Na okraj
Charles Ernest Dojack
Torontsky denik The Globe and Mail uverejnil 11. cervence
2005 rozlouceni s Charlesem Ernestem Dojackem, synem krejciho
Frantiska Dojacka, jednoho z nejvyznamnejsich ceskych emigrantu
(sdilel sve zamestnani s jinym vyznacnym Cechoslovakem z prvni
poloviny dvacateho stoleti, torontskym Gustavem Pristupou). Frantisek
prisel do Winnipegu v roce 1903 a jeho stopu nachazime po cele
Manitobe a zvlast ve Winnipegu. Tak vyznamny byl jeho prispevek
Kanade, ze v roce 1977 Canadian Museum of Civilization
shromazdilo tisice predmetu z puvodniho Dojackova obchodu a umistilo
je v oddeleni jazyka a kultury v kanadskem sale muzea.
Autorem rozlouceni s Charlesem E. Dojackem je profesor Thomas
Axworthy, politicky vedec i praktik (mimo jine zastaval v letech
1981-84 funkci hlavniho tajemnika ministerskeho predsedy Pierra
Elliotta Trudeau) a bratr byvaleho ministra zahranici Lloyd Axworthyho.
Ale ani jeho vedecky a politicky vehlas ani jeho pribuzenske vztahy
nebyly duvodem k napsani rozlouceni a zminuji se o nich jen mimochodem,
jako o ukazce zajimavosti lidskych udelu. Duvod k napsani byl
na hony vzdaleny politice a vede - Thomas Axworthy se loucil se
svym tchanem, synem Frantiska Dojacka a otcem sve zeny Roberty,
rozene Dojack...
***
Vysoke letni nebe
Jako kluk jsem miloval jmena knizek jako Vitr vane
z hor a Vecne zpivaji lesy. Nevim, jestli muj vztah
byl vyvolavan pismenem "v" v prvnim slovu titulku, ale
timto pismenem zacina i prvni v trojlistku slov, ktera memu mladi
ucarovala, Vysoke letni nebe. Uz ani nevim, zda tato slova
tvorila nazev knizky jednoho z ruralistu (snad Josef Knap?) nebo
se v jeho knizce jen mihla. Knizku jsem musil cist, kdyz jsem
doma pomahal pri znich, ve veku, kdy stribrny vitr, omamny a rozevlaty,
provival dusi i srdcem. To cervencove poledne, kdy jsem kilometry
od vsi obsekaval lan psenice, siroko daleko ani jedine lidske
postavy, v dalce teplo stoupajici z rozpalenych strech, modr nebe
potazena pruhlednym zavojem, se kazdy rok slavne vraci na sitnici
me pameti. Znovu slysim poledni zvony laskat ticho kraje udery
svych kovovych srdci. Znovu vnimam zavratnou krasu byti a zvlastni
bolavy tesk se plouzi mou dusi, snad stesk, ze tento okamzik,
kdy se dotykam nebes, je prchavy a nezachytitelny, stesk, ktery
snad provazi kazde setkani s krasou, kazdy dotek bozskeho.
***
Na nemocnicni postel pada svet
Maloktery z basniku hnetl sve verse z tak zrnitych,
prostych, nenavonenych slovicek jako Jiri Wolker - snad jenom
Petr Bezruc (Myslis kdo doly ma, srdce ma taky?). Jen si
vzpomenme: Antonine, topici elektrarensky, do kotle priloz
nebo Hrob jedne vlny druhe je zelenou kolebkou nebo
Rozrizl jsem te, mila ma, krev tece mym rukama z pecnu bileho.
A samozrejme Na nemocnicni postel pada svet. Nevim
kolikrat jsem stal u nemocnicniho luzka, k nemuz se sklanela smrt.
A skoro vzdycky mne hlavou proletlo tech pet vsednich - i kdyz
nevsedne serazenych - slov. Svet opravdu pada na nemocnicni luzka,
svet pysnych zdravych tel, svet lidi zahledenych do zitrejsich
vitezstvi, jistotnych ran, do noci vasnivych obeti, do casu, ktery
se dlouzi do nekonecna. Samoliby svet, zamilovany do iluzi svych
uspechu. Pysny svet, jemuz z posteli zakriknute odpovidaji pobledle
tvare, oci unavene strachem a bolesti, nekdy horici vzdorem, jindy
zastrene mlhou mrakot, jak se duse stehuje na druhy breh a dusivy
svet jako by zvolna odplouval a mizel za obzorem.
Josef Cermak