Konicek po tri generace
Milos a Pavel. Otec a syn. A predchazel Edvard. V poradi Kucera
prvni. Tri generace fotografu sahajici az do roku 1901. Zaliba,
ktera se v tomto rode prenasela jako stafetovy kolik. Ostatne,
dedeckovi bylo osmdesat a bez kamery neudelal ani krok. A kazda
ta generace ma svuj pohled na svet. U dedecka se nezapre jak smysl
pro humor, tak smysl pro vytvarne pojeti. Ta cernobila fotografie
maleho kluka s velkymi slunecnimi brylemi, hledicimi do roztazenych
novin velikosti jeho utleho tela, ma smrnc. Clovek primo citi
tu touhu maleho ctenare byt uz velkym a moci uzuz rozhodovat o
svete. Anebo portrety sve zeny Anny ci prababicky pravdaze, to
zabarveni prozrazuje, v cem ze ta nedokonalost tehdejsi techniky
vezela. To prace s Photoshopem a digitalnim fotoaparatem a pocitacem,
to je jina. "Temnou komoru? Te jsem se vzdal velice rad,"
rika Milos Kucera, reprezentant druhe generace fotografu.. "A
jsem rad, protoze to byla otrocina, cekat na kazdou montaz, efekt
povede se nepovede - dnes je to poteseni, mate volne
ruce a hlavne cas tvorit" Pochopitelne se cas nezastavil
a vyvoj techniky jde neskutecne rychle kupredu. Oba Kucerovi maji
fotoaparaty stejne Pavel zcela zjevne svemu otci duveruje
a jde v otcovych slepejich. Nemyslim si ani, ze se mezi sebou
dohaduji o tematu a jeho zpracovani. Otec respektuje synovo pojeti.
A konecne, jeho pohled na veci kolem se i libi. Zatimco Pavel
dava prednost abstraktnim vyjevum, otce spise uchvacuji varianty
na realisticke tema - cehoz jsou dukazem objekty s vezickami tak
typickymi pro Prahu, anebo tak domacky vyznivajici cervene strechy
Ceskeho Krumlova. Doznava, ze jednoduse nemuze odolat ani nadherne
clenene krajine jiznich Cech, natoz zlatistvemu obili s kupovitymi
mraky a osamocenymi stromy na brezich pole. Nemuze se nabazit
tak nadherne vyvazenosti prostoru. Ovsem nebrani se ani novym
pohledum - treba ten stylizovany jako odraz ve vypouklem zrcadle,
jehoz poslanim bylo predevsim dbat na bezpecnost silnicniho provozu.
Dnes je to misto ze stare Prahy uz jen vzpominkou a cloveka napadne,
zda ona stylizace s barvami je jeste vubec fotografie. Vypada
spise jako obraz "Malovani me take bavi, a urcite prijde
den, kdy se k nemu dostanu vice," usmiva se na moji otazkou
Milos. Tady ty barvy jsem "udelal" umyslne, aby to vypadalo
jako malovane stetcemlibi se mi to tak." Povedlo se, technika
dokonale mate. Stejne i onen ramecek, ktery divaka opticky zavadi
do prostoroveho videni. Nocni Praha vypada jako by mela tri rozmery"ano,
to dela to ramovani ve dvou urovnich" A tahle fotka zase
vypada jako legrace z vazne veci. Svatebcane v kruhu a tak nejak
pootocenem, ze obliceje dostavaji zcela jine nez prirozene rozmery.
Z Milose pak vypadne, ze svatby a promoce jsou prilezitosti, kde
clovek nema pro loveni momentek ani cas tvorit. Je to honicka
za snimky, aby se nic nezameskalo. Ale prece jen se nejaka skulinka
najde a pak to vypada treba takhle. Ovsem vedle krajinek, mestskych
vyjevu a "loveckych" momentek se clovek musi zastavit
i u portretu obliceje uz ne mlade, ale stale puvabne zeny, u ditete
ci u skupinky cikanku, jak je Milos zachytil jeste v dobe, nez
emigroval. Nezachovaly se vsechny, cestou svetem se nekam poztracely.
Pavel nasleduje sveho otce i v mnoha detailech zivota. Otec, elektrotechnicky
inzenyr jeste z CVUT v Praze, pracuje jiz sestnact let ve vyzkumu
na torontske univerzite, a syn ji vystudoval a jako strojni inzenyr
pracuje v Magne. Anebo ve sportu. Pavel otevrene doznava, ze "tata
je fakt dobry, tak dobry, ze je tezke jej dohnat..." Prestoze
je nejmladsi Kucera v Kanade od svych ctyr let, cestinou se perfektne
domluvi.
"Nikdy se na fotografovani dopredu nepripravuji. Mam rad
nahodu. Fotim Nikonem jako muj tata. Vzdycky si beru s sebou.
Ostatne, vysledky na zdi jsou toto dukazem dlouha expozice
a na fotce vidite jen barevne cary, ktere kamera zachytila na
dalnicnim provozu. Prosim, navic foceno za jizdy, ale Pavel vi,
ze se to nesmi... Tma je neutralnim pozadim, barevne linky potkavaji
jedna druhou. Takovychto vyjevu jako vysledek "nahod"
ma Pavel po ruce vice. Treba zaber za velkeho mrazu na Lakeshore.
Jezero pod rannim cervenym sluncem, ktere se vznasi nad temne
modrou plochou. Nadherny prirodni vyjev. Zajimave barvy. Zajimava
atmosfera. Jedinecny jev. Proto se take ocitl v Pavlove sbirce.
Pokud nemusi, tak do originalniho pohledu nejmladsi fotograf nezasahuje.
Take orosene okno nechal autor v puvodni podobe. Vypada jako roztavena
sklenena hmota. A barvy ma rad syte. Vysledkem jeho prace jsou
situace bezneho zivota a veci kolem nas tak trochu v jinem uhlu
pohledu.
V Kanade je Milos Kucera od roku 1982, kdy se rozhodl k emigraci.
Utikali pres Jugoslavii. Jeho zena je zubni lekarkou. Ta je navic
i prvnim kritikem manzelovych vytvoru a pry s velikym pochopenim
snasi blazneni tech svych chlapu s fotoaparaty. A jeji ordinace
slouzi jako vystavni sin. Tam se originaly stoprocentne stridaji
nejcasteji. Ostatne, ani vam neni to digitalni dovadeni Milose
a Pavla Kucerovych cizi. Vzpominate? V auditoriu na "Queene",
kde se davala hra Ja chci k filmu, jste meli moznost postat
a pokochat se nadhernymi vyjevy vseho druhu a mnohym treba
utkvela v pameti i ta bezkonkurencni Pavlova slunecnice. Nedavno
skoncila vystava fotografii obou Kucerovych, a v dohledu se dalsi
nerysuje. Ale o nic neprijdete, protoze hned pri prvnim predstaveni
Noveho divadla v nove divadelni sezone budete mit moznost se podivat
na to nejlepsi, co tito dva fotografove zase ulovili. A ze to
bude podivana zajimava, o tom ani trochu nepochybuji.
Vera Kohoutova
