Kolik dimenzi ma malircin
zivot?
Cestou do Nashville nas provazelo horke letni slunce.
Do vesnicky vjedete - jak jinak - po Nashville Rd., ktera vas
zavede az do historicky chraneneho Kleinburgu, znameho hlavne
svymi bohatymi domy, historickymi objekty - a maliri to vedi nejlepe
- vehlasnym muzeem The McMichael Canadian Art Collection. Ale
to se zabydlelo az na navazujici Islington Avenue. At uz tam zavitate
z konce dalnice cislo padesat od Bramptonu, nebo z konce opacneho
z Woodbridge, v kazdem pripade cestujete za doprovodu prirody.
Ten konec - na nase pomery bychom rekli obce - Nashville, kde
si postavil v roce 1872 pan Matthew East svuj dum, a tamni dum
to byl vubec prvni, se kdysi jmenoval East's Corners. Konecne,
ten pan East velice dobre vedel, ze si pro svou rodinu vybira
nejen nadherny kousek sveta, ale i jako agent pojistovny dokazal
jiz tenkrat docenit i budoucnost tohoto mista.
Nez se do domu nastehovala rodina Miroslavy a Pavla, zmenil nekolikero
majitelu (a to i presto, ze podle mistni legendy pry zde strasilo:
nachazely se tu z nejakeho nevysvetlitelneho duvodu klobouky...
nu, nevim, ale zase neni sprochu), coz se prirozene podepsalo
na jeho konecnem vzhledu. Kazdy z nich v nem i na nem totiz zanechal
svou predstavu. A tak by se o jeho podobe, v jake jej nalezli
manzele Kirovi pred nejakymi temi osmi lety, architekt nevyjadril
prilis lichotive, nicmene novym majitelum tak, jak stal, vyhovoval:
"Kdyz jsme jej videli poprve, byli jsme jim nadseni, a ja
jsem se v nem doslova ztratila," komentovala pani domu nadsene
svou prvni navstevu. Tim spise ji uchvatil, ze nikdy nemohla prijit
na chut domkove radove vystavbe (zatimco moderni architekturu
ale obdivuje. Jen na okraj - rika vam neco jmeno Frank Gehry?
Jak by ne, vzdyt jeho Tancici dum v Praze zaujal kazdeho. Tak
tento architekt je jejim favoritem.) Zato tento zahrnoval v sobe
vsechno, co ve sve predstave tradicni zena, pochazejici z Blazovic
od Brna, nosila: sirokou strechu pro velkou rodinu, soukromi pro
vsechny, mnohorozmernost pro nespocitatelne mnozstvi zalib a aktivit
jeho obyvatel, nekonecnost nametu pro rukodelnou praci pana domu
a pritulnost i pro tvorbu v tomto objektu dominantni - pro malirinu
a jeji vystavovani.
A tak se jiz z velke dalky zdravite nejen s napisem Mira Kirov
na zdi galerie, ale i se silnymi spalky pokaceneho javoru, se
zbytky stavebniho materialu, ktereho bylo pouzito k dobudovani
pristavby, s jednoduchym zemedelskym naradim, ktere dava zjevne
tusit, ze prace s pudou je zde soucasti bezneho denniho zivota,
pradelnimi snurami ovesenymi bilym pradlem - a tolik pripominajicimi
malebnost vzpominek z detstvi a vuni slunce a vetru v pradle nasich
maminek ukryte, ci s kvetinovym koutkem se soskou andilka, ktery
je urcen k tichemu a soustredenemu rozjimani, anebo s pergolou
hned v tesnosti obydli, v nemz naleznete stin v parnem lete, stejne
jako s tichym ukrytem vybavenym zahradnimi zidlemi a stolkem v
pripade, ze byste si chteli pohovet nad knihou jen za zpevu ptactva.
A uvnitr vas zamestnaji vsechny ty predstavy o tichem soukromi
- ctyr dcer a dvou dospelych, jejichz delba prace v rodine nikoho
nenechava ani na tech nejmensich pochybach, ze prave zde vstupujete
do kralovstvi tradicni rodiny kde se zenske ruce chapou prace
urcene pro zenskou jemnost a doteky vcetne pohlazeni srdce a detske
dusicky, a ze ty muzske zase toho, kde je zapotrebi sily a odvahy
tu manzelcinu a matcinu lasku a detskou krehkost uchovat v bezpeci.
