Nasi v severni Argentine
Minulou zimu jsem stravil cestou po jizni Americe, od Kolumbie
dolu, autobusem, stopem a parkrat i vlakem az do Ohnove zeme a
po vychodnim pobrezi zpatky na sever. Pri potloukani se ulicemi
velice evropskeho Buenos Aires me napadlo, ze asi pred padesati
lety tu projizdeli Hanzelka a Zikmund. Kdysi doma v Ceskoslovensku
jsem o sirem svete jen snil a tatrovacke dvojici uprimne zavidel.
V jihoamericke reportazi se zminuji o ceskych vystehovalcich zijicich
v pampach severni Argentiny. Provincie Cako se to jmenuje a maji
byt okolo mesta Saenz Pena. Po nekolika mesicich osameleho putovani
s ruksakem, se citim dost opotrebovan. V mem ceskem pase jiz neni
volna stranka na vizum do Paraguaje a navic Buenos Aires je dobre
misto k letu nazpet. Prece me to neda a vydavam se, jak si rikam,
na zbytecnou triceti hodinovou zajizdku do Caka. Urcite tam jiz
Cesi nebudou nebo ztratili svoje koreny. Nez se autobus dostane
ze stredu mnohamilionoveho mesta je tma. Klimbam zkroucen na sedadle,
uvedomuji si, ze opet se zacinam citit, dusledek to noci stravenych
v parcich ve snaze proniknout blize k dusim mistniho proletariatu.
Jsem vsak na kontinentu, kde prave ruzne pachy dokorenuji jedinecnou
atmosferu latinskeho sveta. Budi me duneni kol na moste pres veletok
Parana, je rano, z vysky pozoruji nekonecnou rovinu, rikam si:
"Jak u Kolina!" a napada me, ze to asi byla puda, co
sem privedla prvni krajany. Pribyva stromu a obcas vidim pilu,
kde kmeny nejen rezou, ale pod primitivnimi pristresky meni v
bytelny nabytek. Zacina prset, v Saenz Pena to uz je tropicky
lijak. Ulice se meni v reky, na autobusovem nadrazi se dozvim,
ze po dlouhem suchu se dneska otevrelo nebe. Zaplava trochu polevuje.
Utikam k zastavce mistni dopravy a uz se blizi po napravy ve vode
stary Mercedes s cumakem, ktery me vyklopi ve stredu rozlehleho
mesta. Je odpoledne, vsude je naproste mrtvo, kramy oteviraji
az ve ctyri hodiny, siesta vynucena horkym klimatem. Ptam se po
Cesich u benzinove pumpy, nevedi. Na radnice me k me radosti potvrdi,
ze potomci ceskych pristehovalcu zde ziji, ale nejsou si jisti
kde. Az na policejni stanici se konecne dozvim, ze nekteri bydli
v blizkosti ulice Cechoslovakia.
Opet se brodim kaluzemi, provazen psy, dalsi vsude pritomna cast
latinskeho sveta. Konecne napis ve stitu oznamuje Radiador Cerny.
Vchazim do dilny a dvou muzu letujicich chladic se ptam, jest-li
mluvi cesky. Mluvi a dokonce velmi dobre. Rikam, co jsem zac,
a ze me privadi zajem o cesky zivel v tomto odlehlem koute sveta.
Pablo, Pavel Cerny, jak se mladsi z muzu jmenuje, byl nedavno
v podorlicke Dobrusce, kde si v jazykove skole zdokonaloval cestinu.
Je vnukem moravskych zemedelcu, kteri s mnoha jinymi osidlili
po prvni svetove valce plane severni Argentiny. Necha prace a
zavede me do nedalekeho domu, kde se seznamuji s panem Enrikem
Milanem Juraskem, jehoz prarodice take prisli z Moravy. Mluvi
slusnou cestinou a predloni navstivil poprve zemi predku. Pan
Milan je reditel mistniho gymnazia a take cestny konsul Ceske
republiky v severni Argentine. Dozvidam se historii osidlovani
Caka, ktera zacala v roce 1913 prichodem Petra Sasuaty z Velkych
Bilovic a Jana Novotneho z vesnice Svinna u Ceske Trebove. Hlavne
jejich zasluhou se oblast stala dulezitym vyvozcem bavlny. Zvou
me vecer do restaurace a ja se musim take zcivilizovat. V pratelskem
hotylku Flamingo smyji tydenni spinu a z ruksaku vydoluji nejlepsi
strojeni. Tak tak to stihnu byt na miste vcas.
Milan uz ceka a sedime v zahradni restauraci a musim hostitele
zklamat odmitnutim objednane pecene. Moje vegetarianstvi pusobi
v teto zemi hoveziho mirne receno podivinsky. Za chvili prichazi
Pavel Cerny s bratrem a do jedne rano se hodne dozvim. Obdivuji
jejich dobrou cestinu a bratri Cerni me zvou zitra na obed s ujistenim,
ze bude bezmasy. Druhy den me bere pan Milan na prohlidku mesta.
Zastavujeme u velkeho pozemku, ktery patri ceske komunite a na
kterem je budova stare ceske skoly stinena palmami. Mezi korunami
ctu napis - Ceskoslovenska jednota. Postavili ji mezi valkami,
uz doslouzila, jdeme dovnitr. Na policich jsou stare knihy, co
predci vzali sebou do sveta z male zeme v Evrope. Obrazy Masaryka,
Benese, Svobody. Na cestnem miste kovova schranka s trsti z dalekeho
domova. Jsem velmi dojat. Zastavujeme u sochy Masaryka na siroke
hlavni tride, symbolu zrodu Ceskoslovenska. Opodal na kamennem
pamatniku oddelene obrysy hranic Cech a Slovenska, symbol konce.
Zajdeme do kostela, kde sochy Cyrila a Metodeje bdi nad mistnimi
Slovany.
Navstevujeme Milanovy rodice, je jim pres sedmdesat. Oba se narodili
tady, mluvi cesky. Pri kolacich se dozvidam vice o historii zdejsi
krajanske obce, zalozeni ceskoslovenske spolecnosti Slavie v roce
1917, Sokol 1926, vydavani ceskych novin. Vzpominaji si na tatrovackou
dvojici pred padesati lety. Obedvam s bratry Cernymi, zvou me
na prohlidku jejich cakry, jak tady rikaji farme. Chteji, abych
ostal dele, rikam, ze kdyz jsem v Buenos Aires udelal rozhodnuti
k teto extra ceste sem, toto jsem neocekaval. O to vetsi je moje
radost, ze jsem poznal pratelske lidi, kteri jiz po nekolik generaci
vynakladaji nemale usili udrzet nase spolecne dedictvi v odlehlych
pampach jizni Ameriky. Dalsi patnactihodinova jizda do hlavniho
mesta, bolestnych US$1060 za let do Buffalo.Ve tme se rychle vzdaluji
svetla Buenos Aires, moc se me tu libilo. Prestupuj v Chicagu
a pri pohledu na sedive zimni mesto se ptam, zda jsem svuj navrat
z leta neukvapil.
Milan Netuka, Golden, BC