O skritcich, lidech a jejich
doupatech
Vyhanet skritky z jejich domovu se nema. Uz jen proto, ze to byli
skritci dobri. Pomahali lidem v jejich tezke robote v lese i na
poli, zkratka kde mohli. A sidlili tady snad od pradavna. Vysoko
nad rekou v onech prapodivnych pseudokrasovych dutinach, ktere
priroda vytvorila jakoby specialne pro ne. Podle povesti lide
na sve neviditelne pomocniky zanevreli, odmitali jejich sluzby
a rusili je v jejich klidu. I rozhodli se tito od nevdecnych lidskych
tvoru odejit. A jen prevoznik, jenz tento tajuplny narod skritku
na druhy breh reky Ohre prevazel, muze, diky splnenemu prani,
dosvedcit ty tisice klobouku pilnych a lidumilnych postavicek
mavajicich na rozloucenou sve rodne zemi.
Povest je jedna vec a nase soucasnost druha. Maximalne jsme ochotni
pripustit, ze nam prastare myty mohou cosi malo naznacovat o dobe
sveho vzniku. Treba o tom priseri davnoveku, kdy novy, mocny globalni
buh si vyrizoval ucty s temi mistnimi, o poznani slabsimi duchy,
vilami a skritky. Ale ze by zasahovaly silou sve vypovedi, ba
dokonce necim jako proroctvim az do nasich dnu? - Ne, neco takoveho
moderni clovek pripustit nechce a ani nedokaze.
A prece. Cela ta hornata zeme na vychod od doupat onoho mytickeho
naroda je dnes nejen bez skritku, ale i bez lidi. Nespatrite tu
ani pole, ani vesnice, ani sloupy elektrickeho vedeni. Prevlada
podivna lesostep pripominajici charakterem krajinu vzdaleneho
stredomori. Nad ni nerusene plachti cerne siluety dravcu a trnite
houstiny ovladly divoke svine. Diva zver tu ztratila svoji obvyklou
plachost a setkani s clovekem je pro ni stejnym prekvapenim, jako
nekde na neobydlenem ostrove uprostred oceanu.
Avsak kdysi to tu bylo vsechno jinak. Kdysi tu mohl poutnik narazit
na desitky vesnic a samot. Z nich dnes nezbylo takrka nic. Jen
se stestim objevi zbytky skrovne stare kamenne stavby nebo z cerne
hliny trcici, destovou vodou obnazeny porcelanovy strep. Za padesat
let si mocna priroda vzala zpet, co se mistni lide po staleti
snazili v potu tvare a s bozi pomoci kultivovat a pretvaret ve
svuj domov.
Inu je to zvlastni pocit stanout v byvalem okresnim meste, kde
jiz nic, krome obnovene cedule s nazvem obce u liduprazdne silnicky,
nenapovi o jeho strukture, velikosti a charakteru, natoz o lidech
a jejich zpusobu zivota. Navstevnik mozna zahledne v zelene dzungli
jedno dve zchatrale staveni, mozna ho siroke kamenne schodiste
nalaka k vystupu na jako stul rovnou loucku. Stala zde skola nebo
snad kostel ci radnice? Par pametniku bude asi jeste vedet ...
Snad jen dobove fotografie dokazi cloveka prenest do doby pred
onen rozhodny rok 1954, kdy zde vladl jeste relativne normalni
zivot. Tedy zivot rozvracene zeme, odkud bylo puvodni obyvatelstvo
bez milosti vyhnano a zcasti nahrazeno Nenemci ze vsech koutu
tehdejsi republiky. Ukoristena puda i se statky, s postelemi i
s perinami jim vsak dlouho nevydrzela. Prisla armada a s ni totalni
rozpad. Vznikl vojensky ujezd Hradiste, a tak tomu zustalo az
do dnesnich casu.
A tohle uz neni epizoda z nejake pradavne povesti, tohle je skutecnost.
Ano, tak vypadaji Doupovske hory dnes. Kraj obraceny v jedno z
nejrozsahlejsich vojenskych cvicist ve stredni Evrope. Vsak si
ho take ceni i nasi soucasni zapadni spojenci. Paradoxne se tak
tesi z sirosirych prostoru vyrvanych z luna civilizace bezohlednou
totalitni moci. Tim ovsem paradoxy nekonci. Uzemi vojenskeho ujezdu
Hradiste patri tez mezi vysoce cenene prirodovedne lokality. Nachazeji
se zde totiz rostlinne a zivocisne druhy jinde vzacne, nebo dokonce
vyhynule. A pak, uzemi je rovnez jedinecnou studijni plochou,
ktera nam demonstruje, jak by to mohlo vypadat s nasi zaniklou
civilizaci pouho pouhych padesat let pote. Fantazii se tu meze
nekladou.
Nuze, krasne Doupovske hory zustavaji mementem. A to mementem,
za kterym se skryvaji slzy, bolest a smrt. Mementem, ze i pres
vsechny tyto roztomile dejinne paradoxy a prirodni kuriozity se
vyhanet skritky z jejich domovu nema. Jestli to plati i o lidech
- o tom by jsme si uz take jednou provzdy meli v Cechach udelat
jasno.
Miroslav Petr