Miroslave Kirove ta delba vyhovuje. Nepripada ji nerovnopravna
a ani se nebouri s pocitem, ze snad protezuje postaveni muze.
I kdyz jeji manzel pochazi z Burgasu, a v Bulharsku - jak nosime
jeste v pameti, mela zena prece jen jine postaveni nezli u nas.
Ale pani Mira muj dojem-nedojem narovnava: "Myslim si, ze
zivot ma urcity rad, a v nasi rodine ma kazdy svou roli, kterou
si musi plnit. Ten nas rodinny rad vychovava deti pro budoucnost,
vychovava je k vedomi, ze spolecnost ceka na jejich prinos, a
ze pokud se nezhosti sve role dobre, tak neco bude chybet, neco
nebude v zivote klapat."
A zatimco micha na plotne rychlou krmi, sedi muz v houpacim kresle.
Narubal uz neco z tech velikanskych kolosu javora - jehoz drevo
nadherne hori a vydava nepopsatelnou vuni, pohovoril s Shebou,
fenkou puvodem japonske rasy akita, napovedel sve nejmladsi dlouhovlase
Madelon, co je treba pripravit v jidelne ke stolovani a ted sleduje
cvrkot v samem centru deni rodiny. Je mu mile se jen tak divat
a verim i tomu, ze ve sve dusi je pysny na kazdou tu malou ci
velkou holku doma. Ty vlastni, 19leta Nora - dnes s ukoncenym
prvnim rocnikem obor zdravotni sestry na hamiltonske univerzite,
a 12leta Madlenka - jak ji po starocesku rikaji, po prazdninach
nastoupi do 7. tridy, sveho otce ani matku nezaprou. Po kazdem
maji neco. Ty prostredni, 17leta Jenna a 16leta Jessica, jsou
tam doma take, ale jen na prechodnou dobu. Manzele se ujali pestounske
pece a pomahaji jim v jejich problemech, o ktere si samy nerekly
a na kterych divenky nenesou ani spetku podilu. "Myslenku
vzit si deti do pece se v nas zrodila velice davno," useda
pani Mira jako posledni za velky bytelny jidelni stul, kde na
ni vsichni, aniz by se dotkli jidla, uz cekaji, a dela krizek,
aby spustila motlitbu a aby tak spolecne podekovali Hospodinovi
za dary na stole, "jenze to muselo v nas uzrat," vratila
se pani Mira k prerusenemu dialogu. Divenky s nami ziji zhruba
tri roky. Snadne to neni, ale pri trose dobre vule se to da zvladnout,
a je to neobycejne uspokojujici," pohledne na sve sverenkyne.
Mozna se ptate se mnou, co ze ji to prinasi? "Jednak je to
uspokojeni z toho, ze delam neco navic, nez se ode me ocekava,
a me osobne to uspokojuje z hlediska tvorive prace, protoze i
zmenit zivot nekoho jineho pokladam za tvorivou praci. A pak vedomi,
ze si divenky v tech nejtezsich chvilich sveho zivota vzpomenou
na dum, ve kterem mely bezpeci, lasku a pochopeni, a ze tak zvladly
i nejtezsi obdobi sveho zivota, je nadherne.
Budou mit ve svem hlubokem podvedomi zakoreneno, ze vsechno lze
zvladnout. Chtela bych jim dat nadeji pro zivot a aby, kdyz jednou
nebudou u nas, vzpominaly na dobu, kterou prozily s nami, jako
na svetly okamzik v zivote, na dobu zmeny v jejich zivote, a aby
tak nejak to, co ziji u nas, bylo urcitym standardem, ke kteremu
se budou cely zivot priblizovat."
Chte nechte si uvedomuji, ze zivot techto dospelych tak ziskal
dalsi neopakovatelny rozmer: "Rekla bych, ze prace s temito
detmi mi dava
moznost poznat, jak druhe deti mohou bidne zit, cim musely projit.
