Cesta na jihozapad
(Vzpominka na bajecne casy)
(1)
Zacala se kolem devate rano 10. cervence 1971 automobilem chevrolet
belair rocnik 1963, zakoupenym po sestimesicnim pobytu v Kanade,
ve Winnipegu, Manitoba, v cervnu roku 1969 za 650 dolaru. Zdatnost
vozu vyzkouseli jsme rok nato na trase Winnipeg-Vancouver-Seattle-Vancouver-Winnipeg
s nalozi ctyr dospelych (z nich dva nadmerne vahy a objemu) jednoho
ditete, dvou ohromnych stanu, ctyr nafukovacich matraci, lednicky
Coleman a radou jinych potreb a zbytecnosti. Zkouska tehdy dopadla
dobre a tak jsme zmineneho rana vyjeli jihozapadnim smerem. Cil
Los Angeles, snad i San Diego. Tentokrat ve spolecnosti pritele
Hugo Hudecka, jeho matky Dagmary, jeho pritelkyne Verky a Hudeckovic
maleho kocourka Punti. Tato spolecnost vyjela v Hugove vzdy peclive
nalestenem voze znacky pontiac z nejasnych duvodu o dve hodiny
pred nami. Moje celkem klidna, divokych dobrodruzstvi nevyhledavajici
letora zpusobuje, ze si obcas pripomenu tuto cestu Amerikou, mozna
ponekud jinou nez je ta dnesni.
Peclivost zevnejsku a dukladnost vseho pocinani ucinila Huga logickym
organizatorem cesty. Jeji prvni usek meli jsme ukoncit setkanim
v meste Billings, Montana, v Hugem zamluvenem motelu Travelodge.
Zvolena trasa prechodem hranic v Peace Garden v Turtle Mountain
Provincial Parku (North Dakota) ukazala se nestastnou, poznamenanou
tricetimilovou objizdkou bahnitou cestou a slotou. Konecne jsme
po jizde na jih odbocili na dalnici c.94 a po ni uhaneli na zapad.
Pojednou me napadlo, s jakou samozrejmosti clovek dnes vnima tisice
a tisice mil vetsinou dokonalych silnic jimiz jsou Staty protkany
jako lidsky organismu zilami a cevami. Kolik prace bylo vynalozeno
k jejich vybudovani?
Severni Dakota je vetsinou mirna pahorkatina, turisticky celkem
nudna. Montana pak teprve dale na zapad od hranic s Dakotou dostava
zajimavejsi raz a pripomina krajinu jakou jsem si kdysi predstavoval
pri cetbe romanu Zane Greye. Kopecky, klec, trava nekde spalena
dohneda. Obcas krava nebo jine zvire (pes treba). Predstava kovboje
cvalajiciho krajinou. Ten ale neni k videni. Zato dost automobilu
...
Byt cestujicim automechanikem prinasi vyhodu i nevyhodu. Odbornost
je vyhodou v pripade banalniho rachotu a piskani kdesi v mechanismu
vozu, nevyhodou v pripade, ze zvuky signalizuji zavaznejsi poruchu.
Pro povrchniho znalce motoru a podvozku jakym jsem ja kazdy takovy
zvuk a sramoceni zvestuje predcasny konec jizdy. Presne tak se
stalo na zminene dalnici, coz mne prinutilo snizit rychlost na
pouhych 55-60 mil za hodinu. Asi po pulhodine zneklidnujici zvuk
ustal i pri znovuzvyseni rychlosti; tedy mala zahada.
V malem mestecku, jehoz jmeno jsem zapomnel, zastihuje nas divoka
boure a prutrz. Nepohoda prichazi ve chvili, kdy ukazatel zasoby
benzinu dosahl spodni rysky. Zivel vyrazuje z provozu benzinove
stanice a zadrzuje nas v tom hnizde tri hodiny drahocenneho casu.
Jedinym kladem bylo, ze jsem zakoupil nove sterace.
Konecne mohli jsme natankovat a kolem devate vecer vyjeli dal
k mistu urceni, mestu Billings. Do motelu Travelodge, ktery jsme
nalezli celkem snadno, dorazili jsme v 1:30 rano.
-Propana krale, lidi, co se deje, uz jsme si mysleli, ze jste
havarovali, ze jste nekde ve spitale!- Sklon ke dramatizaci, jimz
se Huguv hlas vyznacoval velice casto, v tomto okamziku celkem
duvodne dosahoval krajniho znepokojeni.
-Uz jsme umirali strachy, pulnoc davno minula!- informovala pani
matinka Dagmar.
-Byla boure, kroupy, nebyla elektrina, nemohli jsme natankovat!-
vysvetlil jsem.
-Ale, ale! Zasada! Tankovat, kdyz hladina v nadrzi poklesne k
dolni ctvrtine!- pravil Hugo prisne.
Dneska tomu nemohu verit. One soboty jsme ujeli 810 mil, 1296
poctivych kilometru.
(Pokracovani)
Vladimir Cicha - Vancouver