Jak si pan Vojtech z Moravy
pochvalil 21. srpen
Kazdy z nas si pamatuje, jak prozil 21. srpen 1968. Ja osobne
patrim k tem, kteri se o vpadu vojsk Varsavske smlouvy nedovedeli
z radia, ale v lekarne. Dokonce v prvotridni lekarne, o jake se
mi do te doby ani nesnilo.
Tento patek se chtel pan Kucera v Radiozurnalu podelit o sve vzpominky
na toto datum. Rekl posluchacum dve znama cisla a uz to bezelo.
Lid prinasel moudrosti. Na stesti nechybel verny posluchac pan
Kukacka, ktery vzdy uvede veci na pravou miru, ale nejlepsi byl
pan Vojtech z Moravy. Prohlasil se za mluvciho mlcici vetsiny
a podle nej se vubec nejednalo o okupaci, ale o zasluzny akt,
kdy jsme zustali v naruci Slovanu dalsich dvacet let a kdyby nedoslo
k chybam v roce 1989, mohli jsem tam byt dodnes. Dobre to vysvetlil
pan Vojtech. Sotva moderator stacil vydechnout, jiz se prihlasila
pani Eva Svobodova. Pochvalila si skutecnost, ze se vlastne nemusi
vubec jmenovat Svobodova, protoze to stejnak nikdo nezjisti a
pak rozvinula teorie pana Vojtecha z Moravy. Ty spatne veci neudelali
rusti vojaci, ale podle ni nejaci Asiati. Pak se pani Eva rozjela:
Idealni doba, kdy vladli hodni komuniste byla nahrazena vladou
zlocincu, kteri prinesli do Cech drogy a prostituci. Mela to dobre
vymyslene a pan Kucera cekal v mdlobach dalsi hlas mlcici vetsiny.
Tentokrat se nedockal. Mlcici vetsina se odmlcela a na radu prisel
docela normalni mlady clovek.
Jenze, jak to vlastne bylo s tou lekarnou? Toho leta roku 1968
jsem se poprve vypravil na Zapad. Pochopitelne, ze stopem. Trasa
byla jasna: pres zapadni Nemecko do Lucemburska, z Lucemburska
do Belgie a pres Amsterodam a Hoek van Holland do Anglie. To bylo
v cervenci 1968. Chvili jsem tam trhal jahody, ale bylo uz po
sezone a tak jsem zamiril do Skotska. Navstivil jsem Liverpool
a kdyz uz jsem mel takhle Anglii, Skotsko a Wales projete, tak
jsem pracoval tyden na stavbe u dobraka Huly, ktery tam byl snad
od valky. Z Doveru jsem se prepravil do Francie. Jenze po prijezdu
do Calais jsem zjistil, ze takto inteligentni napad melo nekolik
desitek mne podobnych a houf stoparu na silnici se s kazdou lodi,
ktera prijela z Doveru zvetsoval logaritmickou radou. Vydal jsem
se pesky do Boulogne. Jelikoz jsem mel ceskoslovenskou vlajku,
zastavilo mi auto odnekud z Plzne. Byli tak plni, ze me nemohli
vzit, ale nabidli se, ze mi vezmou knihy, ktere jsem vezl z Anglie,
z jednoho knihkupectvi, kde meli podvratnou literaturu. Poradne
se mi ulevilo, protoze tech knih bylo tolik, ze jsem u sveho batohu
vypadal jako privesek u hodinek.
Nakonec jsem se po dvou dnech dostal do Parize diky amaterskemu
cyklistovi, ktery jel z Tour de l'Avenier. V Parizi jsem navstivil
krasnou kruhovou budovu Radia France a tam se mi za neuveritelnych
devadesat franku podarilo udelat rozhovor pro ceske vysilani.
Jenze jsem cast penez utratil za telegram, aby to doma slyseli.
Jedna z otazek byla, co jsem rikal letosni horke sezone. S usmevem
jsem odpovedel, ze to je okurkova sezona. Po teto perfektni analyze,
jsem se vypravil na jih do Marseille, Cannes a do Monte Carla.
Konecne jsem pronikl do Chamonix a jelikoz jsem mel nove lakyrky,
nenapadlo mne nic lepsiho nez ze vylezu na Mont Blanc. Ze zacatku
to slo dobre. Potkaval jsem chudsi turisty, kteri nemeli na zubatku
a museli take pesky. Pak turisti ubyvali a zacal jsem potkavat
spise horolezce s cepiny. Ti se podivovali, co tak vysoko delam,
vysvetlil jsem jim, ze jdu na Mont Blanc a oni jen tak nevericne
kroutili hlavou. Konecne se objevilo prvni snehove pole. Ve svych
lakyrkach a v kratkych kalhotach, mne to nijak nezneklidnilo.