O
svoje deti jsme se jaksi automaticky starali dobre a neuvedomovali
jsem si, co pro ne vsechno delame. Byla to proste rutinni samozrejmost.
Ovsem po prichodu techto divenek jsme si uvedomili, co vsechno
nase deti maji, co vsechno od nas dostaly a jak je zazemi, ve
kterem vyrustaji, formuje.
A take cemu se treba vyhnuly a co se mohlo prihodit, kdyby nevyrustaly
tak, jak vyrustaji...
Vsechno tady prozijete v nefalsovane tradicni domaci atmosfere.
A pochopite, ze pro televizi, ktera tady nekde existuje, nema
nikdo ani
cas. V podstate ji ani neni zapotrebi. "Televizi se snazim
vyhybat, deti pro ni maji vymezeny cas. Duvodu mam hned nekolik:
predne si myslim, ze nema co nabidnout, ze deti vychovava k bezcitnosti
a nenavisti, protoze jim nabizi velice malo pozitivnich podnetu.
Druhym duvodem je, ze kdyz deti travi cas u televize, pak nic
jineho nedelaji - nemaluji, nekresli, nectou, proste samy netvori.
Jsem presvedcena, ze v detech zabiji fantazii. Ty nase si vecer
hraji hry, delaji rucni praci, pomahaji nam ve vsem moznem - a
tim se take od nas uci, poslouchaji pohadky, pisou. Madlenka si
napr. zacala psat knihu."
Veci, ktere vas v teto domacnosti obklopuji, maji svou historii.
Nemate moznost uzasnout nad modernim zarizenim, ale mate naopak
moznost pohladit starou zidli, vyspraveny ram od zrcadla, dotknout
se lemovani vsech tech malovanych originalu, ktere prirozenym
zpusobem dokresluji interiery jednotlivych pokoju a mistnosti.
A pohlednout na postele, ktere nemaji s temi dnesnimi, s podivnymi
postrannimi kuly coby nebesy, nic co do cineni. Tyto pokryvaji
rucne usite pokryvky, polstare s domacimi vzory a bavlnene koberecky
se rozkladaji po puvodnich drevenych podlahach. Jak jinak, nez
vyspravenych delnou rukou pana domu. A at uz se podivate kamkoliv,
vsude naleznete jejich podpis: stara truhlice, s niz tenkrate
v roce 1979 z Amsterodamu, kde se jako cerstvi emigranti oba dva
potkali, pricestovali do Kanady, je oblozena malymi ramecky na
fotografie, kterych je dokola po zdech bezpocet. Jako vzpominka
na casy, kdy se museli sami, bez cizi pomoci, vyskrabat nad hladinu
noveho zivota. Zabydleli se tenkrat v nedalekem Wildfieldu. Mira
mela vystudovanou Umeleckou prumyslovku v Brne, obor propagacni
grafiky, jeji manzel byl nastrojarem. Ji prineslo vedle talentu
i vytrvale usili a hledani moznost pracovat ve trech studiich
kresleneho filmu az do doby narozeni prvni dcery. Pote se rozhodla
zustat na volne noze. Z te doby existuji napr. navrh na koberec
pro hotel Marriot v Toronte, ilustrace pro architektonickou firmu,
obalky na knizky, vitraze v kostele sv. Vaclava v Toronte, az
se postupne rodilo prani mit vlastni nejen atelier, ale i galerii.
Sen se stal skutecnosti temer momentem, kdy se rozhodli pro koupi
onoho domu, v nemz se po trech letech prestavby vyloupla galerie,
v niz chce vystavovat nejeden umelec: "Zatim je vsak neprijimam.
Ne jen proto, ze v ni mam sama co vystavovat, ale hlavne proto,
ze mam vnitrni vyhrady k tomu, co mi nabizeji." Jedinou vyjimku
ucinila malirka v pripade mistniho umelce Giuseppa Lazzara, puvodem
Itala: "... protoze jeho prace velice dobre doplnuje moje
malby. Jeho plastiky jsou z medi a do svych stromu zakomponovava
kamen a drevo. Delim se s nim tak o spolecnou lasku k prirode.
