Prihoda se starenkou
Tak to bylo kratce po tom co sem pristal v Torontu.
Vsechno mi tu tenkrat pripadalo desne veliky. Obrovska auta se
prohanela po osmiproudejch dalnicich a vozila lidi z jejich obrovskejch
baraku do megalomarketu za mestem. Obrovsky byly i ty burgry ktery
sem obracel na grillu v Big Burgeru. Jezdil sem tam tramvaji petsetdvacitkou,
kolem jezera Ontaria, ze stredu mesta zhruba hodku do mestyse
zvaneho po indiansku Mississauga. Prace to nebyla vubec spatna,
pocvicil sem se v anglictine hlavne cislovky, pozdravy,
a vetu "s cim si to budete prat?" Taky sem se dozvedel
neco o stravovacich navycich domorodcu. Naucil sem se michat lak
na rakve, kterymu se docela prihodne rika "gravy", a
kterym si tu polejvaj porce hranolku, uz tak nasaklejch ziravinou
z tejden staryho oleje. No a v neposledni rade sem si po sichte
moh udelat dvojityho burgra podle svyho gusta. To jest hodne majonezy,
spoustu zeleniny, tri platky sejra a dve, tri koly k tomu. Tohle
vsechno bylo desne prima. Jidlo, spousta lidi i tech par dolaru
co sem za to carovani s grilovaci placackou dostal. Ale nejlepsi
na tom vsem byla ta cesta tramvaji.
Kazdej den sem se vazne tesil hlavne na "myho" ridice.
Jezdival tou tramvaji tenkrat cernoch. Byl obrovskej jako vsechno
kolem. Mel na hlave beranici, slusivou hnedou uniformu, ktera
mu sla k pleti, a tlusty pysky prohnuty do usmevu. Usmev nikdy
neodkladal, stejne jako tu beranici. Vzdycky kdyz sem mu pri nastupovani
odevzdaval listek za dva dolary, tak se na me zazubil, a zahulakal
pozdrav a neco dalsiho cemu sem stejne nerozumel. Ale jak sem
vzdycky usilovne premejslel co mu mam odpovedet, nejak sem pri
tom zapomel na tu desnou palku co sem prave zaplatil, a bylo mi
hned lip. Ted se dostavam k tomu jak to v takovy torontsky tramvaji
vypada. Tahle ranni tramvaj to bylo neco jako klub. Cestujici
nastupovali s novinama v jedny, a kelimkem kafe v druhy ruce.
Ty lip obleceny trimali hrde kafe od Tima Hortona a vagusove jako
ja srkali z cervenejch kelimku od Coffee Time. Vsichni si posedali
a podle natury bud listovali novinama nebo zapradali hovory se
sousedem. Toho ja se trochu bal, tak sem se drzel stranou a pozoroval
cvrkot. Nalada byla pokazdy vyborna. Lidi se na sebe culili, snad
kvuli tomu kafi, ale nejspis hlavne kvuli tomu rozesmatymu cernymu
buddhovi u rizeni. Kazdou chvili hlasil neco do mikrofonu a vseobecny
veseli jeste trochu prizivil.
No a jednou predved kousek kvuli kterymu vlastne tohle vsechno
pisu. Svistime si to takhle slusnou rychlosti mezi stanicema,
kdyz tu se ze sedadla zvednou dva duchodci a zacnou kvilet jako
na lesy: "Jezis marja, dyt my sme prejeli!! Ja nemuzu na
nohy a jak ja se ted dostanu domu?. Ja tak daleko nedojdu. Okamzite
zastavte!! (preklad je jen orientacni, dyk uz sem vam rikal ze
sem tenkrat nerozumel ani slovo). Predstavil jsem si ihned v duchu
co by nasledovalo u nas doma. Vidite to taky zive pred ocima?
Asi jo. V nejlepsim pripade by se z tramvajacky kukane ozvalo
"nejsem taxik pani, pockejte si na pristi zastavku".
Horsi pripady nebudu popisovat, mel by z toho precijenom vyjit
lehce poeticky pribeh s humanistickym poselstvim. No a co udelal
nas cernoch s beranici? Rek: "Ale jiste mila pani, ja bych
vam couvnul, ale je to moc nebezpecny". Pak stopnul tramvaj,
otevrel predni dvere a zastavil provoz na ctyrproudy dalnici co
vedla podel trate. K mymu uzasu lidi v autech beze vseho slapli
na brzdu, vytahli svoje kelimky s kafem a sledovali co se bude
dit. Nas ridic mezitim dosel k tem dvema starouskum, vzal kazdyho
pod pazi a pomaloucku a opatrne je prevadel pres silnici na chodnik
vedouci k jejich baracku. To vite, stary lidi, nemuzou na nohy,
silnice je siroka, konce nevidet, a tak celej ten proces trval
hezkejch par minut. Na dalnici se mezitim vytvorila kolona tahnouci
se do nedohledna. A lidi v tech autech klidne sedeli, smali se,
a meli radost ze tam nestojej kvuli nejaky bouracce, ale ze delaji
dobrej skutek. No a pak se nas ridic se starouskama rozloucil,
vratil se do tramvaje, lidi v tramvaji zatleskali, auta zatroubila
a dala se do pohybu, nas tramvajak zacinkal na zvonek, a jeli
sme dal.
Ja sem neznaboh, ani ten otcenas bych nedal dohromady, ale v ty
chvili sem si rikal: "Haleluja, tak tohle mesto bych chtel
poznat bliz". No a tak se ze mne stal pristehovalec. Nebo
taky emigrant. Racte si vybrat.
J. Stanek-Toronto