Jenze po par metrech svah zacal byt kolmy a moje nove lakyrky
mne prestaly ponekud poslouchat. Behem par sekund jsem ztratil
vysku, kterou jsem nabyval predchozi dve hodiny a prosvistel jsem
to po snehu, pri cemz zrychleni se ciselne blizilo kosmickemu
zrychleni druzic, sputniku, ci raketoplanu, jenze opacnym smerem,
takze jsem skoncil v hromade sutru.
Tahle nekolikasetmetrova projizdka v kratkych kalhotach po snehu
v polovine srpna mne prece jen odradila od pokracovani ve vystupu.
Snedl jsem tedy olejovky, ktere jsem zakoupil v udoli a vydal
se zpet. Bylo zajimave pozorovat, jak v Chamonix je uz noc, ale
nahore jeste svitilo slunce. Opacne pozorovani jsem ucinil o 24
hodin pozdeji 20. srpna 1968 v Chamonix a to, ze byla uplna tma,
ale v dalce zarily hory. Zdrcen neuspechem expedice jsem zamaval
na auto se zenevskou znackou. Do Zenevy jsem dorazil nekdy po
pulnoci. Byl jsem po rychle jizde na ledovci ponekud usmudlan
a obrousen.
Ve Svycarsku jsou vsak apoteky na kazdem rohu. Rano jsem se tedy
rozhodl jednu navstivit, pani lekarnice mne zacala osetrovat a
ocistovat a pak se mi zeptala, odkud jsem. Jelikoz na mne nebyl
hezky pohled, tak jsem nechtel prozradit zemi sveho puvodu, abych
neudelal narodni ostudu. Lekarnice vsak byla slicna a tak to ze
mne vypacila. V ten okamzik se jeji tvar zkroutila do bolestne
grimasy: "Ceskoslovensko, tam je zle, tam jsou Rusove!"
Usmal jsem se a vysvetlil jsem ji, ze tam byli na manevrech a
ze uz tam dva mesice nejsou. "Ale ne, prisli tam dnes v noci!"
O par dnu pozdeji se podobni ztroskotanci sesli na Ceskoslovenskem
velvyslanectvi v Bernu. Byl tam i Frantisek Ringo Cech, dva myslivci,
kteri to vzali pres kopecky hned po ranu 21. srpna. Take tam byl
skolni zajezd s pani ucitelkou. Diplomate z velvyslanectvi nevedeli,
kam vitr zafouka a tak byli diplomaticti. Na vsechny otazky odpovidali,
ze nemaji zadne spojeni s domovem. Jedinou informaci, kterou pri
tomto setkani diplomatickeho sboru s lidem sdelili, ze prezident
odjel do Moskvy na jednani, coz mimochodem bylo i ve svycarske
televizi, vcetne toho jak se Ludva liba s Leonidem. Kdyz asi hodinu
rikali, ze nic nevedi, ale ze kdyz padne Dubcek, ze to ve Svycarsku
zabali a pujdou jako v petactyricatem na barikady. "Dubcek
je totiz nas symbol, kterym stojime a padame!" dodal vysoce
postaveny diplomat.
Zdalo se, ze jsou vsechny otazky vycerpane, ale v ten moment se
prihlasila pani ucitelka, vedouci detskeho zajezdu se svym dotazem:
"Mohli byste mi sdelit, jestli jezdi vlak z Dolniho Dvoriste
do Budejovic?" Byla to prakticka zena a na tvari nejednoho
cynickeho nasince se objevil potouchly usmev. Nasli se i taci,
kteri bezeli rychle do hotelu a tam na tabuli pripichli oznameni:
VLAK Z DOLNIHO DVORISTE DO CESKYCH BUDEJOVIC DO ODVOLANI NEJEZDI.
JSOU VYTRHANE KOLEJE. VLAKOVA LINKA DOLNI DVORISTE-CESKE BUDEJOVICE
BYLA NAHRAZENA AUTOBUSOVOU LINKOU HORNI DVORISTE-KLATOVY. Kdyz
ustarana pani ucitelka dorazila do hotelu spatrila toto oznameni,
zavolala sve kolegyne a vitezoslavne jim sdelila: "Tak to
vidite, ja na to Dolni Dvoriste na velvyslanectvi upozornovala
a oni se vsichni smali a tady je to ted potvrzene cerne na bilem!"
Asi v polovine listopadu 1968 se u nas zastavilo auto. Nebyl jsem
doma, ale nejaci lide ze zapadnich Cech privezli velkou bednu
plnou knih. Pry mne potkali ve Francii.
Inu pan Vojtech z Moravy a pani Eva Svobodova meli pravdu. Komunisti
nas chranili pred zbytecnym hazardem, pred pasovanim knih a nepretezovali
vyucujici zbytecnymi zajezdy s nezletilou mladezi. Mame jim byt
vlastne vdecni a pan Kucera nema byt proc rozcilen, kdyz mu zavola
mlcici vetsina.
Ales Brezina