"
Alfou a omegou malirciny tvorby je priroda. Prirozene i portrety
zdobi jeji galerii a interier domu stejne jako zatisi a surrealisticke
namety. Jenze motivy prirody jednoznacne vitezi. "Vzhledem
ke svemu klasickemu treninku, ovladam zakladni techniky - olej,
akvarel, pastel - a zjistila jsem, ze mi nejlepe vyhovuje pracovat
s rocnimi cyklem - v lete delam obvykle lehke pastel, akvarely,
jak se ochlazuje pocasi, tak se presunu k olejovym pastelum a
venuji se kombinovane technice, v zime skoro vylucne pracuji s
acrylicem a olejem. Rada se prochazim volnou prirodou a delam
skicy s detailnimi poznamkami o tom, co vidim. Treba konkretne
o tomhle obrazu jsem si poznamenala, ze byl uzasne dynamicky den,
pouzila jsem slova jako horka cerven , tezka atmosfera, neco se
chysta - a skutecne to byl posledni vykrik prirody v onom babim
letu, rozlouceni s nim, a na druhy den bylo to misto zapadane
snehem. Nejde mi o verne zachyceni prirody. Jde mi o to, abych
dostala na platno, co momentalne citim, co mi rika priroda."
Pruvodkyne vlastni tvorbou se zastavila u decentne barevne pojate
serii pastelovych obrazu, v nichz jednoticim motivem je hlemyzdi
ulita: "...je to navrat k detstvi, snecka mam s sebou, toho
jsem si privezla z Ceska, nasla jsem ho jako dite na zahrade.
Je v nem kousek meho domova."
Vzpominka na mestsky park z detstvi se promitla zase v obraze
s rozloupnutym kastanem, lezicim na zemi. Prochazite se galerii
a uvedomujete si tu sirku zaberu, tu nametovou bohatost, paletu
barev a neco vas nuti zastavit se u nich. To neco je jemnost a
lehounke doteky, a mozna i stejna vzpominka snoubici se s onim
kastanem ci hlemyzdi ulitou tam nekde doma, na vlastni zahrade.
V albu ma ulozene namety, ktere jsou jednak uz zpracovane a ve
velkem visi u
nekoho doma na zdi, ci takove, ktere na svoji stastnou chvilku
zpracovani jeste cekaji. Vetsinou nezustanou ve stejne podobe.
Na platne nalezne malirka obvykle jeste neco, cim puvodni myslenku
rozvine, dopracuje, prohloubi. Kazda vystava pro ni, a ma jich
za sebou jiz pozehnane, znamena se nad sebou zamyslet. Zamyslet
se a vybrat to, co ji nejlepe prezentuje. Neni to jednoduche,
a i kdyz da na radu pratel-vytvarniku, prece jen si nejradeji
dela vyber sama.
Nenosi ve svem srdci neuskutecnene sny. Preje si jen, aby to vsechno
pokracovalo tak, jak to doposud kraci. "Potrebuji ve svem
zivote element urciteho tajemna, to me velice vzrusuje a laka,
musim odhalovat, nalezat... plany do budoucna zrovna nemam."
Neni ji lito, ze zadna z dcer, jak se nyni jevi, nepujde jeji
cestou:"... protoze ja jsem si take vybrala svuj vlastni
smer v zivote a nemuzu zit jejich zivoty. Hlavne aby se jim postestilo,
aby byly spokojene s tim, co delaji..." A co ze ji dava malovani?
Odpoved je jednoznacna: "Vsechno. Neumim si predstavit, ze
by mi tato dimenze v zivote chybela."
Mira Kirov zni jmeno malirky ceskeho puvodu. A za nim se skryva
skromna zena. Zena, ktera se umi divat zprima do oci, ktere nedela
problem ponorit ruce do necek jako stetec do malirske palety.
Clovek, ktery si na svem zivote nejvice ceni viry v Boha a ktery
take Jemu dekuje za zivot, ktery ma moznost zit. "Vira mi
dava silu, dava mi smysl zivota, odpovida mi na otazky proc jsme
na svete, proc zijeme..."
Foto a text: Vera Kohoutova