, jak to lidi pouzivaji.
Vse se da pouzivat rozume a nesmyslne. Jsou urcite veci, ktere
jsou u pocitacu uzasne: komunikace po cele zemekouli, moznost
nabirani dat. Clovek muze ze sveho bytu ziskat spoustu informaci.
Kdyz tomu nekdo propadne a stane se z pocitace partner, pak je
to spatne. To same je s mobilem, kdyz nekdo s mobilem spi a boji
se ho vypnout, tak se z toho stava nesmysl. Je zapotrebi umet
oboji vypnout. Nevidim v tom ale nejake velke nebezpeci. Muze
to skodit podobne jako televize. Je zapotrebi ve vsem uzivat harmonie.
ABE: Co v budoucnu?
JD: Mam obdobi, kdy si myslim, ze dlouho nebudu delat nejaky
film. Prestava mne naplnovat skutecnost, ze jsem herec. To by
to musela byt role, ktera by skutecne souznela s tim, co si myslim.
Nebo bych musel sam s kamarady napsat scenar, ktery bych chtel
hrat, protoze cim jsem starsi tim vic si vazim casu, ktery mam.
Velice zvazuji do ceho tu energii vlozim a do ceho ne.
ABE: A co nejaky jiny zpusob komunikace, treba malovani?
JD: To je zajimava otazka. Zatim jsem zkusil jen divadlo,
ale rikam si, ze bych ted zkusil si tak nejak crtat, kreslit.
Abych ruku prinutil k jine aktivite nez k psani. Zrovna vcera
jsem o tom premyslel.
ABE: A psani?
JD: Nechci psat zrovna romany, ale pisu si spis takove uvahy,
texty. Jestli to nekdy vydam, to nevim, ale jedna vydavatelka
mne chce presvedcit o tom, abych napsal knizku o Peru. Nevim,
jestli se na necem domluvime, aby to bylo pro obe strany zajimave.
Ales Brezina
***
