Sidliste s lidskou tvari
Alexandr Solzenicyn v jedne ze svych uvah napsanych v dobach tvrdeho
komunismu v Rusku pise o pravoslavnych chramech a kostelech, ktere
byly prestavene na traktorove stanice. Psal o tom, ze clovek se
zde jednou za cas zamyslel nad otazkou vecnosti, smrti, pravdy,
odpusteni. Nad tim, co T. H. Robinson nazval hlubinou lidske
existence. Clovek se zamyslel nad necim, co ho presahuje, co zaroven
upozornuje na jeho omezenost, co ho nuti k pokore, ale i ke vzpoure
v okamziku, kdy mu je pravo na proziti neceho hlubsiho upirano.
Alexandr Solzenicyn mel pravdu, jenze rozdil je v tom, ze dnes
misto pozlatka socialismu, radostnych letnich rekreaci, estrad
a bezduchych serialu dostavame stejne bezduche zabery okamziku
na kterych nezalezi, informaci, o kterych nevime jestli jsou pravdive
nebo nejsou a ani nikoho nezajima jejich pravdivost. Misto pribehu
jsme zasobovani skandaly celebrit, misto fotbaloveho zapasu je
zde sestrih triceti az ctyriceti branek, ktere jsou technicky
dokonale, ale nikdo se pri nich nevzrusi, nenadchne, nehovori
to k nam. Jsme odsouzeni zit k zivotu bez pribehu, bez emoci.
Tekat mysli od jedne veci k druhe a ohledneme-li se zpatky, zijeme
bez pameti.
Jak malo pribehu uchovavame z posledni doby, z poslednich let.
Jsme bicovani novymi udalostmi, ale nase mysleni je zkratkove.
Neni zapotrebi nic zachovavat, nic evidovat. Nezbude tu nic z
nasich pisemnosti, SMS a e-maily se okamzite mazou. Ale i kdyby
se nemazaly neni cas je procitat a rekonstruovat to, co se skutecne
stalo.
Jdu se svymi znamymi nocni Prahou a vsichni citime, ze to je to
neco, o cem je zapotrebi hovorit. Oni se snazi hajit svet, v kterem
je clovek vice nez na knihu odkazan na internet, misto toho, aby
pocital z hlavy, musi mit nezbytnou kalkulacku a misto stetce
pocitacovou mys. Pro cloveka, ktery se naucil nasobilku je skoda
zpusobena technologii minimalni a presto se pristihnu, ze i jednoduche
matematicke ukoly resim radeji s kalkulackou (pro jistotu, protoze
si jiz neverim). Telefonni cisla jiz neznam z pameti. Obzvlaste
od te doby, co je lze ulozit do pameti telefonniho pristroje a
realitu kolem sebe si jiz nepamatuji, protoze jsem ji ulozil do
bezedneho digitalniho fotoaparatu. Vzhledem k tomu, ze je stale
mene a mene casu asi se na ne nikdy nepodivam. Co je to za vyhru?
Mohu porovnavat a vim, ze je mozne zit neco kvalitnejsiho. Vnimat
svet v urcite hlubine. To, ze jsem si nechal vnutit jiny zpusob
mysleni je tim, ze starnu a nemam odvahu jiz vzdorovat, ale to
povedomi urcite hlubiny, ktera vychazi z utrpeni cloveka tu je.
Predaly mne toto povedomi minule generace a ja mam povinnost ho
predat dal.
