Na okraj
Ostuda ceske komunity?
Televizni vysilani Novy zaber vysilalo 16. cervence 2005
program nazvany Ostuda ceske komunity. Na rozdil od jinych
programu, kterymi stanice sve posluchace potesila, tento posledni
porad po mem soudu nebyl dobrym napadem. Neznam vsechny okolnosti,
ale zda se, ze program vini hlavne jednu kanadskou krajanskou
organizaci a mimo ni take zastupitelske urady Ceske republiky.
Pokud jde o zastupitelske urady, jiste odpovi samy. Ja jen vim,
ze kdyby se mely angazovat v kazdem pripade, kdy se navstevnik
z republiky dostane do problemu, vycerpaly by sve celkem nepatrne
zdroje v prvnich dvou mesicich roku. Krajanska organizace obvinena
Novym zaberem, Masarykuv ustav, uz na obvineni odpovedela.
Ale mne jde spis o sirsi otazku, ktera je v nazvu nadhozena, otazku
chovani ceske komunity. V prvni rade myslim, ze v pripadech, kdy
navstevniky z republiky komunita nepozvala, muze byt k pomoci
motivovana zavazkem krve a poutem jazyka, ale nema moralni (a
tim mene pravni) povinnost se o ne postarat, jestlize jim navsteva
v Kanade nevyjde. Presto nevim o zadnem pripade, kdy tak neucinila.
Stalo se tak i v pripade tanecniho souboru Betty, jehoz
pripadem se Novy zaber zabyval. Zucastnil jsem se koncertu
teto skupiny v kostele sv. Vaclava v Torontu. Primo na koncertu
bylo vybrano 1100 dolaru, Jan Matejovic pridal 600 a Sokol 300.
Takze jen tato akce vynesla 2000 dolaru. Pokud vim, o teto skutecnosti
se program Noveho zaberu nezminil.
Nezminil se take (a ani nemohl, ponevadz o tom nevi) o mozna desitce
situaci v minulych letech, kdy se najednou v Torontu objevila
skupina lidi z Ceske republiky, zavolala funkcionare nektere krajanske
organizace, oznamila, ze je v Torontu a potrebuje ubytovani. Jako
by bylo samozrejmou povinnosti krajanu je ubytovat a jako by bylo
nejjednodussi veci na svete bez predbezneho nebo jen kratkodobeho
varovani ubytovat nekolikaclennou skupinu. Snad ve vsech pripadech
jim bylo pomozeno (pripad hokejistky Studentove a jejiho tatinka
a pomoc manzelu Syptakovych nebo nedavna akce montrealskych, kteri
z iniciativy Viktora Vonky, predsedy kulturni organizace Beseda,
skoro na posledni chvili zazracne ubytovali cleny souboru VUS
Pardubice v krajanskych rodinach, mluvi za vsechny). Nezminuji
se o techto pripadech proto, abych navstevniky z CR kritizoval,
ale proto, abych hajil nasi komunitu proti nespravedlivemu narceni.
Ceska komunita v Torontu a v Kanade vubec se (alespon v teto oblasti)
nema za co stydet.
Vsichni - v nektere fazi sve cinnosti - si myslime, ze jsme lepsi
nez ti ostatni (a nekdy mame mozna i pravdu) a hazime (abych uzil
moderni prirovnani) na sve odpurce - casto jen domnele - nuklearni
bomby. Televizni program je takovou bombou. Myslim si, ze nez
ji hodime, meli bychom si byt jisti svymi fakty. A take bychom
meli zvazit nasledky sve akce. Krajanske organizace jsou krehke
kvetiny a je velmi snadne je tezce poskodit.
***
Jiri Randa - umelec bozi
Winnipegsti se v cervenci rozloucili s clovekem, k
nemuz jsem od prvniho setkani citil zvlastni uctu. Josef Randa,
sochar z bozi milosti, z rodu Michelangelu, ve sve povaze spojoval
prostotu a pokoru s tichym vedomim, ze patri k vyvolenym. Vedel,
ze az se uzavrou ucty jeho zivota, sloupec dal vysoko prevysi
opacnou stranu. Jeho sochy, at ve verejnem vlastnictvi - v Aquatic
Hall of Fame, v budove Royal Winnipeg Ballet, nadherna
socha Setkani dvou rek v parku Assinboine, Znovuukrizovany
v torontskem Masaryktownu, ci sochy v soukromych sbirkach, tvori
umelecky odkaz vyjimecne hodnoty.
S Josefem Randou jsem se poprve setkal pred vice nez dvaceti lety.
Byl tehdy hodne dole, financne i dusevne, o to bolestneji, ze
krizi prochazela i jeho zena. Pozval me do sveho bytu - atelieru,
plneho jeho del, o ktere jako by nikdo nemel zajem. Na prvni pohled
jsem se zamiloval do sosky zeny, sedici na cerne mramorove krychli.
Koupil jsem si ji, castecne proto, abych pomohl umelci, ktery
zrejme zapasil o preziti. Od te doby, kdykoliv se na ni podivam,
dekuji Bohu ci osudu, ci cemukoliv, co nas vede timto zivotem,
ze jsem tehdy poslechl naseptavace ve sve dusi a vymenil hrst
dolaru za dilo klasicke krasy.
A jeste jedna pamatka mi na nej zustala: fotografie jeho otce,
legionare, masarykovce, stejne oddaneho jako jeho syn. Zivot nemuze
byt docela marny, jestlize nam dovoli setkat se s lidmi jako byl
Josef Randa.
***
Za Otakarem Havelkou
Jeho rodina patrila k prukopnikum ceskeho prumyslu
a Ing. Otakar Havelka (natocili jsme o nem s Milo Kubikem zajimavy
dokumentarni film) dovedl poutave vypravet o svem mladi. Mlady
Otakar mel moznost venovat se sportu (pamatuji-li se dobre, Havelkovi
meli i domaci kluziste), cestovat a vubec vychutnavat vsechny
dary zivota, ktere mu mladi a uspesna rodina mohly nabidnout.
Az do prvni svetove valky rodinny podnik dodaval zarizeni cukrovarum
v celem Rakousku-Uhersku a po jeho rozpadu zacal vyrabet pracky.
Take jeho rodine komunisticky rezim zabral podnik, jehoz zacatky
sahaly hluboko do 19. stoleti a z posledniho vlastnika ucinil
vyhnance. V Torontu se hlavne aktivne ucastnil zivota ve faranosti
sv. Vaclava, kde pusobil jako varhanik. Ing. Otakar Havelka zemrel
v Orilii ve veku nedozitych 102 let. Rozlouceni s nim se kona
25. zari 2005 v kostele sv. Vaclava v 10:30.
Josef Cermak