Strycek a Praha 1990
Mlhovy opar se rozplynul a objevil se venkov s obdelniky poli,
usedlostmi a stavenimi, jejichz strechy se z malych tecek zvetsovaly.
I kdyz uz jsem vedel, ze ta pole ba i policka nenachazi se v zemi
nemecke, ale ceske, misto ocekavaneho stazeni hrdla a mrazeni
v zadech, pocitil jsem jen pnuti v usich jak letadlo zacinalo
klesat. Prvne po dvaadvacet letech klesalo se mnou na rodnou hroudu
(v podobe letistni betonove plochy). Mozna je to stejny beton
na kterem tehdy pristala cizi vojenska letadla, napadlo me. Dival
jsem se z okenka a snazil se orientovat, kterym asi smerem se
nachazi ruzynska veznice.
Pohyblivy pas ponekud zajikave chrlil kufry a zavazadla cestujicich
a pak ohromne brasny a svazky hokejek. Pozdeji jsem se dozvedel,
ze do Prahy priletelo svedske narodni muzstvo. Ten pohyblivy pas
mi pripadal ponekud chatrny v porovnani s podobnymi na zapadnich
letistich. Muz v zelene uniforme provizorni budovy celniho uradu
nechtel po mne temer nic vedet, ale jeho kolegyne pripomnela,
abych se k pobytu prihlasil v Olsanske ulici.
Hrdlo se mi sevrelo teprve, kdyz jsem uvidel strycka. Blizil se
ke mne mirne nachyleny k jedne strane, ale usmival se tim svym
srdecny, optimistickym usmevem, ktery jsem tak dobre pamatoval.
Pozdravil jsem se s choti po jeho boku, ktera uz v Praze byla.
Dosli jsme k jeho vozu Skoda 1200. Postavil jsem kufr k
zadku automobilu, ale strycek rekl: "Tam ne, tam je motor,
" a zvedl kapotu na spravne strane.
Na vecer pozval strycek do sveho maleho radoveho domku nase pratele,
hostil nas a stale doleval sklenice alkoholem, usmival se a vypadal
spokojene, o pulnoci nosil pecene kure a smazene rizky, nemaje
tuseni o nasich davno jiz zavedenych zasadach stravovani. Bylo
na nem videt, ze nas hosti ne proto, aby se ukazal, ale ze ho
to tesi a je to pro nej samozrejme.
Vyspali jsme se v utulnem pokojiku jeho domku a rano se stryckem
vyjeli na Prazsky hrad, kam jinam. Po chvilce jizdy jsem
si vsiml jak nas nektera vozidla mijeji a jejich ridici gestikuluji
a hrozive hledi na strycka za volantem skodovky oslehane
povetrnosti. Obcas zaznel hrozivy zvuk klaksonu zatimco strycek,
jednasedmdesatilety, ridil svuj vuz se spokojenym usmevem, nijak
nerusen klapotem nevracene smerovky. "Jestli se tomu moulovi
neco nezda, je to jeho problem!" prohlasil klidne a na troubici
ridice, kteri v posledni chvili zabranili kolisi, misto diku volal:
"No, no, aby ses nepodelal, blbecku!"
Nad monstrancemi v Lorete jsme zasli a uvedomovali si historickou
propast mezi Evropou a Amerikou, dival jsem se na vystavene skvosty
a snazili se alespon chabe pochopit onu neuveritelnou piplacku
tvurcu. Snad to bylo i tim, ze tenkrat bylo na vsechno mnohem
vic casu, penez cirkve a aristokracie.
Zatimco strycek se odebral zajistit dobre misto k videni stridani
hradni straze, se zenou jsme vesli do chramu sv. Vita. Pripadal
mi vetsi a nadhernejsi nez Notre Dame v Parizi.. Uprostred chramu
prave zpival detsky sbor pod vedenim vlasateho pana a i ty nejtissi
hlasy dokonale znely, nesly se ke klenbam a zdrzovaly nas od navratu
na nadvori. Tam uz se shromazdil dav a z prednejsi rady maval
na nas strycek.
Po te podivane sjeli jsme dolu Chotkovymi sady, zaparkovali na
Malostranskem namesti a pojedli v restauraci U Schnellu.
Jidlo a piti bylo vyborne, odpoledne bylo pred nami a vyjeli jsme
tedy na Olsany uctit pamatku mych rodicu; za moji nepritomnosti
ke jmenu matcinych rodicu pribylo i jmeno nasi rodiny, jejiz uz
jsem dnes jedinym pozustalym clenem. Oj, jaky to hrbitov v porovnani
se hrbitovy kanadskymi ...dustojne nahrobky pod korunami stromu,
absolutni ticho protkavane jen zpevem ptactva, nic na zpusob onech
plani posetych sotva patrnymi deskami se jmeny zesnulych, casto
vedle silnic.