Jiste je mozne zit ve svete plnych hrncu masa, bez bolesti, v
kycovem svete spokojenosti, jak to popsal Aldous Huxley ve svem
Konci civilizace (Brave New World) nebo jak o tom natocil
film Alphaville Jean-Luc Godard, ale nasim ukolem
a rekl bych, ze poslanim nasi zmarene generace ceskych baby-boomers,
generace, ktera se narodila ve ctyricatych letech, ktera prezila
a nebyla zcela vypatlana predat, to co nam chteli sdelit reziseri
jako Bergman, Bunuel, Fellini, Antonioni, ale i Jan Nemec, Dusan
Hanak ci Evald Schorm. Ta povinnost tu neni protoze bychom se
my sami svymi schopnostmi intelektualne dopracovali k tomu abychom
temto vecem alespon castecne rozumeli, ale protoze i nam to nekdo
pomohl objevit. Protoze jsme to dostali darem i my mame povinnost
tento dar predat dal. To je to, co jsem snad chtel odpovedet na
argument, ze si komputerova generace nalezne cestu sama.
Prochazim prazskymi sidlisti a uvedomuji si, jak se pomalu zlidstila.
Obcas jsou neutulne panelaky az optimisticky namalovany. Jindy
mizi mezi stromy, ktere se bud samy zasely nebo je tady nekdo
pred ctyriceti lety vysazel. I zasle socialisticke reliefy nepusobi
tak obludne jako kdysi. V krytu, v podzemi ve Vrsovicich se nachazi
modlitebna, v Malesicich na panelaku je zase napis Pedikura. Zivot
si sem hleda pomalu svou cestu.
Ve Strasnicich nedavno vyrostl novy moderni katolicky kostel.
Ironii je, ze v krasnych vesnicich v jiznich a vychodnich Cechach
vyrustaly jako houby po desti v nedavne minulosti Kulturni domy,
ktere mnohdy svym necitlivym zasazenim do okoli by se spise mohly
nazyvat Nekulturnimi.
O to prijemnejsim prekvapenim je, ze v Praze Chodove na Jiznim
meste se objevil projekt noveho kostela, ktery projektoval architekt
Jiri Vesely. Stavba kostela se nachazi nedaleko stanice metra
Chodov a chvili trva nez se clovek v sidlisti, ktere protina dalnice
zorientuje. V azylovem dome, ktery sousedi se stavbou kostela
se konaji jiz dva roky bohosluzby. Pri prichodu nas prekvapi jednak
nenapadnost kostela, ale hlavne pocit, ze se nejedna o velkou
budovu.
Meli jsme stesti a architekt projektu Jiri Vesely nas budovou
provedl. Uvnitr ma clovek naopak pocit obrovske prostornosti.
Kruhova mistnost ma slouzit k bohosluzbam. Je diky specialnim
oknum neobycejne svetla, coz zvysuje jeste pocit prostornosti.
Steny zustanou svetle z prirodniho materialu a protestantsky bez
obrazu. Nejedna se o monumentalni podnik a pocita se zhruba se
stovkou vericich. Primo v budove kostela je i byt duchovniho,
ktery se je zaroven v prizemi i v prvnim patre. Rovnez jsou v
prvnim patre i sborove mistnosti, kde se mohou konat i ruzne konference.
Vyska veze presahuje 19 metru. Samotny kostel je vysoky kolem
deviti metru. Nepocitame-li kostel v Kobylisech, ktery byl podle
svycarskeho navrhu, jedna se o prvni evangelicky kostel postaveny
po padesati letech.
Otazkou je jestli cirkev bude mit, co rici pristim generacim.
Svuj potencial muze lehce zasantrocit, ale pokud by Jiri Vesely
a lide kolem projektu na Jiznim Meste nemeli viru asi by se ani
do stavby kostela nepousteli. Alexandr Solzenicyn mel pravdu i
clovek z panelaku se potrebuje zabyvat necim, co ho presahuje
a nase generace toho nema mnoho, co by predala. Pokud se stane
z jednoho sidliste, sidliste s lidskou tvari, pak nezbyva nez
podekovat tem, kteri meli odvazna srdce a pustili se do neznama.
Prospeli tim nejen cirkvi, ale i tem kteri na Jiznim meste ziji.
Je to vypoved o nadeji.
Ales Brezina
Architekt Jiri Vesely