"Mohli bychom se podivat ke hrobu Jana Palacha?" zeptal
jsem se. "Mohli, uz je zase na svem miste," odpovedel
strycek a vedl nas na misto. V cele hrobu byla mohyla rozteklych
svicek, hrob dost bohate ozdoben kvetinami, strycek nam pripomenul
nedustojne pocinani strany a vlady, jeji snahu prestehovanim hrobu
vymazat z mysli naroda Palachuv cin, jeho zoufalstvi, jeho odkaz.
Existuje ten, kdo zvazi vinu hrisniku a vecnym klidem a blazenstvim
odmeni trpici?
Narodni divadlo, ktere jsme navstivili, pripadalo mi male, snad
az titerne. Strycek si tady vylepsuje pensi jako vratny, sehnal
nam listky do prvni rady na balkone. Vedle mne sedely dve damy,
stridave hovorily nemecky a slovensky. Hrali Rusalku, tesil
jsem se na Hakena, ale ten vecer alternoval misto nej jiny zpevak.
O prestavce jsme si prohlizeli foyer s bustami vyznacnych umelcu.
V bufetu jsem koupil dve solidni dvoudeci vina po 18 Kcs. Bylo
vyborne.
Den nato vecer navstivili jsme s prateli koncert klasicke hudby.
Americky klavirista M. Frager hral skvele Haydna, Beethovena,
Fielda a Chopina. V programu jsem se docetl, ze ovlada sedm jazyku.
Aplaus mel ohromny, ale v tu chvili se mne zdalo, ze narodnost
virtuosa jej jeste umocnila ...
Od strizkovskeho domku strycka je to ke stanici tramvaje vice
nez kilometr pesky. Vyrazil jsem si do mesta v kosilce a lehkem
svetru. Pod svahem je videt mesto, pohledu ponekud nestastne vevodi
zizkovska televizni vez. V nahlem nutkani rozhodl jsem se zkusit
stop. Blizici se automobil mne miji jak jsem ocekaval. Zahy ale
zastavuje chlapik v malem montaznim vozidle. Poznamenan jiz svym
novym domovem, ptam se na predpoved pocasi. "Ma bejt slusne,"
odpovedel muz neutralne. Vysadil mne pak na Sokolovske tride.
Na sklonku odpoledne setkal jsem se v hostinci U Medvidku se
Zdenkem. Je dnes docentem na interni klinice na Karlove. Pripomneli
jsme si krasne casy stravene ve Slapech a pak ve Stechovicich
i tu chvili, kdy jsme na cihane v oresi u rybnika kde se damy
z okolnich chat prevlekaly, uvideli matku nekorunovaneho vudce
nasi party...
Zena se vratila domu driv. Bylo to spravedlive. Driv do Prahy
prijela, driv odjede. Zbyvalo mi jeste par dnu. Nakoupil jsem
si par knih, par veceru stravil v hovoru se stryckem v jeho radovem
domku. Vykladal mi o svych planech, co a kde chce vylepsit. Videl
jsem nejeden zacatek takovych projektu. Nezeptal jsem se ale,
proc zatim zustaly nedokoncene.
Nic netrva vecne a tak to bylo i s mym pobytem. Na letiste mne
zavezli pratele. V letistni hale mne napadlo co vsechno jsem neudelal,
nestihl, zmeskal, kde vsude se mi nepodarilo pobavit nebo pojist.
Zatelefonoval jsem stryckovi, mel sluzbu v Narodnim divadle.
"Prosim?" Jeho prijemny hlas poznal jsem okamzite.
"Za chvilku mi to leti. Tak tedy ... za rok zase nashledanou
... opatruj se," rekl jsem.
"Zadny strachy! Me uz nikdo nemuze dobehnout. A vo co vlastne
kraci? Vo nic. Je treba vsechno brat sportovne. Tak teda stastnou
cestu zpatky do Kanady a zase brzy prijed! Ses tady vzdycky vitan,
stejne jako tvoje pani a syn!"
"Ahoj tedy!"
"Ahoj, ahoj ..."
Zavesil jsem. A v nahle zvlastnim, nedefinovatelnem pocitu, prosel
jsem ponekud predcasne pasovou kontrolou....
***
Bajecny strycek, nezdolny optimista a clovek, ktery nedokoncil
radu svych planu a napadu, ale nikdy svoje slovo nerekl naplano,
zemrel tehoz roku nedlouho pred vanocnimi svatky.
Vladimir Cicha
* * *